Aleš Michl (Mladá fronta DNES 22. 7. 2019 strana 9, rubrika Názory)
Jestřábi a holubice
Když od Carnegieho továrny v americkém Pittsburghu vyšplháte do kopce nahoru, zajdete do D's Six Pax and Dogz a dáte si chilly cheese hot dog, vodu a kafe, utratíte celodenní plat bývalého zaměstnance ocelárny.
Ta továrna je už zavřená. Produkovala železo pro Carnegieho koncern. Kolem roku 1900 tady pracovalo 3 500 lidí 12 hodin denně. Včetně víkendu. Volnější byly jen dva dny v roce – Den nezávislosti a Vánoce. Většinou tu nebylo slyšet slova. Dělníci u pece, ve slévárně a v dalších částech továrny se museli dorozumívat rukama, posunky. Plat dvou třetin zaměstnanců byl 1,40 dolaru na hodinu. Mistři, kteří řídili jednotlivé úseky, si vydělali deset dolarů na hodinu.
Když kouknete do zápisků jednoho z dělníků, pochopíte, jak to tu fungovalo: „Těžké je to tu! Za první tři měsíce – poté, co jsem přišel do firmy, jsem zhubl 18 kilo. Pot mi každý den kape přes rukávy, stéká mi po nohou a mám ho i v botách.“ A na jiném místě zase napsal: „Děláme dvanáctky, zbytek dne jíme nebo spíme. Nemůžete zajet ke svým přátelům, vlastně nemůžete dělat nic jiného než pracovat.“
Takže pro všechny z vás, kdo jste na dovolené. Pro všechny, kdo si teď před/po šichtě (ve Wordu) čtete noviny. Pro všechny z vás od Outlooku, Excelu a Powerpointu. I ty z vás od Pages a Numbers. Pro všechny, kdo jste teď na gauči. V hospodě. V kavárně. V posteli. Na záchodě. Pro všechny z vás, kdo teď jíte párek v rohlíku a místo čedaru a chilli, jako jsem měl já, tam máte prachobyčejnej kečup: máme se blbě, co?