(HN 21.2.2001 strana 16, rubrika: Analýzy/diskuse)
Bankovní politika obezřetnosti má v České republice své mezery
Banky peníze mají, podnikatelé úvěry chtějí, ale poptávka s nabídkou se míjejí. Problém je ve
výnosnosti rizikovějších úvěrů.
Indikátory typu peněžní zásoby či měnové báze mají v některých centrálních bankách (např.
Bundesbanka a částečně ECB) mají stále významnou úlohu, a to i přes to, že spoléhají předně na
nastavení krátkodobých úrokových sazeb, které ovlivňují nabídku a poptávku po penězích, a tím
zprostředkovaně všechny další proměnné, včetně peněžní zásoby. Také v ČR se používala peněžní
zásoba jako prominentní indikátor pro hodnocení měnové politiky. Po rychlém růstu objemu peněz v
ekonomice v polovině 90. let, kdy tempo meziročního růstu peněžní zásoby často dosahovalo až 20 % a
tím výrazně převyšovalo růst ekonomiky (v termínech nominálního růstu HDP). V posledním období se
růst M2 ustálil na úrovni kolem 6 - 8 %. Dostáváme se tak k tempům, která v souladu s ekonomickou
teorií odpovídají výkonnosti ekonomiky a jsou schopna profinancovat očekávaný ekonomický růst při
poměrně nízké inflaci srovnatelné s předchozími lety. Zdá se tedy, jako by došlo k vývoji, který je
v souladu s postupným odezníváním transformačních vlivů v ekonomice a zejména ve finančním systému
a poptávka po penězích i jejich nabídka se vyvíjí obvyklým způsobem. Otázkou "jen" zůstává, zda by
nemohlo dojít k určitému zrychlení růstu peněz v ekonomice.
Spor o "zamrznutí úvěrového kanálu"
Nejsem příznivcem diskuse o "credit crunch" či "credit rationing" v podmínkách ČR, neboť
strukturální změna v bankovním sektoru, která se zde děje v posledních letech, neodpovídá obvyklé
definici těchto pojmů. Nicméně nelze nezaznamenat, že tempo růstu domácích úvěrů do ekonomiky se
značně zpomalilo (a v posledním období je záporné či jen mírně nad nulou) a rozchází se s tempem
růstu peněz v ekonomice. Analýza současného stavu ukazuje, že peníze do ekonomiky neproudí
prostřednictvím bankovních úvěrů. Jejich roli nahrazuje příliv peněz ze zahraničí spolu s
deficitním hospodařením státu. To sice vede k požadovanému růstu peněžní zásoby, ale má to také
strukturální důsledky. Příliv zahraničního kapitálu míří obvykle do oblasti velkých většinou
nadnárodních firem. Ty získávají peníze ve formě investic do základního jmění či úvěrů od
zahraničních bank nebo mateřských společností. Současná struktura ekonomického růstu toto
pozorování empiricky potvrzuje. Naopak rostoucí deficit veřejných financí slouží k transferům
primárně do dvou oblastí. V menší míře jde o investice státu (ačkoli jejich podíl není v rozpočtu
velký). Objemově dominantní jsou transfery občanům ve formě různých sociálních dávek či platů
státních zaměstnanců. Ten, na koho se "peníze nedostanou", je v tomto schématu zejména menší
podnikatel, živnostník či podnik, který není dost velký, aby byl financován ze zahraničí a ani dost
významný, aby obdržel nějakým mechanismem finanční podporu od státu. Nízký růst úvěrové emise má
tedy největší dopad na sektor malého a středního podnikání. Přesto však úvahy o "zamrznutí úvěrů"
či hledání problému pouze na straně bankovního sektoru nepovažuji za korektní. Faktem je, že
bankovní sektor disponuje značnou likviditou, ale také nízkou výnosností aktiv. Část bank stále
zažívá "transformační či restrukturalizační útlum", nicméně existuje zde řada kvalitních,
kapitálově i manažersky stabilizovaných bank, které mají silnou motivaci úvěry poskytovat. Banky
tedy peníze mají, podnikatelé úvěry chtějí, ale poptávka s nabídkou se míjejí.
V čem je problém?
Označil bych asi tři primární příčiny: problém strany poptávky, působení cyklických a
strukturálních vlivů. První problém je v doposud přetrvávající tendenci k neadekvátně vysokému
podílu úvěrů na financování podniků, což je mimo jiné přímo spojené se stupněm rozvoje trhu
primárních emisí a obecně trhu s akciemi. Způsob privatizace spolu s právním prostředím vedl ke
vzniku kombinace enormně vysoké strategické prémie (rozdílu hodnoty jednotlivých akcií a
kontrolních balíků) a k obecně kapitálově slabým vlastníkům. Přesto však i zjevně přeúvěrované
podniky často neřešily svou situaci a očekávaly od bank další úvěry. Jiní podnikatelé nabízejí
projekty s příliš velkým rizikem či nedostatečným zajištěním pro banku. Jakkoliv považuji doposud
jmenované problémy za hlavní příčiny současného vývoje úvěrové emise, při hodnocení situace nelze
ignorovat i další.
Hodnocení rizik na finančním trhu
Bankéři obvykle poskytují úvěry ochotně na vrcholu konjunktury a velmi obezřetně v recesi.
Tento fakt je daný jak objektivními příčinami (podniky v konjunktuře obvykle rostou a zvyšují
zisk), tak i určitou psychologií (když je "lépe", zapomínáme, že může být "hůř"). Současný stav
České republiky, který může být charakterizován jako počátek oživení po delší recesi, logicky
diktuje obezřetnostní pravidla úvěrových obchodů jako poměrně přísná. Při pokračování konjunktury
lze očekávat ze strany vypůjčovatelů pozitivní změny. Složitější je situace ze strukturálního
hlediska. Není užitečné opakovat již stokrát opakované teze o vlivu "systémového prostředí". Tento
vliv je stále přítomný a významný. Stejně tak krize v bankovním sektoru, jak lze minulá léta
nazvat, byla určitě jednorázovým šokem nutícím bankéře k větší obezřetnosti. A je to určitě
správné. Jako problém "struktury nabídky finančních služeb" však vidím situaci, kdy rozhodování
bank klade nadměrnou váhu na "obecnou" bonitu klienta a přitom cena úvěru, tedy úroková sazba,
nehraje při poskytnutí úvěru příliš velkou roli. Mizí tak do určité míry cenový mechanismus, který
může zajistit profinancování i mírně rizikovějších projektů. Kořeny tohoto systému je možné hledat
v transformaci, kde marže bank v řádu jednotek procent byly klienty, ale i ekonomy a politiky
označeny téměř jako "zlodějna". Přitom nyní vidíme, že mnoho úvěrů nemělo být poskytnuto a marže
nekryly ani zlomek nákladů. Bankéři zřejmě často cítí, že poskytnout úvěr třeba za 12 procent v
době 5 1/4procentní základní sazby "je nemravné". Klienti to tak vidí nepochybně. Je to zásadní a
nákladný omyl. Bylo by nevhodné přitom třeba mluvit o zastavárnách s jejich úroky v řádu desítek
procent - za měsíc, ale nelze ignorovat nebankovní finanční podniky poskytující úspěšně
spotřebitelské úvěry za cenu nad dvacet procent. Situace je obdobná i u některých leasingových
produktů. Za potvrzení této praxe lze považovat i fakt, že nyní v USA, při velmi podobných sazbách
na finančním trhu, se pohybují sazby na klientské produkty v oblasti úvěrů (například kreditní
karty, auta, hotovostní úvěry, hypotéky) obvykle v oblasti mezi 8 - 15 procenty. U nás se nabídka
obdobných produktů, spíše pro fyzické osoby, teprve rozbíhá a přes vysoké tempo růstu je jejich
podíl v bilancích bank poměrně nízký. Nevolám v žádném případě po zdražení bankovních služeb.
Stejně tak určitě nejde o to stimulovat banky k postupování vyššího rizika. Banky by se ale měly
učit lépe řídit a diverzifikovat podstupovaná rizika. Zároveň větší využití vztahu rizika a úrokové
sazby by mohlo bankám umožnit neodmítat i mírně rizikovější klienty, kteří chtějí kapitál pro své
investiční záměry. Vyšší riziko by se za jistých okolností mohlo odrážet v ceně a ne v jednodušším,
ale dlouhodobě problematickém rozhodnutí klientovi fondy neposkytnout. Bylo by to dobře nejen pro
klienty, ale i pro banky, neboť by to vedlo nejen k růstu marže, ale také k akvizici nových
klientů. Ti by zase dostali možnost realizovat častěji své podnikatelské záměry. Při "rozumném"
systému řízení rizik povede tento proces ke zvýšené ziskovosti a tím i vyšší kapitálové stabilitě
bank.
Mezery ve struktuře
Jakkoliv se tedy zdá být vývoj peněžní zásoby adekvátní ekonomickému vývoji, má jeho
struktura potenciálně závažné důsledky. Vidím je v oblasti vývoje finančního systému, i při pohledu
na další vývoj české ekonomiky. Vytlačování malých a středních ekonomických subjektů z ekonomické
aktivity nevede obvykle ke zvýšení stability a může vést k obtížně řešitelné nadměrné závislosti na
úzkých ekonomických oblastech. V delším horizontu je pro ekonomiku nebezpečný i důsledek pomalého
růstu úvěrů pro banky. Důsledkem může být nízká ziskovost bank, která vede k jejich nižší
stabilitě, dále snížení jejich konkurenční schopnosti i omezení nabídky produktů na finančním trhu.
Stejně tak negativní je vliv růstu podílu působení vlády na ekonomickém dění. Vede často k omezení
volné soutěže při jeho profinancování, nutně otvírá nejprve otázku vytlačování privátního sektoru z
poptávky po penězích a následně často končí u nutnosti zvyšování zdanění za účelem profinancování
vývoje nedluhovou cestou. Ukazuje se tedy v mnoha případech jako potřebné pokoušet se nahlédnout
trochu více do pozadí i těch nejosvědčenějších makroekonomických čísel a zkoumat jejich dopad na
strukturu ekonomiky a další vývoj. Jsou to konec konců jednotlivé sektory ekonomiky, podniky i
jednotliví podnikatelé či spotřebitelé, jejichž chování vytváří ona "velká, zprůměrovaná čísla". A
bylo by nešťastné nepokoušet se analyzovat třeba i náznaky některých jevů dříve, než vidíme jasně
jejich úplné důsledky.