Netvrdíme, že je třeba euro přijmout právě v roce 2007

(Právo 18.1.2003 strana 1)

GUVERNÉR ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY ZDENĚK TŮMA:

* V návrhu strategie přistoupení k euru uvádíte, že převážily důvody pro rychlejší přijetí této měny. Vy jste deklaroval spíše odpor k příliš rychlému přistoupení k euru.

To bylo zhruba před rokem a za tu dobu nabyly některé s eurem spojené otázky jasnějších obrysů. Tehdy se akademicky diskutovalo i o extrémních variantách. Například Maďarsko hlásalo co nejrychlejší, téměř okamžité přistoupení k euru, nazval bych to hurá stylem. A já jsem jen zdůrazňoval, že k eurozóně nelze přistoupit hned. Můj postoj je obecně opatrnější než u některých jiných členů bankovní rady, osobně kladu například menší důraz na argument kursového rizika, které se přistoupením k euru odstraní. Nicméně argumentovat kursovým rizikem je naprosto legitimní, což ostatně naznačil i vývoj za poslední více než rok.

* Nicméně vyzýváte vládu k provedení rozpočtové reformy tak, aby země byla připravena na přijetí eura v roce 2007. To je docela blízký horizont.

To souvisí s posunem debaty z akademické do praktické polohy. Dnes už se nediskutuje o tom, zda přistoupíme v roce 2005, anebo v horizontu 2010 až nekonečno. Je jasné, že to bude někde mezi těmito hranicemi. I představy kandidátských zemí se sbližují. Maďaři původně skloňovali rok 2006 a dnes říkají: snad 2007. V Polsku se sice vyhlásil zájem na roce 2006, ale nezaregistroval jsem dostatečnou vůli provést nutné ekonomické reformy, bez nichž tento akt nebude možný. Rozhodnutí v jednotlivých zemích budou nakonec čistě pragmatická a ukáže se, jaká je kde politická vůle postupovat k tomu, aby ekonomika byla na eurozónu připravena.

Pokud jde o náš návrh strategie, netvrdíme, že je třeba euro přijmout právě v roce 2007. Říkáme tři věci. Za prvé: není důvod přistoupení oddalovat, bude-li na to ekonomika připravena. Za druhé: máme za to, že tato ekonomika může být připravena v roce 2007. Za třetí: každá možnost volby má svoji hodnotu a pokud si vláda nestanoví ambici být připravena v roce 2007, pak se předem zbavuje možnosti volby. Na těchto bodech existuje v bankovní radě konsenzus. Nelze přitom opominout, že vstup považujeme za možný až po vytvoření ekonomických podmínek, a to nejen splnění maastrichtských kritérií.

* Evropská centrální banka čelí kritice, že nemá za cíl i podporu ekonomického růstu.

Základem těchto úvah je většinou nedostatečné pochopení toho, jak je cíl banky definován a jaký je její mandát. Vývoj ekonomiky je z dlouhodobého pohledu určován jejím reálným potenciálem, který měnová politika nemůže příliš ovlivnit. Měnová politika může dlouhodobě zajistit pouze nízkou a relativně stabilní inflaci, která přispívá k vytváření obecného rámce pro stabilní ekonomický vývoj. Je přitom dobré, když o cenovou stabilitu pečuje na vládě nezávislá instituce, jako je centrální banka. Od ní potom nelze požadovat víc, než je schopna dodat. Z hlediska ekonomického růstu to je pouze tolik, aby udržování cenové stability nebylo vykoupeno zbytečně velkým kolísáním ekonomiky okolo jejího potenciálu. To ale centrální banky dělají. Jestliže se snaží omezit kolísání inflace, neznamená to, že se nedívají na ostatní makroekonomické veličiny. Inflace je totiž odrazem vývoje ekonomiky jako celku, od něhož ji nelze oddělit. Jakmile se hrubý domácí produkt dostane pod potenciál ekonomiky, lze očekávat tlaky na pokles inflace. Žádná centrální banka není natolik posedlá inflací, aby se snažila ohrožovat celkovou stabilitu hospodářského vývoje.

* Teď jde spíš o to, jak je konkrétní cíl stanoven.

Nezávislost, kterou má při stanovení inflačního cíle Česká národní banka, není nevyhnutelně nutná. Máme ji proto, že ji má i Evropská centrální banka. Například ve Velké Británii stanovuje cíl ministr financí. Vůbec mně nevadilo, když jsme svůj inflační cíl konzultovali s vládou. Pokud jej totiž vláda přijme, má větší kredit. V eurozóně, kam časem vstoupíme, ale Evropská centrální banka nemá přirozeného partnera, neboť tam existuje vláda v každé členské zemi. Proto nakonec politici přistoupili v této otázce na nezávislost centrální banky i při stanovení inflačního cíle, přestože tuto nezávislost jinak politici nikdy a nikde nemilují.

* Trefovat stanovený inflační cíl se ale nedaří ani v Evropě, ani u nás. Zdá se, že to pro vás není závazný ukazatel, ale ukazatel trendu, kterým chcete jít.

Na cílování inflace přešla většina zemí a obecně to lze považovat za úspěch, neboť se daří stabilizovat inflaci na relativně nízké úrovni, byť často trochu mimo stanovené koridory. Cílování skutečně není o tom, že bychom házeli šipky a snažili se trefit do černého. Je to o celém systému, počínaje přístupem k tvorbě analýz až po transparentnost v jednání a komunikaci. Tím přispívá cílování inflace ke kredibilitě měnové politiky i přesto, že jsme často cíl minuli. Dokladem je i rok 2002. Přestože jsme se ocitli dost výrazně pod cílem, nezaznamenal jsem žádnou významnou kritiku, neboť všichni vědí, že nás mimo stanovený koridor vytlačily vnější šoky. Teď jde o to, jak se vrátit k dlouhodobé trajektorii. Kdybychom se to snažili učinit příliš rychle, mohli bychom způsobit právě přílišnou rozkolísanost ostatních parametrů ekonomiky, například nezaměstnanosti.

* Pokud máme vstoupit do eurozóny, budeme muset plnit pakt stability. Ten je ale nyní pod palbou kritiky a politici by jej rádi uvolnili. Můžeme se podle vás dočkat revize?

Za posledních deset let ve světě se všude měnová i rozpočtová politika posouvají k určitým pravidlům. Proto existuje snaha najít analogii k určení měnové politiky inflačním cílem v podobě určitých omezení i na straně vlád. A co jiného by mohlo mít obecná pravidla, když ne rozpočty? U tak velkého celku, jako je eurozóna, existuje navíc riziko černého pasažéra, který bude svým chováním porušovat pravidla, a nikdo nebude chtít za jeho chování zaplatit. Především Německo mělo strach o stabilitu měny, a proto nakonec z maastrichtských kritérií, která měla představovat bránu pro vstup do eurozóny, vznikl dlouhodobý Pakt růstu a stability. Podle mého názoru je to zcela v pořádku. Problém je mimo jiné v tom, že kritéria nebyla uplatněna dostatečně důsledně a nebyl vytvořen prostor pro dosažení cílového stavu. Změnit by se mohlo třeba to, že by kritéria platila pro strukturální deficity. Bral by se v úvahu ekonomický cyklus a čísla se očistila od jeho vlivu. Takový očištěný rozpočet by měl být vždy vyrovnaný či přebytkový. Ale principiálně jiná pravidla se vymyslet nedají. Ani nastavení povolených schodků bych neuvolňoval. Naprosto jednoznačně by mělo platit, že nikdo nemá právo utrácet, co vytvoří teprve budoucí generace.