Mojmír Hampl (Forbes Česko 6.6.2013 strana 18, rubrika Názory & komentáře)
Pokud se vám zdá, že druhdy slibné a mediálně vděčné téma tzv. evropské „bankovní unie" momentálně trochu ustoupilo do pozadí, pak vás intuice neklame.
Důvod je prostý. Vzájemné mnohonásobné rozčarování hlavních aktérů z toho, jak málo vlastně panuje obsahové shody nad tím, čím tuto chytlavou značku reálně naplnit.
Po vpravdě revolučním rozhodnutí eurozóny z června loňského roku, že společný euroval (tedy Evropský stabilizační mechanismus) bude možné použít nejen na pomoc jednotlivým státům, ale i na přímou rekapitalizaci problémových bank v eurozóně, jakmile nad nimi vznikne společný dohled, se vše zdálo snadné. Plán konečného a nezvratitelného zboření (zbytků) finančních hranic minimálně mezi zeměmi platícími eurem byl tu.
Ovšem ouha, hned vzápětí se ukázalo, že očekávání jednotlivých zemí ohledně cílů i nástrojů bankovní unie jsou diametrálně odlišná. Zatímco pracovně řečeno „severní země“ chtějí spíše jen hodně společných pravidel a společný dohled, „jih“ očekává od této unie spíše řešení svých aktuálních problémů. Otázka bankovních aktiv z minulosti (tzv. legacy assets) to ukázala jasně. Tvrdé jádro okolo Německa deklarovalo, že minulost si musí každý vyřešit sám a možnost sáhnout do společného se bude týkat až toho, co se v bankách „pokazí“ po vzniku společného dohledu. A navíc to musí být i tak věc zatraceně těžká a výjimečná. „Sever“ říká: do bankovní unie je třeba se zdravými bankami vstoupit, jen tak je možné jednou časem sdílet i peníze. „Jih“ chce naopak díky bankovní unii peníze získat, aby aktuálně nemocné banky teprve uzdravil. To jsou věru zcela protichůdné představy. Debatu neulehčuje, že mnozí zejména z integračního mainstreamu a panevropských institucí do projektu vkládají ještě ambici, že bankovní unie je jen jednou malou nutnou zastávkou na cestě k evropskému státu.
Také diskuse o tom, komu a v jakém pořadí se sáhne na majetek, když bude banka padat, neslibuje rychlý konec. Přitom tato pravidla o tzv. krizovém řízení v bankovnictví mají tvořit jeden z pilířů bankovní unie.
Všichni se sice shodnou, že akcionářům je třeba na majetek při pádu banky sáhnout vždy a pojištěným vkladatelům naopak nikdy, prostor mezi tím je ale předmětem vášnivých a vážných diskusí. Přijdou o peníze držitelé dluhopisů a nepojištění střadatelé? A za jakých okolností? Budou mít národní vlády flexibilitu od tuhých pravidel uhnout? A jak moc?
Otázky akutní, protože případy pádu islandských a nyní kyperských bank ukazují, že z pohledu střadatele nemusí být v krizovém okamžiku na onom vzývaném jednotném trhu ani tak důležité, v JAK finanční instituci má úspory, ale KDE tato instituce sídlí a JAKOU má právní formu.
Má skepse ohledně rychlosti další diskuse vychází z toho, že jsem už mnoho let svědkem, že v EU nejsme schopni jakékoli shody na tzv. sdílení nákladů ve finančním sektoru. Kdo bude platit komu co, když přijdou špatné časy. Nemáme tato pravidla ani na národní úrovni, natož abychom se byli schopni dohodnout na jejich použití napříč EU. Tady už totiž hrozí sahání nejen do kapes vlastních, ale i cizích daňových poplatníků. Přitom bankovní unie, která je ve špatných časech fakticky skrytou unií fiskální, takovouto zásadní dohodu vyžaduje.
Vše uvedené je důsledkem jevu pro EU typického. Stavíme často projekty od střechy, nikoli od základů.
Místo abychom se nejprve pobavili, co bude obsahem projektu, a řešili jeho klíčové prvky, tvoříme chytlavé integrační názvy v očekávání, že se pak salámovou metodou nějak dokodrcáme k výsledku. Ovšem v půlce zjistíme, že nejsme schopni shody na vnitřnostech a projekt je ve stavu, který je možná horší než výchozí stav.
Pokud tedy u bankovní unie začínáme z pragmatických důvodů společným dohledem nad bankami, přičemž věcně důležitější „nohy“ bankovní unie, tedy peníze, náklady, řešení špatných časů, restrukturalizace a systémy pojištění vkladů neřešíme paralelně (když už ne ideálně přesně v opačném pořadí), pak není divu, že tato unie na některé ze svých nohou zatím poněkud „kulhá“. A to je velmi užitečná lekce pro všechny, ať už jsou v eurozóně nebo mimo ni.