Robert Holman (Hospodářské noviny 10.1.2006 strana 8, rubrika: Názory)
Politické rozhodnutí o přijetí eura by měly vláda a ČNB učinit společně.
Loňský rok přinesl optimistická čísla o hospodářském růstu, který za první tři čtvrtletí loňského roku činil meziročně 5 procent. Toto číslo je veřejnosti předkládáno jako doklad hospodářského úspěchu. Ale je tomu skutečně tak? Roste česká ekonomika opravdu rychle? Nejásejme předčasně. Při bližším pohledu zjistíme, že uvedené číslo zdaleka neodráží skutečný růst blahobytu obyvatelstva.
Hospodářský růst je standardně měřen ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP). Tento však neodráží vývoj směnných relací v zahraničním obchodě, čili vývoj vývozních a dovozních cen. Česká ekonomika má přitom velmi vysoký podíl zahraničního obchodu na domácím produktu, a v takovém případě má zlepšení či zhoršení směnných relací pro růst blahobytu zásadní význam.
Vloni vývozní ceny klesaly a dovozní ceny rostly. To znamená, že jsme si za dané množství vývozů mohli kupovat stále menší množství dovozů. Ztráta ze zhoršujících se směnných relací způsobila, že růst nečinil 5%, nýbrž pouze 3,4%.
Důchod místo produktu
Ukazatel, který zohledňuje změnu směnných relací v zahraničním obchodě, se nazývá hrubý domácí důchod (HDD). Proč nevystačíme s ukazatelem HDP? Třeba pro prognózování inflace je ukazatel HDP dostačující. Ale chceme-li posoudit, jak roste domácí blahobyt, je lépe pracovat s HDD. Ten ukazuje, jaké jsou skutečné možnosti růstu spotřeby domácností a vlády a možnosti růstu domácích investic. Ještě méně optimistický pohled na hospodářský růst získáme, když vezmeme do úvahy, že se na něm ve velké míře podílí zahraniční kapitál a zahraniční pracovní síla. Důsledkem toho je, že část u nás vytvořeného domácího produktu odplývá do zahraničí v podobě odlivu dividend, úroků a mezd. Čistý odliv dividend a úroků do zahraničí je pro rok 2005 odhadován na 46 miliard korun a čistý odliv mezd na 30 miliard. Těchto 76 miliard korun tedy nezůstává domácímu obyvatelstvu, domácím firmám a vládě k dispozici.
Tygr se ztratil
Falešný obrázek o české ekonomice coby probouzejícím se středoevropském tygru si vytváříme také tehdy, když se nezamýšlíme nad dlouhodobou udržitelností růstu domácího produktu. Růst HDP, o kterém nás informuje statistický úřad, je pouze měřítkem růstu celkové poptávky. Dlouhodobě udržitelný růst (růst »potenciálního produktu«), který je výsledkem růstu zaměstnanosti, kapitálových investic a technologického pokroku, se pro českou ekonomiku odhaduje mezi 3,5% - 4%. Pro středně vyspělou zemi je to nízké číslo.
Za zamyšlení stojí také vývoj naší ekonomické struktury. Ve srovnání se zeměmi Evropské unie máme nižší podíl služeb a vyšší podíl průmyslu. Zatímco ve vyspělých zemích Evropské unie je podíl průmyslu na HDP 22 %, u nás je to 35 %. Vysoký podíl exportně orientovaného průmyslu nás ale činí zranitelnějšími. Případný pokles poptávky po našich automobilech, k němuž může snadno dojít, by mohl rychle přivodit hospodářskou recesi. Za těchto okolností je pro ekonomiku nezbytné, aby byla schopna se na podobné změny pružně adaptovat.
Jedním z nejdůležitějších mechanismů, prostřednictvím kterých se ekonomika vyrovnává s poptávkovými a nabídkovými šoky, je měnový kurs. Při tomto úhlu pohledu se nám v novém světle jeví i otázka, zda a kdy bychom se měli vzdát vlastní měny a přijmout euro.
Proč vůbec přijmout euro?
Když v roce 2000 spatřilo euro světlo světa, politikové zemí eurozóny se předháněli v optimistických předpovědích, jaké bude mít blahodárné účinky na západoevropské ekonomiky. Za uplynulých pět let ale museli z euforie vystřízlivět, protože euro nepřineslo těmto zemím urychlení hospodářského růstu. Spíše naopak, eurozóna hospodářsky stagnuje, a to nejen ve srovnání s dynamickými zámořskými zeměmi, jako jsou USA nebo Čína, nebo ve srovnání se zeměmi střední Evropy, ale i ve srovnání se staršími členy Evropské unie, které euro nepřijaly.
Vláda a banka »napůl«
Po odmítnutí evropské ústavy a po »rozvolnění« paktu stability můžeme říci, že se Evropské unii nedaří ani vytvořit skutečnou politickou unii, ani vnést větší disciplínu do veřejných financí. Tyto neúspěchy celý projekt eura ještě více zpochybňují. Je pro nás ve světle takových skutečností výhodné přijmout euro?
Řekl bych, že k projektu eura musíme přistupovat mnohem uvážlivěji, než jak tomu bylo doposud. Domnívám se také, že Česká národní banka by měla hrát ve věci eura aktivnější roli a neměla by přenechávat politickou iniciativu pouze vládě.
Je pravda, že euro bude muset být přijato zákonem a že vláda má legislativní iniciativu. Je ale také pravda, že přijetí eura bude muset předcházet minimálně dvouletý pobyt koruny v kursovém fluktuačním pásmu, o čemž zas přísluší rozhodnout pouze České národní bance.
Politické rozhodnutí v této věci by tedy měly učinit obě instituce -vláda a ČNB - společně a měly by za ně nést společnou a stejnou odpovědnost. Bylo by to efektivní i proto, že ČNB může v této věci zaujímat politicky neutrálnější a expertně vyváženější pozici.
O autorovi| Robert Holman, autor je členem bankovní rady ČNB