Pavel Řežábek (Hospodářské noviny 7.3.2012 strana 9, rubrika Názory)
Ani v pořadí už čtrnácté zátěžové testy neodhalily žádné závažné nedostatky u českých bank. ČNB díky stresstestům pravidelně sleduje už od roku 2003 zdraví peněžních ústavů. Nejde tedy o záležitost posledních pár let, kdy se odolnosti bank věnuje velká pozornost. V období finanční krize se ČNB rozhodla zvýšit frekvenci těchto testů, proto jsou od počátku roku 2010 prováděny čtvrtletně.
Jejich základem je konstrukce takových scénářů, které kladou na testované instituce vysokou až extrémní zátěž. To se ukázalo jako efektivní a na rozdíl od poměrně měkce nastavených celoevropských zátěžových testů si získalo mnohem větší důvěru odborné i laické veřejnosti. Obdobný přístup volí ve svých testech i Skandinávie.
Testy a skutečnost
Přestože klademe značný důraz na co největší transparentnost zátěžových testů, vyrojí se kolem nich občas nesprávné závěry či interpretace. Jedním z nich je ztotožňování výsledků testů s prognózou vývoje bankovního sektoru. Při provádění zátěžových testů se záměrně volí konzervativní přístup a výsledky vypovídají o tom, jak by bankovní sektor dopadl, pokud by se v ekonomice ve stejné době sešlo několik extrémních variant výrazně nepříznivých skutečností.
Konkrétním příkladem třeba může být odhad výše ztrát z nesplácených úvěrů, který je nutné chápat jako horní a ve své podstatě hypotetickou hranici, a nikoliv tedy jako nejpravděpodobnější výši ztrát, která by mohla nastat. Proto je zcela logické, že pokud by ve skutečnosti došlo k vývoji popsanému v určitém scénáři, byl by reálný výsledek bank zřejmě lepší než při zátěžových testech, které se přibližují extrému.
Na zátěžové testy se, přestože jsou komplexní a pečlivě propracované, občas kladou přemrštěné nároky. Nedají se v nich zohlednit úplně všechna rizika, například rozpad eurozóny. Testy se musejí opírat o výpočty, které vycházejí z vývoje konkrétních údajů bilance bankovního sektoru v případě různých šoků do ekonomiky. Vzhledem k tomu, že není možné převést složité a nejasně definované události typu „rozpad eurozóny“ důvěryhodným způsobem do číselných údajů, nelze potom uspokojivě dopad takové zátěže testovat.
Stejně tak není jednoduché zohlednit skutečnost, že banky nezůstávají v průběhu času pasivní. Pokud se totiž začnou rizika zhmotňovat, banky přirozeně reagují tak, aby dopady šoků snížily. To je zároveň jeden z důvodů, proč je problematické provádět testy s delším než tříletým horizontem.
Scénář Dluhová krize
Podobně jako v předchozích letech, i v roce 2012 bude centrální banka reagovat na nově přicházející či zvyšující se rizika. V aktuálních testech jsme se zaměřili na obecný nárůst rizika investic do vládních dluhopisů a na rizika spojená se vztahy českých bank vůči zahraničním mateřským společnostem. V minulých testech byla pozornost věnována jiným rizikům, například riziku bankrotu tří největších dlužníků bank, riziku hromadného nesplácení úvěrů v některých odvětvích, která byla vážně ohrožena recesí (developeři, stavebnictví), či rizikům plynoucím z nadměrné výplaty dividend domácími bankami. Aktuální testy České národní banky využívají dvou scénářů. Základní scénář vychází z oficiální únorové makroekonomické prognózy ČNB. Naopak zátěžový scénář Dluhová krize předpokládá extrémní propad ekonomické aktivity plynoucí z výrazného prohloubení dluhové krize v eurozóně a nárůst nejistoty a kolísání na finančních trzích. Jak ukázal vývoj Řecka v průběhu posledních let, vládní dluhopisy se už nedají automaticky považovat za bezrizikové investice, a proto ČNB ve svých aktuálních testech udělala metodickou změnu. V rámci zátěžového scénáře již nepředpokládá jako dříve odpis pohledávek pouze za pěti zadluženými zeměmi eurozóny (Irsko, Itálie, Portugalsko, Řecko a Španělsko), ale za všemi zeměmi EU, které vykazují vládní dluh překračující maastrichtské kritérium 60 % HDP. Nejvyšší znehodnocení se i nadále předpokládá u Řecka (ve výši 88 % nominálu), u ostatních zemí se počítá s řádově nižším znehodnocením (v rozmezí 4 až 39 %).
České banky jsou zpravidla významnými čistými věřiteli svých evropských mateřských bankovních skupin. Mise Mezinárodního měnového fondu a podobně i ratingové agentury aktuálně poukazují na riziko možného přenosu problémů ze zahraničí na domácí banky právě prostřednictvím vztahů k jejich zahraničním vlastníkům. V zveřejňovaných testech ČNB toto riziko již zahrnula do testů tak, že zátěžový scénář rozšířila o dodatečný předpoklad, že v důsledku dluhové krize v eurozóně by se mohly dostat do problémů i některé mateřské skupiny českých bank a sedm největších domácích bank by bylo nuceno ve druhé polovině roku 2012 odepsat jednu třetinu všech hrubých expozic vůči svým mateřským skupinám. To by těmto bankám způsobilo dodatečnou ztrátu ve výši 37 mld. Kč.
Pevné nohy bankovního sektoru
Výsledky posledního scénáře – Dluhová krize – dokládají, že banky zůstávají odolné vůči široké škále rizik. Po tomto extrémně silném zásahu by se jejich celková kapitálová přiměřenost pohybovala nad 9,5 % a pouze některé banky by musely navýšit regulatorní kapitál celkem o 19 mld. Kč.
Po přidání odpisu části expozic za evropskými mateřskými bankami by kapitálová přiměřenost bankovního sektoru klesla až k hranici 8 % a vlastníci některých bank by museli dodat nový kapitál v celkové výši 33 mld. Kč. V tomto případě však jde o mimořádně nepříznivý předpoklad, který ČNB považuje za vysoce nepravděpodobný a extrémně zátěžový.
V poslední době se často mluví o riziku, zda české banky neomezí úvěrování reálné ekonomiky kvůli tomu, že jejich zahraniční vlastníci budou muset navýšit svou kapitálovou přiměřenost na nové regulatorní minimum 9 %. Většina tuzemských bank sice působí jako dceřiné společnosti mateřských bank, zároveň má ale k dispozici dostatečné polštáře ve formě kapitálu i bilanční likvidity. Proto se domnívám, že přímý dopad navyšování kapitálové přiměřenosti evropských mateřských institucí na domácí banky bude s vysokou pravděpodobností velmi omezený.