(MfD 10.2.2001 strana 9, rubrika: Názory)
Setkáváme se s názory, že způsob řešení problému IPB byl příliš násilný, drahý, skandální, že
existovala levnější řešení. Jde však o příliš vážné věci a o příliš mnoho peněz, než aby se
používala nekorektní, zavádějící a někdy i nesprávná argumentace. Role bank v ekonomice je často
špatně chápána. Banky jsou finanční zprostředkovatelé, kteří pracují se zcela konkrétními penězi
svých klientů a půjčují je konkrétním jedincům na konkrétní projekty. Nejsou to tedy "automaty na
poskytování peněz". Banky, aby dostály potřebám svých klientů a akcionářům přinášely zisk, mají za
povinnost získávat co nejlepší informace o investorech, tyto informace pečlivě vyhodnocovat a
vyhýbat se projektům s neuspokojivou návratností či nadměrným rizikem. Banka ručí za to, že půjčené
peníze bude schopna vkladatelům v budoucnu vrátit. Pokud riziko podcení a utrpí ztráty, musí
akcionáři tyto ztráty pokrýt vlastním kapitálem. Z toho je celkem zřejmé, že v méně stabilních
ekonomikách, kterou česká transformující se ekonomika bezpochyby je, jsou nároky na kapitál a na
vyhodnocení rizika spíše větší. Banka není instituce, která by měla být během transformace méně
obezřetná a dávat úvěr na jakýkoliv projekt, i když je třeba "celospolečensky prospěšný". A
bankovní dohled by v žádném případě neměl uplatňovat mírnější měřítka na banky v transformujících
se ekonomikách. Důsledek takového postupu je riziko, nejen riziko vzniku "bublin" v ekonomice, ale
také situace, kdy vkladatelé přijdou o své úspory a v případě ohrožení finančního systému jsou
zapojeni do úhrady dluhů dokonce všichni daňoví poplatníci. Jinými slovy, všichni bychom měli
konečně pochopit, že banka není žádná pyramidální hra neboli "letadlo", jak se někdy říká. V
bankovnictví nejde o to, že se půjčuje stále rychleji a rychleji na špatné projekty, že se úvěry
rolují pořád dále - až se celý systém zhroutí. Všichni bychom také měli pochopit, že "přilévání
více peněz" centrální bankou do této pyramidální hry by konečné problémy možná oddálilo, ale
zároveň zvětšilo. Jak se tedy dívat na IPB? Z pohledu regulátora to byla bezpochyby špatně vedená
banka, která hromadila a rolovala ztráty, jež akcionáři nebyli schopni či ochotni pokrýt. Navíc
banka před veřejností, auditory i dohledem, jak se nyní zdá, mnohé tajila. Management a akcionáři
nebyli schopni dostát požadavkům bankovního dohledu, jejichž splnění by zajistilo ozdravění banky.
Proces vyvrcholil krizí likvidity, nucenou správou a prodejem banky. Že nebylo jiného řešení než
nucená správa, potvrdila i parlamentní vyšetřovací komise. Patřil jsem k těm, kteří do poslední
chvíle doufali v dohodu s významným akcionářem, Nomurou, a snažili se jí v praxi mnoha jednáními
dosáhnout. Ve světle dnešních informací o rozsahu a povaze problémů v IPB jsem však přesvědčen více
než kdy předtím, že akcionáři, kteří banku kontrolovali, opravdu nebyli tou protistranou, s níž by
bylo možné dosáhnout v této věci přijatelné a proveditelné dohody. Proto asi také naše pokusy
selhaly. Pokud snad někdo tvrdí, že stát měl poskytnout garanci či kapitál akcionářům a
managementu, kteří prohospodařili přinejmenším desítky miliard, nemůže to myslet vážně.
Neexistovalo však lepší řešení při prodeji? Logicky se nabízí úvaha, že při výběrovém řízení se
dosáhne lepší ceny. Potíž byla ovšem v tom, že po zkušenostech z minulých let bylo zřejmé, že takto
velkou banku není možné udržovat v chodu pod kuratelou nucené správy bez narůstajících ztrát. Jinak
řečeno, nejednalo se o obvyklý prodej, jednalo se o prodej v nouzi. A na tento typ transakce byl
podle mého názoru jeden ze zájemců lépe připravený, ačkoli není pochyb o tom, že i druhý zájemce by
byl skvělý strategický partner. Pokud někdo tvrdí, že transakce byla předem připravena a dohodnuta,
vědomě šíří nepravdu. To, zda bude příslušná dokumentace připravená a podepsaná, nebylo jasné ještě
v pondělí ve tři hodiny ráno. Několikrát během víkendu stála celá transakce před kolapsem,
několikrát jsme se chystali k odchodu od jednacího stolu. Nebylo možné za tehdejších okolností
dosáhnout lepšího řešení. Zatím nikdo neřekl, jak by takové - dostupné a proveditelné - řešení mělo
vypadat. "Bude nás to stát až 180 miliard Kč" - i s takovýmto nesmyslným směšováním nominální
hodnoty aktiv a možné ztráty se můžeme setkat. Přitom není třeba žádného hlubokého ekonomického
vzdělání, aby bylo zřejmé, že pokud byla banka a její aktiva v pořádku, pak stát nezaplatí na
garancích ani korunu. Prostě proto, že všechny úvěry a další aktiva budou ze strany dlužníků
splaceny. Pokud nebudou a vznikne ztráta, tak to jsou peníze, které tam již chyběly a které se
rozhodně neztratily v důsledku uvalení nucené správy a prodeje banky. Velikost této ztráty bude
tedy přímým měřítkem toho, jak velkou pyramidální hru provozovala IPB. Bohužel, tato hra nebyla
zjevně malá, byla dokonce větší, než se dříve zdálo, a o to více bylo nutné ji razantně zastavit.
Dnes je bankovní systém - do značné míry i díky řešení krize IPB - v lepším stavu než kdykoli během
posledních deseti let.