Martin Moravec (Magazín MF DNES 13.11.2014 strana 28, rubrika Rozhovor)
Je to rok, co udělal asi největší rozhodnutí v životě: spolu s kolegy z vedení České národní banky oslabili kurz koruny. Mnozí Češi ho teď berou jako toho, co jim zdražil (nejen) dovolené. Pro guvernéra je však možná důležitější jiné výročí: před pětadvaceti lety přespával na fakultě a tiskl revoluční plakáty.
* Jsou v budově České národní banky místa, kam ani guvernér není vpuštěn?
Je mnoho míst, kam rozhodně nesmím sám. Některé dveře otevírají dva lidi, jiné třeba i troje klíče. Taky mám pocit, že mě k některým těm místům vodí cestami, které se stále mění, abych si je ani já nezapamatoval.
* Co je to za místa?
Máme tu stovky miliard korun, zlato, ale taky zúčtovací centrum, kde denně probíhají transakce za více než pět set miliard korun.
* Ty zásoby peněz tu máte proč?
Kdyby třeba přišla nějaká přírodní katastrofa. Během nich lidé přestávají věřit bankovní soustavě a začínají hromadně vybírat peníze. Proto je musíme mít připravené, abychom je hned mohli dát do bankomatů. Kdyby lidé měli pocit, že si své peníze nevyberou, dojde k panice.
* Předpokládám, že kvůli přístupu do takových míst musíte být i nějak prověřen.
Nejen kvůli nim. Máme tu několikanásobný systém kontrol, kamery, o nichž mnohdy zaměstnanci nevědí, a mnohá zabezpečení, o nichž nevím ani já sám. Ze zákona musím mít k práci guvernéra lustrační osvědčení, zbytek jsme si stanovili našimi vnitřními předpisy. Bankovní rada má dva nejvyšší stupně prověrky – já mám přísně tajné, ostatní členové tajné.
* Při takovém prověřování toho na sebe člověk řekne docela dost.
Dotazník na stupeň přísně tajné jsem vyplňoval jedenáct hodin. Udělám si kafe a trvá mi to jeden víkendový den.
* Kolik se ročně mezi Čechy protočí peněz?
Kolem sto padesáti tisíc miliard korun. To jsou všechny bezhotovostní transakce, tedy nákupy kartou a převody.
* Je to málo, nebo hodně?
Vůči Západu je to málo. Kdybychom se mu chtěli přiblížit, museli bychom míň spořit a víc investovat. Představa, že termínovaný vklad je nejlepší na ukládání peněz na patnáct let dopředu, je absurdní. K tomu je opravdu potřeba pravidelně investovat.
* Což když říkáte, tak asi i sám děláte.
Něco nainvestováno mám. Většinou z minulosti, poslední výdaje jsem měl spíš za nemovitosti.
* Podle čeho se guvernér rozhoduje, do které banky si uloží peníze?
Já osobně mám peníze ve velké bance. V takové, na kterou je intenzivně dohlíženo a stát ji v krizi nenechá padnout. Taky je pojištěná v Česku. Což mě vlastně nemusí zajímat.
* Jak to?
Členové bankovní rady patří k nemnoha lidem v zemi, kteří jsou vyjmuti z pojištění vkladů. Tvůrci zákona asi kdysi vycházeli z toho, že se pak budeme o bankovnictví ještě líp starat. Při pádu banky, ve které máme sami úspory, se můžeme maximálně přihlásit do konkurzního řízení. Nějakou logiku to má.
HNĚV HRÁČŮ MARIÁŠE
* Česká měna má šest mincí a šest bankovek. Kdy naposledy jste se bavili o tom, jestli je to tak správně?
Když se rušily padesátníky a papírové dvacetikoruny. U padesátníků to bylo jednoduché: přestaly obíhat. Na tři, které jsme vyrobili, obíhal jen jeden, zbytek končil v plechovkách a prasátkách. U dvacetikoruny to byla debata spíš ekonomická: mince jsou sice dražší na výrobu, ale déle vydrží.
* Když se o takové věci rozhoduje, jak to vypadá? Sedm členů bankovní rady si sedne a debatuje: „Tak pánové, ty padesátníky, to už nemá cenu...“?
Skoro ano. Příslušná sekce banky nám připraví materiál, kde konstatuje, že padíky už neobíhají, a doporučí je stáhnout. Takže na zasedání dostaneme složku s názvem „Problém padesátníky – zrušit“. V detailech je tam popsáno, jakým způsobem se budou stahovat, a my se pak bavíme o tom, kdy to uděláme a jak se budou likvidovat. Nakonec se hlasuje. Všichni pokývají hlavou, někdo si možná nechá napsat nesouhlas.
* A hotovo. Zrušeno.
Musím ale říct, že jsme tehdy dostali fůru dopisů od hráčů mariáše. Ti ztrátu padesátníku pociťovali těžce.
* Nejsou už zbytečné i jednokoruny?
Jednoduchá odpověď: obíhají. Takže lidé je používají. Navíc je v nich i symbol – asi by bylo zvláštní mít jako měnu korunu a začínat dvoukorunou.
* Kdyby se měnily bankovky, asi by to byla dost komplikace. Jelikož jejich autor Oldřich Kulhánek už nežije.
Musela by vzniknout úplně nová řada bankovek. Třeba jako ta před rokem 1989 s nenáviděným Gottwaldem na stokoruně, kterému hned lidé začali přikreslovat upíří tesáky. Já bych neměnil nic, Kulhánkovy bankovky jsou nádherné.
* Ale alespoň byste si mohl bankovku podepsat. Což se vám, jelikož za rok a půl končíte, už nepovede.
K tomu by stačilo, kdybychom se rozhodli někde výrazně upravit ochranné prvky. I pak odepisuje guvernér. Ale ani to nechystáme.
* Nemrzí vás to?
Mně to připadne naopak zábavné – guvernér s nepodepsanou bankovkou je ještě větší kuriozita než s podepsanou.
* Vždyť i Pavel Kysilka, dnes šéf České spořitelny, si kdysi podepsal bankovku. A to byl jen viceguvernér.
Dvoustovku, všude ji ukazuju! Je to jedna z nejzajímavějších bankovek světa, podepsána v zastoupení, všimněte si, i s písmeny „vz.“ u jeho podpisu. Dodnes ji tiskneme.
* No a vaše vnoučata podpis svého dědy na bankovce neuvidí.
Ta už třeba budou platit čipem. Což by mě tedy mrzelo, kdyby jednou bankovky zmizely. Dobře se nosí, dobře se s nimi platí, navíc dávají něco, co ty čipy nebo placení mobilem nikdy mít nebudou. Anonymitu. Přijde mi fajn, že se zatím neví a neskladuje o všech transakcích všechno. Že nikdo nezjistí, když jsem si ke svačině koupil nezdravé jídlo nebo že jsem si dal v hospodě osm piv místo pěti.
PŘEMÝŠLENÍ VE ČTYŘI RÁNO
* Je to rok, co jste s kolegy upravili kurz koruny. Nechci se s vámi bavit o tom, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Byť vy si určitě myslíte, že to bylo dobře.
Data z ekonomiky ukazují, že ano.
* Mě zajímá jiná věc. Pro vás to bylo asi nejtěžší rozhodnutí v životě. Rozhodnutí, o kterém jste dopředu věděl, že nějak ovlivní miliony lidí. Bral jste ho tak?
Určitě jsem nad ránem víc přemýšlel. Už na gymplu, kdy jsem programoval, jsem zjistil, že nejtěžší problémy si rozebírám mezi čtvrtou a šestou ráno.
* Takže to nebyl běžný pracovní den.
Nebyl. Na druhou stranu jsme o tom už rok mluvili a několikrát i hlasovali. Takže emočně už jsem tu situaci zažil. Nové to bylo až ve chvíli, když jsme to v bankovní radě schválili.
* A stali jste se těmi, co nám zdražili dovolené.
Už dlouho předtím jsme si říkali, že ta naše anonymita nemůže trvat věčně. Věděli jsme, že dřív nebo později uděláme nějaké rozhodnutí, které se nebude líbit. Jedna věc je ovšem čekat a druhá věc je to zažít. Ale zase... Byl jsem v roce 1989 mluvčím fakulty, obsadili jsme školu, vedle níž první týden stály autobusy s milicionáři... Pak jsem pracoval v soukromém sektoru a byl u mnoha krizových případů. A když tohle všechno zažijete do čtyřiceti, jste už dost otrkaný.
* Dobře, ale v jedenadvaceti jste asi neměl manželku, která si musela najednou číst, že má doma nepřítele všech Čechů.
Moje žena mi byla nápomocná – dělala, že se nic neděje. Nejtěžší to bylo pro rodiče, ti to brali hůř.
* Je vůbec správné, že o tak důležité věci rozhoduje tak málo lidí?
Existují psychologické studie, které říkají, že malá skupina je na řešení podobných problémů nejlepší. A to i kdyby byla v součtu hloupější než nějaký jedinec – protože takovou věc potřebujete rozebrat ze všech možných stran.
* Bývá to emotivní?
Jako veterán můžu říct, že opravdu záleží na složení rady. Zažil jsem doby klidné i hádky do krve. Pak záleží, kolik tam sedí těch, kteří dokážou emoce tlumit. Což bývají hlavně ženy – pánové před nimi tolik nepěkných slov nepoužívají.
* Žádnou ženu tam teď ale nemáte. Není to škoda?
Je. Se ženami vzniká přirozenější společnost. Na problémy se dokážou podívat jinak.
* Kdybyste den před tím rozhodnutím šel a koupil eura za milion korun, asi byste na tom dost vydělal, ne?
Já ale dopředu nevím, jak rozhodneme. A že budeme jednat, můžete zjistit z veřejných záznamů i vy.
* Ale já nemůžu z kolegů na chodbě vytáhnout, jak budou hlasovat.
To fakt neděláme, to by byl konec centrální banky. Máme pravidlo, že se nic nepředjednává a debatuje se až na zasedání.
* Ale teoreticky: kdybyste šel ta eura nakoupit nebo byste si vzal hypotéku před tím, než rozhodujete o sazbách, porušil byste něco?
Jistě, etický kodex banky. A asi i zákon – zneužití informací. Ale vy to říkáte strašně jednoduše. Dovedete si představit, že by se někde v bance objevil guvernér, že chce eura za milion?
* Tak předpokládám, že byste poslal třeba bratrance.
Vezměte si, že platy tady máme docela vysoké. A na milionu korun bych ten den vydělal nějakých padesát tisíc. Pro boha živého, to by mi přece nestálo za to.
* A kdyby vám třeba zavolal švagr, že si chce vzít hypotéku, ať mu poradíte, kdy je to nejlepší?
Já kvůli tomu dokonce rezignoval ze správní rady jedné nadace. Začalo se tam řešit, ve které bance si tato nadace uloží peníze, a já si uvědomil, že u toho nemůžu být. Stejně tak odmítám kamarády i rodinné příslušníky.
NA PIONÝRSKÉM TÁBOŘE
* Sedíme tu spolu v době, kdy si připomínáme pětadvacet let od pádu komunismu. Jak vaše rodina žila za socialismu?
Táta byl technik, máma účetní a oba mě vychovávali v tom, že ten režim není správný. Táta byl politicky nevhodnou osobou a já měl kvůli tomu polepený kádrový posudek. Když jsem měl jít dělat přijímačky na střední, přišli za ním, aby vstoupil do partaje. Tehdy bylo štěstí, že mě díky umístění na matematické olympiádě vzali bez přijímaček. Tak si táta mohl dovolit je vyhodit, což byl hezký okamžik jeho života.
* Vám osobně to členství nabídli?
Já byl do strany na Vysoké škole ekonomické před rokem 89 dost intenzivně tlačen. Zavolal si mě vedoucí katedry a říkal, že si vedu dobře, ale že je tam jeden malý problém. Myslel jsem, že je to má docházka na jeho hodiny rovnou z restauračních zařízení a že když se mnou debatuje, táhne mi z úst vůně piva. Tak to nebylo. Říkal, že ten problém je můj táta a že musím napravit jeho chybu.
* Vůně piva? Takový jste byl student?
Pít jsme uměli.
* A přitom vypadáte jako vzorňák.
Já měl výborné výsledky, ale to neznamená, že jsem si neužíval studentského života. Hospodská komunita byla tehdy výraznější než dnes. Co se taky dalo jiného dělat...
* To jste do té školy nechodil?
Mě to moc nebavilo. Já většinou všechno uměl, takže buď jsem si četl pod lavicí, nebo tam ani nebyl. Na gymplu nám tehdy kontrolovali pozdní příchody. Do čtvrt na devět zůstávala pověřená pedagožka u dveří a zapisovala opozdilce. V prvním ročníku jsme se ještě drželi, ve druhém jsme se začali dostávat na hranici dvojek z chování a ve třetím jsme radši tu knihu s pozdními příchody ztopili. Snad už je to promlčené.
* Hezky. Ale zpátky k tomu vašemu vstupu do strany.
Měli to tehdy soudruzi na ekonomce promyšlenější, než jsem si myslel. Posílali za mnou profesory, kteří u nás měli autoritu. „Jinak se vědcem stát nemůžeš,“ říkali mi. „A to by byla škoda. Vstup, podívej, my jsme tam taky.“ Samí slušní lidé. Už jsem málem podlehl a šel jsem se o tom pobavit se svým nejlepším kamarádem. Ten mi řekl: „Hele, ty mi to říkáš, abych tě litoval a schválil ti to, viď? A víš co, já se ti na to vys..., Singříčku, jestli to uděláš, budu se ti posmívat do konce života.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. A odmítl jsem.
* Co bylo dál?
Řekli: „Fajn, neuděláme z tebe pomvěda.“ Neboli pomocnou vědeckou sílu. V tu dobu nás učil Vladimír Dlouhý metodu zvanou strukturní analýza – jinými slovy, jak matematicky naplánovat bolševickou ekonomiku, aby všeho bylo dost a všichni byli šťastní. Domákl se, že mám tenhle problém, a vzal mě do Prognostického ústavu. Tam mě vodil a říkal: „To je pan Singer, strašně slušný člověk, on odmítá vstoupit do partaje.“ A ten prognosťák, to byl úplně jiný svět.
* V čem?
Tam se zavřely dveře a vedly se debaty, které se jinde nevedly ani o půlnoci u piva. Třeba Karel Dyba měl za sklem plakát Solidarity, za což by ho všude jinde vyhodili.
* Koho jste si tam oblíbil?
Nejvíc jsem dělal s Dlouhým a s Dybou. Dlouhému jsem pomáhal s počítačem a Dybovi jsem rovnal jeho nesrovnatelnou knihovnu. On mi u toho radil, co mám číst.
* Tou dobou tam byl i Václav Klaus. Viděl jste na něm už tehdy, že to dotáhne hodně daleko?
Viděl. Dyba, Klaus, Dlouhý tam vyčnívali. Bylo jasné, že jestli dojde k převratu, tihle tři u toho budou. A bylo jen otázkou, v jakých funkcích. Maďaři tehdy povolili první privátní školu a Klaus mě tam poslal na ilegální konferenci, těsně před 17. listopadem. Doporučil mě na stipendium a já si tam koupil svoje první levisky a džínovou bundu. Po večerech jsme na CNN sledovali bourání Berlínské zdi a já té revoluční náladě podlehl natolik, že jsem si koupil cestou na letiště Financial Times. To mi samozřejmě v Praze na Ruzyni hned zabavili.
* Vy jste z Budapešti do Prahy letěl?
Dokonce zadarmo. Máma dělala v ČSA, takže jsem měl jednou za rok – pokud bylo v letadle místo – letenku zdarma. Přiletěl jsem tedy z Budapešti, která už byla docela barevná, do úplně jiného světa. V šedivé Praze mi celník zabavil ty růžové Financial Times, seřval mě na tři doby, já vylezl z letiště a tam vidím televizi s prezidentem Husákem, který ujišťoval, že se u nás nic nestane.
* Učilo se za komunismu na té ekonomce něco potřebného?
Když se moje matikářka smířila s tím, že nepůjdu studovat nic seriózního, například matematiku s chemií, řekla mi: „Jestli už tam musíš jít, jdi na matematické metody v ekonomii.“ Tam nás pod různými veselými názvy jako teorie průmyslového podniku učili základy mikro- a makroekonomie. Mnoho nás ale takových na té škole nebylo. Zbytek se učil, kterak plánovat a socialistické firmy rozvíjet. Hlavně první dva roky bylo toho bolševického balastu dost.
* Nejhorší předmět?
Dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Jsem přesvědčen, že nás učil estébák. Kožený kabát, občas postavil do dveří asistenty, aby kontrolovali občanky. Psala se prezence, protože na ty kecy nikdo nechtěl chodit.
* Přemýšlel jste, co s takovou ekonomkou budete dělat?
Já tam šel spíš ze zájmu. Zajímalo mě, co je v tom komunismu tak blbě, že nefunguje. Věděl jsem, že i bez ekonomky bych se uživil jako programátor, čímž už jsem si přivydělával na střední. Já byl takový ten brigádnický typ, což mi v životě dost pomohlo.
* Jak?
Všechno to, co vím o managementu, jsem se naučil jako vedoucí na dětském táboře.
* To teď přenášíte do bankovní rady?
Jasně! Větší pionýrský tábor je skvělý manažerský trénink. Celý den děláte vůdce, táhnete děti, aby se vám nerozutekly, večer se plánuje, hádá, popíjí, máte tam momenty nevyspání, nechuti vstávat, momenty, kdy se kolektiv rozštěpí, případně kdy musíte vyhodit některého z vedoucích, protože pil až moc, najednou máte málo vedoucích na hodně dětí...
* ... pak si někdo s někým začne...
... případně si začne s něčí partnerkou. Tam se opravdu naučíte o lidech hrozně moc.
* Abychom ale nezamluvili tu revoluci a vaše studium. Jak jste strávil sedmnáctý listopad?
Ráno jsme odnesli předsedovi svazáckého výboru vybrané průkazy, což byla pěkná hromádka. Rezignovali jsme na členství v SSM a pak šli samozřejmě na demonstraci. Zdrhli jsme pár minut před zátahem a zbytek večera jsme strávili v hospodě.
* A dál?
To byl pátek. V neděli jsme si v té skupině, co organizovala odevzdání průkazek, zavolali, že zorganizujeme stávku a začneme ve škole tisknout plakáty. V pondělí už jsme si tam nesli spacáky a ešusy. Svolali jsme do posluchárny lidi z fakulty a nechali jsme se zvolit šéfy stávkového výboru. Cítili jsme se být předurčeni k tomu, abychom na fakultě vedli revoluci. Stejně to nikdo jiný dělat nechtěl.