Mojmír Hampl (Forbes Česko 1.3.2012 strana 14, rubrika Názory & komentáře)
Domácí debata o tzv. fiskálním kompaktu či „smlouvě o fiskální stabilitě“ a českém postoji k ní opět docela pěkně ukázala dvě věci.
Zaprvé, témata související s budoucností České republiky a evropského integračního projektu u nás, když na to přijde, silně rezonují.
A vzbuzují mocné obapolné vášně a kontroverze. Koneckonců není náhoda, že například debata o euru je u nás léta daleko intenzivnější a barvitější než v řadě okolních zemí.
Osobně to považuji za naše plus.
Ale zadruhé, opět se bohužel ukázalo, jak nedospělé naše debaty o evropských otázkách naopak dokážou být. A to je spíš minus. Zejména z tábora domácích stoupenců ideologie evropské integrace byly opět slyšet křečovitě artikulované pozice, které celou otázku přístupu ke smlouvě stavěly téměř jako jakési dějinné rozhodnutí o celé naší geopolitické orientaci. Ach jo, nejsme přece v roce 2004, kdy se populace rozhodovala, zda vstoupit do EU, či ne. Dnes to není o tom, KAM patříme. To je dáno. Nyní jde o něco jiného: JAK má ten klub, jehož jsme součástí, vypadat v budoucnu.
Pokud povedeme zbytečné debaty o symbolech či zahraniční orientaci a budeme marnit čas diskusemi, zda jsme vně, či uvnitř, bude i náš vliv na faktická pravidla v našem vlastním klubu úměrně menší.
Takže věcně: dle mého je v klíčových fiskálních ustanoveních smlouva buď zbytečná, či věci dokonce komplikuje.
Obsahuje pravidla, která jsou či už dávno byla marně napsána v jiných normách. Je navíc normou slabší právní síly než tolikrát porušený Pakt stability a růstu či platná klíčová ustanovení základních smluv EU. Kodifikuje navíc klíčové pravidlo pro přímo neměřitelný, tzv. strukturální schodek rozpočtů, a tak bohužel navádí k nekonečným debatám o jeho definici a aplikaci. Jestli jsme si přece něco v EU vyzkoušeli, tak to, že papír snese vše a důležitá je jen realita. Vymáhání jakkoli tvrdých psaných pravidel je v klubu přátel – rozpočtových suverénů – prakticky nemožné z definice. Tato smlouva na tom nic nezmění. V tomto ohledu by právník řekl, že „nadbytečnost neškodí“, a konzervativec by naopak tvrdil, že „není-li nezbytně nutné přijmout jakoukoli novou normu, je nezbytné ji nepřijmout“. Potud vlastně legrace.
Ale to podstatné na celé smlouvě jsou dle mého její články 7 a 8, které zásadně mění pravidla hry. Méně jde o roli Evropského soudního dvora, který má „vymáhat“ to, že signatářské země zavedou do ústavy vlastní „dluhové brzdy“. Více pak o to, že článek 8 nebezpečně ustavuje fakticky nepřehlasovatelnou koalici Komise a Německa s Francií a posiluje je tak systémově proti všem ostatním.
A to u klíčových makroekonomických doporučení v těžkých časech.
Zřejmě je to zásadní důvod, proč je smlouva sepsána a proč je z ní německá kancléřka Angela Merkel tak nadšená. Za normálních časů by takovéto principy byly v evropském právu nemyslitelné. Ve špatných časech najednou jsou.
Chápu, že smlouva má – opět symbolicky – uklidnit německé voliče, kterým všichni chtějí sáhnout do peněženek. Nicméně je mi líto, měla by je spíše burcovat k ostražitosti. Tento papír nezajistí, že nebudou otevírat masivně peněženky v budoucnu. Možná budou mít jen na úkor jiných větší moc v méně stabilním klubu.
Skvělá vyhlídka pro všechny.
Čili naší vládě těžko vyčítat, že se ke smlouvě nepřipojila. To, co výčitku naopak zaslouží, je, že sama už dávno nemá pravidla přísnější než v onom kompaktu vytesána do vlastního právního řádu, nebo spíše, že i bez nich už dávno odpovědně nehospodaří.
Oč kredibilnější by pak bylo naše ne. Všimli jste si, že drtivou většinu našeho pobytu v EU jsme zároveň na trestné lavici za příliš vysoké schodky rozpočtu. Ano, nepatříme nyní k většině zemí EU, které od Německa pomoc buď akutně požadují, či se obávají, že budou požadovat, nebo s ním sdílejí pupeční šňůru jedné měny. To je komfortní pozice pro silné názory a pozice. Ale vývoj našich veřejných financí komfortní není. A je úplně jedno, kolik zemí v klubu je na tom hůř.
Místo planých debat o tom, kam patříme, by tedy bylo lepší si říct, co udělat, aby deficit českých veřejných financí bylo možné zkrátit co nejdříve o dobrých 100 miliard. Tím pro sebe i klub uděláme víc než handrkováním o podpis smluv ze zoufalství. I těm, co mluví o suverenitě, je totiž třeba připomenout, že ti, co chodí s žebráckou holí a prosí o milodary, nikdy žádnou suverenitu mít nemohou.