Robert Holman (Newsletter CEP 26.1.2010 strana 8)
Loňskou Nobelovu cenu za ekonomii získali Američané Oliver Williamson a Elinor Ostromová. Oba byli oceněni za přínos do economics of governance - Williamson za přínosy do teorie firmy a Ostromová za analýzu společného vlastnictví (commons).
Elinor Ostromová Elinor Ostromová, v historii první žena oceněná Nobelovou cenou za ekonomii, zkoumala, zda a za jakých podmínek může být společné vlastnictví efektivně obhospodařováno. Její výzkum jde proti závěrům mainstreamové ekonomie, která se zabývá dvěma modely: veřejným vlastnictvím pod regulací státu a soukromým vlastnictvím ovládaným zákony trhu. Tradiční přístup říká, že veřejné statky nemohou být poskytovány trhem, tradiční ekonomie veřejné volby zas dokazuje, že vládní řešení jsou méně efektivní než tržní.
Ostromová velice rozsáhlým empirickým výzkumem zjistila, že pravda mnohdy leží někde uprostřed, že svobodně konající jednotlivci jsou schopní vytvořit efektivní mechanismy řízení společného vlastnictví a jsou schopni efektivně řešit problémy tragédie veřejného vlastnictví (např. nadměrného využívání zdroje). Našla ve světě mnoho případů, kde je společné vlastnictví nějakého zdroje překvapivě dobře obhospodařováno. Samotní uživatelé zdroje totiž byli schopni dobrovolně vytvořit mechanismy a pravidla, která nadměrnému využívaní zdroje zabraňují. V některých případech se společné vlastnictví ukázalo být efektivnější než privatizace zdroje nebo jeho znárodnění. Tato pravidla a mechanismy ovšem potřebují ke spontánnímu vývoji dlouhý čas a jejich monitorování a vynucování je úspěšněji vykonáváno insidery (společnými vlastníky) než outsidery (vládními úředníky).
Překvapujícím výsledkem výzkumu Ostromové také bylo, že ochota společných vlastníků dodržovat a kontrolovat efektivní pravidla hospodaření je velká, ačkoli z ní neplyne žádná velká materiální odměna. Společní vlastníci jsou ochotni nést i náklady jen pro to, aby sankcionovali freeridery. Ostromová pak poznatky svého výzkumu překlopila do teoretické roviny (teorie her) a také do laboratorních testů. Tím ovšem nejsou její závěry univerzální a jsou obtížně včlenitelné do obecné ekonomické teorie. Proto může být pro mnohé pozorovatele udělení Nobelovy ceny diskutabilní. Ostromová ani není ekonomka v pravém smyslu slova, pohybuje se na pomezí různých společenských věd. Přesto její ocenění vítají liberální ekonomové, zejména ti, kteří mají blízko k rakouské škole. Ostromová je obeznámené s přínosy rakouské školy a klade si podobné otázky jako kdysi Ludwig von Mises: proč některé instituce přispívají k míru a prosperitě a jiné ne? Dobře si uvědomuje rozdíl mezi zákony nastolenými státem a přirozenými zákonitostmi lidského jednání.
Ostromová neaplikuje matematické postupy metodologického pozitivismu, ale zkoumá společenské instituce „v terénu“. Tím přispěla do teorie veřejné volby, do institucionální ekonomie a i do teorie ekonomického vývoje (development economics). Pojímá člověka jako chybující ale učící se bytost. Na instituce se nedívá z pohledu státní architektury ale z pohledu spontánní evoluce. Poselství Ostromové je blízké liberálnímu myšlení v tom, že společnost svobodných a odpovědných občanů je schopna vyvinout pravidla a mechanismy, které efektivně řeší problémy vlastnictví. Mainstreamová ekonomie přitom není schopna tyto mechanismy začlenit ani do kategorie trhu ani do kategorie státu.
Oliver Williamson Přínos Olivera Williamsona, který ve svých pracích ukázal, jak firmy přispívají k řešení konfliktů, je blíž čisté ekonomické teorii. Na firmu se dívá jako na jednu z alternativních forem uspořádání společenské kooperace, zejména z pohledu řešení konfliktů zájmů. Kupříkladu nevýhodou tržního uspořádání, kdy mezi sebou obchodují jednotlivci, je možnost nákladného dohadování a sporů. Na druhou stranu ve firmě může být zneužívána autorita nadřízeného při řešení konfliktu.
Williamson navázal na teorii firmy jiného laureáta Nobelovy ceny - Ronalda Coase. Coase vysvětlil, že firmy vzniknou tehdy, pokud mají individuální ekonomické transakce větší transakční náklady než transakce prostřednictvím firmy. Williamson tvrdí, že firmy vzniknou, pokud jsou tržní transakce komplexní, nestandardní, pokud jsou zúčastněné strany vzájemně závislé např. při vlastnictví aktiv, která mají hodnotu pouze v rámci firemního vztahu.
Williamson je sympatizantem Hayekova konceptu rozptýlených znalostí, Hayeka často cituje. Jeho koncept specifičnosti aktiv, klíčový faktor určující hranice firmy, má blízko k rakouské teorii heterogenního kapitálu. Jeho teorie firmy ovlivnila moderní literaturu o antimonopolním zákonodárství a tzv. industrial organization. U Williamsona firma už není „černou skřínkou“ jako v neoklasické ekonomii, ale je to hierarchická struktura, kde se organizují vztahy mezi jednotlivci podle potřeb podnikatele. Williamsonovo dílo překonává soudobé (učebnicové) pojetí strategického řízení firem, kterým např. proslul Michael Porter z Harvardu. Williamson jako konkurenční výhodu firmy neakcentuje tržní sílu, ale spíše volbu efektivního vnitřního uspořádání. Zajímavým rysem Williamsonova přístupu je preference jasnosti a relevance oproti matematické formalizaci.
Společným rysem obou letošních laureátu je obecnější pojetí ekonomických transakcí, které nevznikají jen na trzích ale i také uvnitř agentur (spolků, firem). Pojetí vztahů uvnitř agentur jakožto ekonomických transakcí je dalším zobecněním a rozšířením ekonomického přístupu za hranice tradičního chápání ekonomie. Ekonomická analýza tak může přispět k pochopení různých forem spontánní společenské či institucionální organizace.
Mainstreamová ekonomie preferující matematické modelování se tolik nevěnuje institucím a jejich spontánní evoluci. Není proto nevýhodou, že oba letošní laureáti spojují různé disciplíny společenských věd - Ostromová přístupy politologie, výzkumu v terénu a ekonomie, Williamson přístupy ekonomie a práva.
Poselství Ostromové je blízké liberálnímu myšlení v tom, že společnost svobodných a odpovědných občanů je schopna vyvinout pravidla a mechanismy, které efektivně řeší problémy vlastnictví.