(HN 4.2.2004 strana 10, rubrika: Názory)
Rozhodnutí ministrů financí zemí Evropské unie, kteří v rozporu s pravidly Paktu stability a
růstu nepotrestali Francii a Německo za příliš deficitní veřejné finance, posoudí Evropský soudní
dvůr. Dojde ke střetu vzájemně dohodnutých principů se suverenitou evropských států. A to těch
největších.
Ať bude výsledek soudního řízení jakýkoliv, jen těžko pomůže myšlence sjednocující se Evropy.
Spor členských zemí s Evropskou komisí zřejmě dále posílí protievropské nálady mnoha Evropanů.
Krize rozpočtových zásad zemí eurozóny by mohla přinést nová, lepší pravidla a zejména jejich
dodržování. V opačném případě však může vést k ohrožení pečlivě budovaného evropského politického i
ekonomického systému.
Projekt jednotné měny může být funkční jen tehdy, pokud zúčastněné země respektují stanovená
pravidla. Klíčový je požadavek zodpovědnosti fiskálních politik.
Důvod je zřejmý. Při existenci národní měny vedou vysoké schodky státních financí k nárůstu
úrokových sazeb a poté ke kolísání kursu, což obvykle vyústí ve změnu fiskální politiky. Ovšem v
měnové unii dopady nezodpovědného fiskálního hospodaření v jedné zemi pocítí všichni. Úrokové sazby
jsou stanoveny centrálně, směnný kurs uvnitř unie je fixní.
Proto pravidla EU omezují velikost fiskálních deficitů, což spolu s tržní disciplínou mělo
zamezit nežádoucímu vývoji v hospodaření státních financí. Byly stanoveny jak podmínky pro přijetí
jednotné měny (maastrichtská kriteria), tak i principy pro fiskální politiku po přijetí jednotné
měny (Pakt stability a růstu).
S odstupem času se ukázalo, že finanční trh jako účinný disciplinující faktor nepůsobí.
Fiskálně nezodpovědné země nemají viditelně vyšší náklady na financování dluhu než země fiskálně
opatrné, neboť finanční trhy nepovažují rozvolněnou fiskální politiku za ohrožení solvence. Proto
tento faktor jen omezeně ovlivňuje cenu dluhopisů jednotlivých zemí a náklady špatných politik
nesou všichni.
Pravidla paktu vznikla na základě mnoha ekonomických analýz a byla odsouhlasena zúčastněnými
státy. Zvoleno bylo kompromisní řešení. Krajními variantami by byla pravidla žádná (ale zároveň
praktická nemožnost fungování měnové unie), nebo pravidla velmi striktní. Těmi by mohla být
například i zásada nulových fiskálních deficitů či až úplná (politicky nyní zcela nepřijatelná)
centralizace fiskální politiky na evropskou úroveň.
Přijaté řešení směřuje střednědobě k ekonomicky i společensky plně zdůvodněným přibližně
nulovým deficitům a zároveň ponechává prostor pro aktivní fiskální politiku v případě nepříznivého
vývoje hospodářství. Tento prostor je pak absolutně omezen tříprocentním deficitem rozpočtů k
hrubému domácímu produktu.
Právě tento prostor se nyní některým zemím zdá nedostačující a vysoce a opakovaně jej
překračují. Také země, které jsou pod tříprocentní hranicí, si nedělají velké starosti s klíčovým
požadavkem na dosažení cyklicky vyrovnaných veřejných financí, čímž pakt také, ač méně viditelně,
porušují.
Vzniká paradoxní situace, kdy země měnové unie mají ve své většině větší problémy s veřejnými
financemi než země stojící mimo eurozónu. Deficity zemí eurozóny jsou v průměru nedaleko stropu tří
procent a očekává se jen minimální zlepšení dokonce i při předpokládaném ekonomickém oživení.
Zároveň mají tyto země i nižší ekonomický růst s vysokou nezaměstnaností, ač těží ze zjevných výhod
jednotné měny a společného trhu.
Tato situace se pochopitelně nevytvořila přes noc. Zdá se, že ne všichni politici plně
pochopili, že jednotná měna není jen nástroj pro dosažení nižších úrokových sazeb, rozšíření
finančního trhu a omezení kursových rizik, ale že vyžaduje obezřetné fiskální hospodaření.
To, že o prosperitě jednotlivé země měnové unie rozhoduje z velké části kvalita jejích
domácích politik, se přitom nemění. Zodpovědnost za dobré domácí politiky v měnové unii je dokonce
ještě větší, neboť politika každé země určuje nejen prosperitu eurozóny, ale zároveň vytváří dobrý
či špatný příklad pro ostatní.
Epizoda s porušením Paktu stability a růstu a její pozvednutí na úroveň Evropského soudního
dvoru je tedy jen pomyslným vrcholkem ledovce. Na konci této cesty může být jak větší uvědomění si
hodnoty měnové unie a společné Evropy, tak i potvrzení a pokračování současných špatných
kompromisů.
Nalezení správného řešení je důležité, protože unie patnácti zemí se již za několik měsíců
rozroste o deset členů. Neschopnost dohody či nerespektování sjednaných pravidel v takto velkém
společenství by mělo nepochybně ještě závažnější důsledky.
Politici nepochopili, že jednotná měna není jen nástroj pro dosažení nižších úroků, rozšíření
finančního trhu a omezení kursových rizik, ale že vyžaduje obezřetné fiskální hospodaření.