Luděk Niedermayer (Hospodářské noviny 28.3.2006, strana 15, rubrika: Z domova)
LEADERS' VOICE / Luděk Niedermayer
Myšlenka dvou- či vícerychlostní Evropy je stejně stará jako samotná evropská integrace. Rozdílná historie i úroveň ekonomického rozvoje oživují tento koncept hlavně tehdy, když se projekt evropské integrace má posunout »někam dál« a bylo tomu tak při mnoha úvahách o vyšší politické či ekonomické integraci.
Dělicí čára mezi »různými« Evropami byla vnímána obdobně. Na jedné straně pevné jádro vlivných a bohatých ekonomik seskupených kolem Francie a Německa, na druhé země pomalu se integrující či ekonomicky ne tak vyspělé. Země pevného jádra přitom mnohdy ovlivnily směrování zemí ostatních. I dnes jede Evropa na dvě rychlosti. Nejlépe to dokumentují rozdílná tempa ekonomického růstu. Zatímco země »pevného jádra« prožívají mnohaletou a bolestivou stagnaci, ve stejném prostředí působící země »okrajové« (od Španělska přes Anglii či Irsko až po země skandinávské) vykazují ekonomický růst i stabilitu makroekonomickou a sociální. Rostou i ekonomiky nových členských zemí -o několik procent vyšší růst v porovnání třeba s Německem by při udržení tohoto poměru znamenal rychlé sbližování bohatství starých a nových zemí.
Příčiny problémů pomalu rostoucích zemí nemusíme hledat v sofistikovaných analýzách lisabonských agend, ale nalezneme je i na jiných stránkách novin. Němečtí zaměstnanci veřejných služeb protestují masovými stávkami proti tomu, aby za své mzdy pracovali čtyřicet hodin týdně (v těch týdnech, kdy nemají státem placený svátek či dovolenou). Francouzští studenti pálí na ulicích auta jako vzkaz vládě, že propustit zaměstnance je sociálně nepřijatelné. Je přitom jasné, že v globalizované ekonomice 21. století mohou dosáhnout leda Pyrrhova vítězství.
Doufejme proto, že politikové nyní stagnující, dříve »rychlejší části Evropy« nebudou déle váhat, přesvědčí sebe i své občany o nutnosti změn, a přejmou návody zemí úspěšných. Těch, jejichž strukturální politiky se snaží nikoliv chránit existující zaměstnání, ale vytvářet podmínky pro flexibilní vznik míst nových. A občanům zprostředkují signál, že otázka jejich uplatnění na pracovním trhu je hlavně věcí jejich schopností, vzdělání a ochoty pracovat.
V neposlední řadě mnohé země posilují konkurenci na pracovním trhu tím, že na něj umožňují vstup občanům jiných zemí.
Zdá se, že naše ekonomika sice nezaslouží v tomto kontextu příliš dobré známky za oblast pracovního práva, ale právě její otevřenost k zahraničním pracovníkům tento handicap částečně smazává.
A není vyloučeno, že právě desítkám tisíc pracovníků ze Slovenska či Ukrajiny bychom měli poděkovat nejen za lepší a levnější zboží a služby, ale také za růst ekonomiky nad pěti procenty.