Mojmír Hampl (Forbes Česko 6.2.2014 strana 12, rubrika Názory a komentáře)
Jsou myšlenky, se kterými sice nesouhlasím, ale snáším je klidně. A pak ty druhé. Též s nimi mám potíž, ale má tolerance k nim je dlouhodobě nižší. Do této kategorie patří například úvaha, že naše civilizace - rozuměj civilizace západní, do níž Češi i Slováci patří, ať už chtějí či ne a ať už tomu věří či ne - je už příliš bohatá a že by dále bohatnout neměla.
K této myšlence se váže řada dalších absurdních tvrzení. Třeba že by dokonce mělo být jakýmsi imperativem doby snažit se vesměs bohatnout pomaleji - či dokonce vůbec. Že bohatnutí přináší samé negativní vedlejší efekty. A vlastně kdybychom trochu zchudli, tak by to bylo taky dobře. Jistým paradoxem (či naopak logickou vlastností) hospodářských dějin je, že s mírou vyspělosti a bohatství daného společenství či země narůstá počet hlasatelů této ideje. Ti se navíc často staví do role "morálně nadřazených" intelektuálů a z těchto svých "výšin nad námi všemi ostatními" také tuto svou "pravdu" prezentují.
Opravdu s tímto pohledem na svět z gruntu nesouhlasím. Ptáte se proč? Především si všimněme, že tato úvaha bývá prezentována začasté jako tzv. úvaha agregátní. Platí pro součet všech jednotlivců, ale jaksi neplatí na úrovni žádného z nich.
Málokdo z nás si přeci spontánně řekne, že už se nechce mít nikdy líp. Nebo že by byl vlastně rád, kdyby mu už nikdy plat či důchod nerostl.
A naopak, kdyby mu trochu peněz zaměstnavatel či stát ubral, bude to vlastně pro jeho dobro. Že pak bude spokojenější.
Málokteré vedení firmy si stanoví "rozvojový" plán tak, že jeho konečným cíle bude už dál nerůst, nemít vyšší tržby a zisky, nezískávat nové trhy a zákazníky, ale bude tvrdě bojovat o pravý opak: záměrně trhy opouštět, tržby cíleně snižovat a velikost firmy omezovat. Myšlenky, které jsou pozitivní pro "lidi obecně", individuálně ale nejsou žádoucí pro nikoho, jsou většinou trochu podezřelé a je třeba k nim přistupovat se zvýšenou mírou opatrnosti.
Ale pojďme ještě dál. Není naopak nesmírně žádoucí i z hlediska jakéhosi "vyššího principu mravního", byť se opravdu velmi zdráhám používat tak vznešených slov jako mnozí intelektuálové popisovaní výše, aby lidé jednotlivě i v součtu bohatli?
Růst bohatství přece v průměru země i jejich obyvatele kultivuje! A to dlouhodobě a ve všech oblastech od podmínek bydlení a stravování přes zdravotní péči a průměrnou dobu dožití až po péči o krajinu či nakládání s odpady. I detaily našeho běžného života od kultury stolování v restauracích přes péči lidí o sebe samé až po kulturu cestování, nakupování či silničního provozu jsou v průměru (ten může být jistě ošidný) na vyšší úrovni tam, kde jsou lidé bohatší. Koneckonců proto mnoha lidem připadají chudší země tak bezútěšné - ano, prostě jsou chudší.
V bohatých zemích roste přirozeně a spontánně hodnota lidského života, lidské práce a člověka obecně. A to je začasté to hlavní, co odlišuje ty země, kde lidé chtějí žít, od těch, ze kterých odcházejí.
Kdo tudíž říká, že už nemáme jako západní svět bohatnout, říká jinými slovy též, že už se nemáme dále kultivovat a že hodnota lidského života už nemá růst. Paradoxní, že.
V západním světě jsme si zvykli chránit to, čeho je málo. Jenže to, čeho máme nyní málo, je právě bohatnutí. Západní svět neroste hospodářsky příliš, či dokonce vůbec.
Neprožívá hospodářsky bouřlivý rozvoj, ale naopak relativně proti jiným kulturním okruhům v rychlosti tvorby bohatství ztrácí.
Pokud se rozhodneme svévolně dále už nebohatnout, či dokonce chudnout, jiní na světě to tak k naší škodě jistě vidět nebudou. A to je memento pro celý západní svět, ještě víc ale pro ty jeho části, které patří v jeho rámci k těm chudším. A tam stále spadá i velká část střední a východní Evropy.
Málokdo z nás si spontánně řekne, že už se nechce mít nikdy líp. Že by byl vlastně rád, kdyby mu plat nebo důchod už nikdy nevzrostl. Nebo kdyby mu peněz dokonce ubylo, že to bude pro jeho dobro.