Vladimír Tomšík
(Bankovnictví, 26.5.2011, str. 1 Top finance - úvod/introduction)
Rok 2010 byl v českém finančním sektoru navenek rokem pokračující stabilizace po turbulentních událostech celosvětové finanční krize. Hospodářské výsledky bank sice v součtu nedosáhly rekordní úrovně roku 2009, ale i tak zůstaly nad obvyklou úrovní a rentabilita vlastního kapitálu českých bank byla v evropském kontextu nadále jedna z nejvyšších.
V závěru loňského roku došlo také k mírnému oživení v poskytování úvěrů a se zpožděním po odeznění krize se rovněž stabilizuje objem klasifikovaných úvěrů, který od počátku krize vytrvale rostl. Obojí je důsledkem ekonomického oživení, které bylo a zůstává i nadále spíše mírné, nicméně dostatečné k tomu, aby se česká ekonomika v závěru letošního roku dostala zhruba na úroveň roku 2008.
Čeká nás regulační tsunami?
Všechna tato fakta sice poukazují na stabilizaci, ale neměla by zastírat skutečnost, že celý sektor finančního zprostředkování stojí před nemalými změnami. S nadsázkou lze říci, že finanční sektor stojí před regulační tsunami.
Hloubka finanční krize vyvolala ve vyspělých zemích silnou politickou reakci na mnoha úrovních – od národních přes Evropskou unii až po reakce uskupení G20. Tato reakce se však vyznačuje zjevnou nesourodostí v navrhovaných opatřeních. Zatímco některá navrhovaná opatření byla již před krizí promýšlena a dále mají rozvíjet a modifikovat například koncept kapitálové přiměřenosti, jiné návrhy jsou spíše ad hoc reakcí na okamžitou politickou poptávku.
Na sklonku minulého roku byly připraveny a od letošního roku fakticky uvedeny v život nové dohledové instituce nad finančním trhem v rámci Evropské unie. Nadnárodní dohledová architektura se nyní skládá z několika prvků. Prvním z nich je Evropská rada pro systémová rizika (ESRB), jež má funkci makroobezřetnostní a spíše preventivní. Dalšími prvky jsou nadnárodní dohledové orgány nad jednotlivými segmenty finančního trhu – Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) a konečně Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA). I když dohled zůstává primárně doménou národních regulátorů, potenciální pravomoci nových dohledových institucí jsou nemalé a jejich faktická činnost se bude teprve ustavovat.
Očekávané změny a postoj ČNB
Ačkoli průběh finanční krize byl v České republice dosti netypický (bankovní sektor v krizovém roce 2009 dosáhl v historii nevídaných zisků a všechny banky bez problémů plnily požadavky kapitálové přiměřenosti), hlubokým změnám se přirozeně nevyhneme. Míra unifikace předpisů v oblasti finančního zprostředkování a kolektivního investování v Evropské unii nadále poroste. Jsou navrhovány změny téměř ve všech směrnicích, které se týkají finančních trhů, a tyto změny budou po schválení postupně promítány do národních právních řádů. Předkládány jsou návrhy na harmonizaci v oblasti řešení přeshraničních finančních krizí, změny v systémech pojištění vkladů, změny v kapitálové přiměřenosti, změny v oblasti kolektivního investování a podobně.
Na úrovni G20 se však objevuje volání po dalekosáhlejších reformách, které již s minulou finanční krizí bezprostředně nesouvisí; krize však těmto návrhům otevřela cestu. Jedná se o snahy regulovat komoditní deriváty, vysokofrekvenční obchodování s investičními instrumenty a v neposlední řadě návrhy na zavedení jakýchsi transakčních daní a dalších speciálních daní pro finanční instituce.
Postoj České národní banky k těmto návrhům byl a zůstává velmi skeptický a nutno říci, že i postoj členů G20 je nejednotný. Kvalita navrhovaných opatření je velmi různá; zatímco některá opatření jsou promyšlená a směřují k posilování kapitálu bank a omezování morálního hazardu, jiná jsou přinejmenším diskutabilní.
Vliv ČR na finální znění směrnic přirozeně odpovídá naší vyjednávací síle uvnitř EU a nové právní úpravy tak pochopitelně budou složitým kompromisem, který bude více či méně vzdálen od představ domácího regulátora, resp. zákonodárce. Pro banky, investiční společnosti, obchodníky s cennými papíry, pojišťovny a další subjekty finančního trhu to však každopádně bude znamenat určitou zátěž v podobě učení se a přizpůsobování se novým právním předpisům.
Vzhledem k povaze českého finančního sektoru budou obzvláště citlivé otázky týkající se regulace finančních skupin, které prostřednictvím svých dceřiných společností podnikají v ČR. Pro ČNB je zásadní, aby dceřiné společnosti byly respektovány jako samostatné subjekty a aby vztahy uvnitř finanční skupiny tomu odpovídaly.
Důraz na finanční stabilitu
Je patrné, že stabilizace ve finančním sektoru neznamená prostý návrat k předkrizovému stavu, protože to z právního i faktického hlediska není možné. Především je zjevné, že důraz na finanční stabilitu již nemůže polevit – ze strany regulovaných subjektů, regulátora i tvůrce měnové politiky.
Turbulence přinesly velký impulz ke zdokonalování zátěžových testů bank, k jejich častějšímu využití i k tomu, že se tento nástroj sledování finanční stability dostává do širšího povědomí veřejnosti. ČNB provádí zátěžové testy již od roku 2003, přičemž postupně dolaďuje a zjemňuje jejich metodiku; od roku 2009 je provádí již dokonce čtvrtletně.
Podstatou zátěžových testů je ověřit, jak by hospodářské výsledky a bilance bank reagovaly na různé scénáře vývoje. Tyto scénáře vývoje domácí i zahraniční ekonomiky ovlivní nejen objem úvěrů v selhání a souvisejících ztrát, ale i změny cen aktiv v držení bank a pozmění pravděpodobnost mezibankovní nákazy.
Zátěžové scénáře ČNB jsou dosti přísné, dokonce podstatně přísnější než zátěžové scénáře používané v celoevropských testech. Jsou to scénáře událostí, které sice nepovažujeme za pravděpodobné, ale které nejsou nemožné – proto má smysl testovat, co by se v jejich případě stalo s bankovními bilancemi. Výsledkem takových nepříznivých sledů událostí by byly nemalé uvěrové i tržní ztráty českých bank.
Nicméně i navzdory těmto ztrátám by podle posledních zátěžových testů bankovní sektor jako celek zůstával stabilní především díky vysoké kapitálové přiměřenosti, kterou české banky v současnosti disponují. Nedostatek kapitálu by se projevil u několika málo subjektů, ale kapitálová injekce v součtu menší než 1 % HDP by byla dostatečná ke splnění požadavků kapitálové přiměřenosti.
Rizikem pro finanční stabilitu se tak v současnosti jeví spíše kombinace optimismu bank ohledně konce krize a výplata mimořádných dividend ve prospěch mateřských společností. Výplaty těchto dividend totiž oslabují kapitálový polštář a činí tak banky zranitelnějšími vůči případným makroekonomickým rizikům.
Rizika pro další vývoj
Makroekonomická rizika spatřuji v několika oblastech. Předně k nim patří vysoké světové ceny surovin, které představují pro českou ekonomiku zhoršení směnných relací a mohou různými cestami podvazovat růst v ekonomikách zahraničních obchodních partnerů – a následně i v ČR. Stejně tak nejsme izolováni od růstu evropských úrokových sazeb ani od fiskálních obtíží periferních zemí eurozóny.
Další makroekonomická rizika jsou domácí. Fiskální konsolidace, která je z dlouhodobého hlediska nevyhnutelná, v letošním roce mírně utlumí domácí poptávku, zejména ovlivní spotřebu domácností. Je také možné, že ačkoli celkový objem klasifikovaných úvěrů již kulminuje, i nadále poroste podíl úvěrů domácnostem v selhání, a to jak úvěrů spotřebních, tak i úvěrů hypotečních. S tím souvisí vývoj cen nemovitostí, který zůstává nadále nejistý, protože relativně nízké výnosy z nájemného ve srovnání s alternativními příležitostmi zatím nevylučují další poklesy cen. To v kombinaci s fiskálními škrty znamená, že stavebnictví a development zřejmě zůstanou velmi zranitelnými odvětvími.
Domácí politická nestabilita se stala v posledních letech již očekávatelnou skutečností. Sama o sobě by neměla být podstatným rizikem pro finanční sektor, ale regulatorní nejistota, která z ní vyplývá pro roky bezprostředně následující, je neobvykle vysoká. Změny daňových sazeb, úpravy stavebního spoření, interakce daní z příjmů s hypotékami, s penzijním připojištěním a životním pojištěním, zavedení (či nezavedení) nového penzijního pilíře fondového typu – to vše zůstává prozatím pouze v nejistých konturách.
Lze tak shrnout, že zatímco v průběhu krize účastníci finančních trhů čelili značným změnám cen a hospodářských výsledků, v postkrizovém období budou spíše vystaveni značným změnám regulatorním.