Martina Martinovičová (Czech business weekly (CZ) 12.11.2007 strana 30, rubrika: Rozhovor)
„Od příštího roku budeme zveřejňovat i jmenovitě, jak kdo hlasoval na jednání bankovní rady.
Tím se vytvoří motivace k tomu, aby její členové více vystupovali se svými názory a hájili si je,“
uvedl v rozhovoru pro CBW guvernér centrální banky Zdeněk Tůma.
* Vyjadřování názorů a postojů členů bankovní rady je v poslední době velmi otevřené. Zvlášť patrné je to ve srovnání s druhou polovinou devadesátých let. Dalo by se říct, že rozhodování rady nebylo nikdy transparentnější. Je to záměr?
Přiznám se, že pro mě samotného je poměrně obtížné udělat si takový závěr, o jakém hovoříte. Jelikož touto problematikou žiji každý den, nepřipadají mi změny tak výrazné. Není ale pochyb, že komunikace centrální banky se postupně mění. Během let došlo k systémovým změnám a bankovní rada samozřejmě přemýšlí nad tím, jak ji podle nich vyladit. Komunikace centrálních bank se vůbec během posledních deseti až dvaceti let výrazně změnila. Mám velmi rád historku, kterou vyprávěl bývalý guvernér holandské centrální banky a šéf Evropské centrální banky Wim Duisenberg. Jeho předchůdce prý také občas pořádal tiskové konference, ale jednou do roka na ně pozval jen vybrané novináře, a ti o tom nesměli psát.
* Tyto změny tedy souvisí se změnou měnové politiky centrální banky?
Ano. Ve srovnání s dřívější dobou je dnes měnová politika daleko víc spojená s transparentností. Bezpochyby je velký rozdíl mezi obdobím před rokem 1997 a poté. Nová měnová politika cílování inflace je spojená s neustálým kultivováním komunikace - na rozdíl od předchozí politiky fixního kurzu, kdy v zásadě nebylo potřeba nic moc sdělovat. Ale i náš nynější systém vznikal postupně, zavedli jsme pravidelné tiskové konference, zveřejňujeme zápisy z jednání bankovní rady a snažíme se je psát tak, aby odrážely ty nejdůležitější debatované body.
* Máte v úmyslu také uvádět jmenovitě názory jednotlivých členů rady?
Již jsme rozhodli o tom, že budeme po šesti letech zveřejňovat naše interní protokoly, shodou okolností v lednu příštího roku zveřejníme první. Sdělujeme okamžitě po jednání bankovní rady poměr pro a proti při hlasování o měnových otázkách. Od příštího roku přistoupíme k publikování konkrétních jmen, jak kdo hlasoval na jednání bankovní rady. Vaše první otázka – pokud to tak opravdu cítíte – tedy předznamenává náš další posun v komunikaci od nového roku. Zveřejňováním toho, jak kdo z členů rady hlasuje, se totiž vytváří větší motivace k tomu, aby její členové více vystupovali se svými názory a hájili je.
* Jakkoliv chápu, že zevnitř se hodnotí hůře než zvenku, čeho se již podle vás podařilo dosáhnout?
To je otázka spíše pro analytiky, nicméně podle průzkumů jsme poslední dva roky jednou z nejtransparentnějších centrálních bank v regionu střední a východní Evropy. Pokud se podívám na to, jak máme systém komunikace nastaven, tak si troufám tvrdit, že jsme jednou z nejtransparentnějších na světě. V podstatě ihned po měnovém jednání bankovní rady máme tiskovou konferenci, kde zodpovíme základní otázky, za osm dní zveřejňujeme zápis z jednání, který odráží jeho průběh. V tom jsme jedni z nejrychlejších na světě. Máme i poměrně krátké období pro publikování interních protokolů – šest let. Je málo centrálních bank, které zveřejňují poměr hlasů pro a proti při rozhodování bankovní rady – my ano. A je jen několik centrálních bank, které zveřejňují i to, jak kdo hlasoval.
* Které například?
Například britská centrální banka nebo americký Fed. Ovšem u Fedu řadu let v zápisech z jednání stejně dominoval názor Alana Greenspana. Pak ve Švédsku a myslím, že také v Norsku.
* Hovoříme o měnové politice. Díky ekonomickému růstu posledních let naštěstí utichly debaty o tom, zda jej má ČNB podporovat svojí politikou. Nemohou teď znovu ožít, když opětovné zvedání sazeb - byť k němu nedojde hned - může mít na ekonomiku nějaký vliv?
Evropská, a tedy i tuzemská legislativa České národní bance ukládá podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu, pokud tím není dotčen hlavní cíl udržet měnovou stabilitu. To byla úlitba politikům, kterou se opticky kompenzovalo to, že centrální banky jsou nezávislé ve svém rozhodování. Přitom z ekonomického hlediska je to nesmysl. Pokud jen empiricky porovnáme rozhodování centrálních bank bez ohledu na to, zda mají zákonem dáno podporovat ekonomický růst, tak dojdeme k tomu, že jejich rozhodování je velmi podobné.
* Sofistikovaný pozorovatel se této debatě většinou posmíval, protože hlavním cílem centrální banky je stabilita měny. Jenže kdo má jen jeden nástroj, nemůže mít víc než jeden cíl.
Bylo by velmi obtížně dokazatelné, zda svojí politikou ČNB nepodporuje růst, co je to udržitelný růst a zda byla, či nebyla ohrožena cenová stabilita. Měnová politika centrální banky dnes hledí na vývoj ekonomiky rok až dva dopředu. Nejistoty ohledně toho, jaký bude za dva roky ekonomický růst a inflace, jsou tak velké, že by bylo nesmírně obtížné dokazovat její chybné nastavení například jinak nastavenou prognózou.
* To je diskuse o nastavení měnové politiky z hlediska prognózy budoucího ekonomického růstu. Ale může centrální banka vůbec zvažovat, zda a jak má či může svojí měnovou politikou budoucí růst ekonomiky ovlivnit?
Přiznám se, že si nepamatuji, že bychom někdy měli debatu typu: teď máme dobře zakotvenou inflaci a můžeme začít snižovat úrokové sazby, abychom podpořili ekonomický růst. A doufám, že takovou debatu ani nezažiji.
* Celosvětově prudce stoupá poptávka po energiích, ceny rostou, nehrozí nám znovu inflace vyvolaná růstem nákladů?
Růst cen energií není ničím novým, trvá již zhruba deset let. Pro země, jako jsme my, bylo poslední roky poměrně šťastné, že současně oslaboval dolar vůči euru, což nárůst cen energií kompenzovalo. Do celkové inflace se ceny energie tedy nepromítly. Je dokonce pozoruhodné, jak se s tímto jevem dokázala globální ekonomika vyrovnat. Ceny energií patří mezi aktuální témata centrální banky. Dnes se ale také debatuje o tom, zda to, že se daří držet inflaci na uzdě, je důsledkem jen lepší měnové politiky, nebo svoji roli hrají i další faktory typu levnější pracovní síly ve světě.
* A vaše odpověď?
Nedomnívám se, že se můžeme vrátit do období světové stagflace sedmdesátých let. Může dojít k mírnému zvýšení inflace, ale nedomnívám se, že bychom ji znovu viděli dvojcifernou a k tomu padající ekonomický růst. Dnes se již považuje za empiricky prokázané, že měnová politika centrálních bank je lepší. Díky tomu se domnívám, že i když mohou přijít další šoky – ostatně v posledních deseti letech jich nebylo málo – rozhodně se s nimi dokážeme vypořádat lépe. Před deseti lety byla cena za barel ropy deset dolarů, vloni osmdesát. Takže nevím, proč by nás mělo srazit na kolena, že letos cena poskočila na devadesát pět. Politika centrální banky pracuje s inflačními očekáváními, naším úkolem je vysvětlit lidem, že případný cenový šok je opravdu jednorázovým šokem, který odezní, nikoliv rostoucí cenová spirála.
* ČNB je v diskusi o přijetí eura tak trochu v konfliktu zájmů. Jaký je váš názor na přijetí eura v České republice?
V konečné instanci musí o tom, kdy přijmeme euro, rozhodnout politici. Role centrální banky je nezastupitelná v tom, že musíme spolu s ministeriem financí vypracovat a předložit konkrétní postup přechodu na novou měnu. Naším názorem je, že splnění maastrichtských kritérií je nutnou, nikoliv postačující podmínkou pro přijetí eura. Já k tomu dodávám – podle mého názoru jsou tato kritéria dávno překonaná. Naše ekonomika by měla být v době přechodu co nejpružnější, aby se co nejlépe dokázala vyrovnat s tím, že nebudeme mít nezávislou měnovou politiku. Aměla by mít připraven volný manévrovací prostor v oblasti veřejných financí.
* Stačí k tomu udržet schodek veřejných financí do tříprocentního limitu ve vztahu k HDP? V revidované eurostrategii je uveden jako cíl strukturální deficit veřejných rozpočtů na úrovni jednoho procenta HDP v roce 2012.
V době, kdy ekonomika roste šestiprocentním tempem, by naše ambice neměla být 2,95procentní schodek, ale vyrovnaný až přebytkový rozpočet. S vládou se v eurostrategii shodujeme na tom, že je zapotřebí mít deficit nula, maximálně mírný schodek, a to je dobře. Mezi politiky i ekonomy panuje dilema, zda je dobré mít stanoven pevný termín přijetí eura, který tlačí vládu k větší aktivitě, anebo zda je lepší nejprve si odpracovat své domácí úkoly a pak stanovit termín. Centrální banka se kloní k té druhé verzi. Vyrovnané veřejné rozpočty musíme mít bez ohledu na to, zda euro přijmeme či nikoliv. Vnímal bych jako velmi kontraproduktivní, pokud bychom říkali – teď si musíme utáhnout opasky, protože chceme euro. *
* Tím by si asi lidé vytvořili negativní vztah k euru ještě dříve, než bychom jej vůbec přijali.
To by jistě nebyla dobrá strategie. Ale na druhé straně rozumím tomu, co říkal ministr financí Kalousek – je dobré vědět, kam směřujeme. Vládní ODS v tomto nikdy nebyla nijak explicitní, existují v ní různé názorové proudy. Čistě ekonomicky vzato, je lepší si nejprve ony úkoly odpracovat, pak přijetí eura vyplyne jako přirozené rozhodnutí. Přijetí jednotné měny je součástí integrace Evropy amy jsme se k němu jasně zavázali.
* Podle některých analytiků ale revidovaná eurostrategie postrádá jasné termíny pro to, kdy kdo co udělá…
To je velmi povrchní hodnocení. O tom je jiný dokument - Národní plán zavedení eura v ČR. Ten existuje a dál se na něm pracuje. Že není stanoven termín přijetí eura, neznamená, že nikdo nic nedělá. Vláda onen dokument schválila v létě a je v něm jasně uvedeno, která instituce kdy co v procesu přechodu na euro udělá. Pracuje Národní koordinační skupina pro zavedení eura a její koordinátor Oldřich Dědek. Centrální banka bude připravena, v okamžiku, kdy tento tým zavelí, bude každý vědět, co má udělat. To jsou technické kroky, se kterými jsme s to začít třeba ihned.
* Nicméně k tomu, abychom z přijetí eura něco měli, musíme být schopni nahradit ztrátu vlastních úroků a měny něčím jiným. Tím bývá stabilizace fiskální politikou a pružný trh práce. Obě věci ale zatím selhávají, pojďme počkat, až to bude lepší. Lze s tím souhlasit?
Metodika pro to, jak k euru dojít, je jednou věcí. Druhou je říci si, kde má ekonomika úzká místa a jak je odstranit. To je o již zmíněných domácích úkolech. Vláda v eurostrategii říká – tyto úkoly chceme splnit proto, že je to naše vůle, nechceme je spojovat s přijetím eura.
* Řekl jste, že podle vašeho názoru jsou maastrichtská kritéria překonaná. V čem?
To, že veřejné finance mají být vyrovnané nebo alespoň k tomuto stavu směřovat, upravuje Pakt stability a růstu. Ten je striktnější než příslušné maastrichtské kritérium, které stanovuje jen tříprocentní limit pro schodek ve vztahu k HDP. A jako členové Evropské unie Pakt musíme plnit, pouze nemůžeme být penalizováni tak jako členové eurozóny. Co se týče splnění limitu 60 procent pro celkový dluh – jen pro velmi málo kandidátů na přijetí eura je to nějakým problémem. Přitom celá řada zemí eurozóny jej překračuje.
* A inflační kritérium?
Náš názor jsme již řekli mnohokrát. Z historického pohledu bylo vytvořeno v době, kdy neexistovalo euro, takže bylo stanoveno jako podmínka konvergovat k průměru třech zemí, které mají inflaci nejnižší. Dnes euro existuje, konvergujeme v eurozóně, takže pokud toto kritérium neplní země z eurozóny, tak je pravděpodobně momentálně v recesi. Pokud ho neplní země mimo eurozónu, tak z hlediska jejího směřování do eurozóny jde o naprosto irelevantní požadavek. Je to ekonomicky překonané kritérium, patří do devadesátých let, měnová politika je dnes úplně jinde.
* Diskuse na téma přepracování kritérií by ale asi byla nesmírně složitá…
Existuje v tomto směru obava, které rozumím – diskuse by mohla otevřít Pandořinu skříňku. Nové uspořádání kritérií by mohlo dopadnout hůře než to stávající. Maastrichtská kritéria jsou zaměřena především na nominální veličiny, protože byly vytvořeny pro poměrně homogenní skupinu zemí z hlediska ekonomické úrovně. Ale otevřít jako téma otázku reálné konvergence zemí – což by bylo v takové diskusi nutné – na to není dostatečně velká poptávka.
* Jde tedy dnes spíš o jejich formální naplnění?
Byl jsem toho názoru, že s ohledem na jejich překonanost, která je nepochybná, by mohla být větší flexibilita evropských institucí při posuzování jejich plnění, což ale nepozoruji. Ale abych nebyl špatně pochopen – nikoliv směrem ke změkčení, spíše ke zpřísnění hlavního rozpočtového kritéria a trochu jiné formulaci ostatních.
* Švédsko, Británie a Dánsko mají výjimku z přijetí eura. Mohli bychom imy, podobně jako Švédové, svolat referendum a odsouhlasit, že jednu z podmínek přijetí eura nesplníme a budeme dál platit korunou, jak to někteří euroskeptici doporučují?
To nemůžeme, nejsme v pozici těchto zemí. Dánsko a Británie byly členy EU předtím, než přišla myšlenka eura. Proto mohly říci a řekly – máme o ní pochybnosti, nepřipojujeme se k ní. To Česko, stejně jako ostatní nově přistupující země, nemůže. Vstoupili jsme do unie v době, kdy v ní již myšlenka přechodu na euro byla zakotvena, podepsali jsme ji v přístupových dokumentech. Švédsko si sice opt–out jako Británie a Dánsko nevyjednalo, ale vstupovalo také dříve, mělo tedy minimálně morální důvod referendum na toto téma svolat. Češi se již v referendu vyjádřili – o vstupu do EU.
* Jeden ze členů bankovní rady – Mojmír Hampl – v jedné ze svých přednášek řekl: nechme korunu dožít se sta let. Tím měl podle mne na mysli rok 2019. Souhlasíte?
Já otázku termínu přijetí eura neřeším. Nicméně pokud k euru přistoupíme o něco později, nemyslím si, že by to byl pro českou ekonomiku nějaký zásadní problém. Jsme dnes schopni dělat nezávislou měnovou politiku, která je kredibilní, máme dobře ukotvena inflační očekávání a jsou splněny všechny předpoklady pro to, aby se nám dařilo ji dělat i nadále.
***