Jana Chuchvalcová (Bankovnictví 18.11.2009 str. 12, rubrika Rozhovor )
S Mojmírem Hamplem, viceguvernérem České národní banky, jsme hovořili o velmi aktuální problematice regulace evropského finančního sektoru a jejích dopadech i na banky působící v České republice.
* V současné době připravovaná nová evropská architektura regulace a dohledu vznikala na základě tzv. Larosiérovy zprávy, kterou jste ve svých vyjádřeních několikrát kritizoval. Jaké jsou její klady i zápory?
Podle mne převažují zápory. Zpráva byla analyticky strašně slaboučká, některá témata vůbec neotevřela – například roli makroekonomických nerovnováh v EU a příspěvek evropských fiskálních a měnových politik v předkrizových dobách k jejímu vzniku a rozsahu. Jiná témata jen drobně nakousla, jako třeba neuvěřitelný počet regulačních a dohledových institucí v celé EU nebo fakt, že v EU prakticky neexistují rozumná pravidla pro sdílení nákladů v dobách krizí. S tímto slabým základem však nabídla velmi silné závěry – že hlavním problémem EU je nedostatek celoevropské integrace dohledu, regulace a řízení finanční stability. Autoři asi měli tuto odpověď připravenou dřív, než začali zprávu psát. Kladně jsem hodnotil nemnoho věcí, třeba diskusi k pojištění vkladů a ne úplně prvoplánový pohled na ratingové agentury.
SPĚCH JE ŠPATNÝ RÁDCE
* Proč Evropská komise tak spěchá s přijetím další regulace finančního trhu? Kolik to vůbec bude stát – a kdo to zaplatí? Banky přece v současné době řeší ještě navíc přijetí směrnice o platebních službách na vnitřním trhu PSD (Payment Services Directive) a čeká je novela směrnice o kapitálových požadavcích CRD (Capital Requirements Directive).
Komise a některé země EU spěchají zkrátka proto, že vědí, že musí chytit příležitost za pačesy. Atmosféra krize má tu zvláštní vlastnost, že všichni hledají rychle jednoduchá řešení složitých problémů a ve snaze okamžitě „něco viditelného udělat“ se u mnohých snižuje schopnost racionální a kritické diskuse. Tím se zvyšuje šance, že projde i to, co by normálně neprošlo. Občas mám pocit, že v atmosféře krize se mnohé závažné regulační ideje prosazují v EU až s kunderovskou nesnesitelnou lehkostí. A máte pravdu, že změny mnoha pravidel ve finančním vesmíru probíhají nyní ve spěchu, který nemusí být dobrým rádcem.
* Kdo to zaplatí?
Náklady všeho, co se nyní tvoří, odhadnout nedokážu. Jisté ale je, že jejich nikoli nepodstatnou část samozřejmě uhradí přímo či nepřímo klienti finančních institucí nebo tyto instituce samotné.
* Nebude se pak lišit regulace v Evropě a v USA – a jak to ovlivní případnou konkurenceschopnost finančních sektorů?
Regulace i organizace dohledu se mezi USA a EU lišily už před krizí (pojištění vkladů, účetní pravidla, organizace a odpovědnost dohledových institucí a podobně) a v mnoha ohledech se budou lišit i nadále. Uvidíme třeba, jak to dopadne v budoucnu se slaďováním účetních standardů. Zatím to nevypadá, že by USA chtěly akceptovat ty tzv. mezinárodní, které se používají v EU. Taky se mi zdá, že spíš EU má komplexy z toho, co dělají v USA, než naopak. Někdy mi to připadá až komické. Když Američané podle mého názoru pod docela brutálním politickým tlakem změnili letos jeden účetní standard, hned se objevil i v EU politický tlak, aby totéž „okopírovaly“ ony v EU používané standardy.
* Proč kopírovat přešlapy jiných?
S nadsázkou jsem se na několika fórech ptal, jestli v zájmu zachování rovnosti podmínek pro dlužníky budeme chtít po centrálních bankách v EU zajištění vysoké inflace, pokud by se taková objevila v USA. Tím chci říct, že ne každé snižování laťky na úroveň konkurenta má smysl a neustálé pokukování po ostatních může někdy znamenat, že nepřemýšlíme o tom, co máme dělat sami za sebe. Obecně mám pořád za to, že v oblasti klíčových kapitálových požadavků pro banky snad nebude docházet v budoucnu k zásadním disparitám, pokud jejich základ budou i nadále tvořit spíše odborníci „okolo Basileje“ než politici „okolo Bruselu či Washingtonu“.
* Budou regulovány skutečně i odměny bankéřů, jak se o tom mluvilo na schůzce G20? Podle posledních zpráv některé banky v Londýně již chtějí podle těchto návrhů postupovat. Je to správné, když krize má různé dopady na různé země?
Návrh novely směrnice o kapitálových požadavcích se už odměňování ve finančním sektoru věnuje. V případě schválení bude směrnice platit v celé EU, tedy i v České republice. Směrnice je sice napsána docela obecně, ale i tak všeobecnou regulaci odměňování v jakémkoli sektoru včetně peněžnictví považuji za omyl. Pokud stát chce regulovat cenu práce, tak v institucích, které vlastnicky ovládá, nebo které žádají o státní pomoc. Ale jak jsem už říkal, v časech krize se uvažuje méně racionálně, a tohle byla zřejmě jen politická vějička, na kterou se prostě snadno nalákají média a voliči. To je celé.
* Jaká je konkrétní podoba navrhované evropské regulace a nových orgánů v rámci EU? Jaké budou mít tyto orgány pravomoci?
Pokud se stane to, co je nyní připraveno k rozhodnutí, tak vzniknou čtyři nové instituce. Pod křídly Evropské centrální banky tzv. Evropská rada pro systémové riziko, v níž budou pracovat zejména centrální bankéři jednotlivých zemí a která se bude snažit zajišťovat všeobecnou finanční stabilitu či předcházet vzniku makroekonomických rizik v EU nebo jejích jednotlivých zemích. A pak by měly vzniknout tři evropské agentury pro dohled nad jednotlivými segmenty finančního trhu (tj. zjednodušeně bankami, pojišťovnami a kapitálovým trhem). Ty budou dohromady vytvářet tzv. Evropský systém finančního dohledu. Agentury by měly zajišťovat konvergenci standardů mezi zeměmi, řešit spory mezi národními dohledy a zajišťovat jednotné uplatňování technických předpisů EU. Zejména ale mají mimořádné pravomoci v dobách finanční krize, jako je ta současná. Během nich získají naprostou rozhodovací dominanci nad národními autoritami.
DOPADY NA FINANČNÍ SEKTOR
* A jak to ovlivní centrální banky a jejich práci v jednotlivých zemích – včetně ČNB? Jaké budou dopady přímo na finanční sektory v jednotlivých zemích?
Po praktické stránce se budeme samozřejmě účastnit práce nových agentur, pokud vzniknou. A budeme rovněž spolufinancovat jejich chod. Uvidíme, jak budou fungovat. Obecně pak platí to, co ČNB řekla už opakovaně. Na úrovni EU neexistuje žádný celoevropský daňový poplatník, jsou jen poplatníci národní. Vznikem tohoto systému se posouvá rozhodovací pravomoc na celoevropskou úroveň, zatímco odpovědnost a případné placení ztrát zůstává na národních autoritách. Bylo by smutné, kdyby se v dobrých časech o domácím sektoru rozhodovalo jinde a ve špatných časech bylo na českém poplatníkovi, aby zaplatil účet. Bohužel k tomuto má onen nový model nakročeno.
* Když se hovoří o příčinách krize, bývají velmi často zmiňovány ratingové agentury a jejich neadekvátně přidělované ratingové hodnocení některých cenných papírů. Proč nedojde k nějaké regulaci či usměrnění jejich činnosti? Stejně tak nejsou regulované třeba derivátové trhy.
Dohled nad ratingovými agenturami v EU bude, bude jej mít na starosti jedna z oněch evropských agentur, o níž jsem mluvil. Zdá se mi ale, že evropská debata opět nemíří k podstatě. Ratingové agentury byly a jsou u cenných papírů, které zmiňujete, v definičním konfliktu zájmů. Rating si platili ti, kteří dané cenné papíry vytvářeli a nabízeli investorům – a nikoli investoři sami. To je přece ten podstatnější problém, než neexistence dohledu. Zvětšený tím, že ratingy se začaly i v důsledku poptávky finančních institucí masivně používat pro regulatorní účely, tedy jako garance hodnoty daného aktiva pro státní dohled. A zatím jsem neslyšel, že by někdo navrhl třeba to, že nově budou pro regulatorní účely akceptovány jen ratingy, které si zaplatil investor, a nikoli emitent. Proto mi trochu vadí to jednoduché očerňování ratingovek a „kvaziřešení“ typu dohledu nad nimi. Nejdou podle mě k jádru věci. A v podobném duchu bych komentoval i návrhy Evropské komise týkající se derivátů.
* Nedlouho před krizí banky implementovaly novou regulatoriku Basel II, s jejíž pomocí měly lépe řídit rizika. Proč Basel II nezafungoval?
Myslím, že je právě docela odvážné tvrdit, že nezafungoval. Jak správně říkáte, je implementován tak krátce, že jsme ani neměli šanci zjistit, jak a zda vůbec fungoval – tím méně, jakou měrou se podílel na vzniku a rozšíření krize.
VÝKON DOHLEDU JE KLÍČ
* Ještě zpátky k nové podobě regulace – kdo na její konečnou podobu bude mít největší vliv? Jak to bude s hlasem menších zemí – a s obvyklým protekcionismem těch velkých?
Jako vždy v unii bude mít samozřejmě největší vliv sada velkých zemí a komise. K ní pak takové to „zdravé integrační jádro“ EU, které – jak jsem zmínil – má často odpovědi dříve, než se dořekne otázka. Malé země, zejména ty ve střední a východní Evropě, jejichž finanční systémy jsou do značné míry vlastnicky v rukou zahraničních subjektů, nejsou definičně v pozici těch, od nichž se očekávají silné názory. Ve většině pracovních skupin k tématu „řešení krize“ jsou v drtivé převaze – někdy i výlučně – lidé ze západní Evropy. Je to trochu paradoxní, protože nová pravidla píšou ti, jejichž finanční systémy nejvíce utrpěly a mají nyní nejvíce potíží a ztrát. Stále do omrzení opakuji, že dopad krize na jednotlivé země EU byl diametrálně odlišný. Z 27 zemí unie jich devět (včetně České republiky) nemuselo přijímat žádná opatření na podporu finančního sektoru – a vesměs jsou to ti nejmladší členové EU. Mezi nim má pak ČR ještě jedno unikátní postavení. Její finanční systém není čistým dlužníkem zahraničních mateřských bank, ale čistým věřitelem.
* Jaký je současný postoj ČNB a MF ČR k nové podobě regulace? Shodujete se v názorech? Jak řešíte případné rozpory?
Právě proto, co jsem říkal před chvilkou, mě mrzí, že na postoji k nové architektuře dohledu a regulace jsme se nakonec s ministerstvem financí nedokázali úplně shodnout. Myslím, že jsme i díky stavu sektoru a díky historickým zkušenostem s rekapitalizací bank či integrací dohledu mohli mít vyšší ambici než jen plout hlavním proudem, jehož směr a tempo určují jiní. Centrální banka přitom pochopitelně sama nemůže nic rozhodnout. Vše, o čem mluvíme, jsou politická rozhodnutí, která činí ministři financí EU, případně hlavy států EU. My můžeme maximálně komentovat a upozorňovat.
* Co si vy osobně myslíte o ideální či nejpřijatelnější podobě regulace?
Docela paradoxně se zdá, že největší problém se během krize objevil na západ od nás v těch nejvíce regulovaných finančních institucích, tedy v bankách. S trochou nadsázky bych řekl, že neregulované hedgové fondy žádnou pomoc od daňových poplatníků nechtěly. Proto jsem zvlášť obezřetný, když se objevují záplavy nápadů na novou, rozsáhlejší a hlubší regulaci všeho. Možná je třeba se soustředit více na vymáhání pravidel již existujících (to znamená na dohled), nikoli na tvorbu pravidel nových.
***
Nerad bych se dočkal situace, kdy se v dobrých časech bude o bankách rozhodovat v zahraničí a ve špatných tady případné ztráty ponesou čeští daňoví poplatníci.
Poučení z krize podle Hampla Toto jsou podle Mojmíra Hampla standardní makroekonomické poučky, na které jsme ale v příznivých letech zapomněli: Na nerovnováhách záleží. Fiskální zodpovědnost a uměřenost je klíčová, stejně jako stabilizující monetární politika
Foto popis| Mojmír Hampl je od roku 2006 členem bankovní rady České národní banky. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a University of Surrey ve Velké Británii. V letech 1998 až 2002 působil jako analytik v měnové sekci ČNB, v letech 2002 až 2004 jako ekonom v České spořitelně. Od roku 2004 do roku 2006 pracoval jako člen představenstva a vrchní ředitel České konsolidační agentury.