Vladimír Tomšík (Lidové noviny 25.7.2014 strana 11, rubrika Názory)
Středeční rozhodnutí Rady EU, že se Litva stane příští rok již 19. členem eurozóny, je pro pobaltskou zemi jistě důležitou událostí. Pro Litvu se tak završí dlouhé období, ve kterém fungovala v režimu s pevným kurzem vůči euru a kdy byla součástí měnové unie "nanečisto". Je to však zaznamenání hodná událost i pro zbytek eurozóny a stejně tak i pro její potenciální členy, jako jsme my.
Nejde ani tak o to, že východní výspa společné měny bude sahat od Helsinek až po Vilnius. A samozřejmě nejde ani o to, že by se nějak zásadně zvýšila ekonomická síla eurozóny, protože HDP Litvy představuje tři promile HDP celé eurozóny a její peněžní zásoba méně než dvě promile celkového objemu peněz v měnové unii. Přijetí 19. člena do eurozóny s sebou však přináší jinou, velmi podstatnou institucionální změnu.
Nejvyšším orgánem ECB je Rada guvernérů (Governing Council), ve které zasedají guvernéři centrálních bank jednotlivých členů eurozóny a šest členů výkonné rady, kteří jsou přímo zaměstnanci ECB (včetně prezidenta ECB). Rada guvernérů má v současné době 24 členů a hlas každého z nich má při hlasování stejnou váhu bez ohledu na to, zda je guvernérem centrální banky malé, či velké země. Při projednávání smlouvy z Nice v letech 2000 až 2001, kterého se Česká republika neúčastnila, bylo však dohodnuto, že po dosažení 15 členů eurozóny bude celkový počet hlasů v Radě guvernérů zastropován a hlasovací práva budou po dalším rozšíření rotovat. Systém měl být uplatňován od vstupu 16. země do eurozóny, nicméně v roce 2008 při vstupu Slovenska do měnové unie bylo rozhodnuto zavést systém až od vstupu 19. členské země, kterou je dnes právě Litva.
Guvernéři mimo hru
Podle současného nastavení by tedy měla být hlasovací práva upravena následovně: všichni členové výkonné rady si zachovají jedno hlasovací právo na každém zasedání Rady guvernérů, země eurozóny se budou dělit o 15 hlasů s tím, že pět největších zemí (Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Nizozemsko) bude sdílet čtyři hlasy a zbylých čtrnáct zemí se bude dělit o 11 hlasů. Celkem klesne počet hlasů v Radě guvernérů na 21. Připomeňme, že systém bude navíc dále modifikován v okamžiku, kdy eurozóna dosáhne 22 členských zemí. Guvernéři pak budou rozděleni dokonce do tří skupin. Sdílení hlasovacího práva se bude dít postupnou rotací. Takže například ve zmiňované skupině pěti největších zemí budou mít na prvním zasedání v roce 2015 hlasovací právo jen čtyři země a jedna naopak nebude moci hlasovat. Takto se budou v předem daném pořadí guvernéři střídat ve svém právu hlasovat. Dovedeno do konkrétních důsledků to znamená, že například guvernér německé Bundesbanky bude na měnových zasedáních Rady guvernérů jednou až dvakrát ročně bez možnosti hlasovat. Stejný princip bude platit pro skupinu zbývajících 14 zemí - jen s tím rozdílem, že budou sdílet 11 hlasů, takže při každém zasedání budou "mimo hru" tři guvernéři najednou.
Dopad rotace
Proč se přistupuje ke složitému systému rotace hlasovacího práva? Oficiálně uváděným důvodem je především potřeba zajistit akceschopnost Rady guvernérů. Je jistě pravda, že čím větší je počet hlasujících v jakémkoliv demokratickém tělese, tím těžkopádnějším a obtížnějším se stává jeho rozhodování. Na druhou stranu v tomto konkrétním případě platí, že všichni členové Rady (tedy i ti, kteří na daném zasedání nemají právo hlasovat) mohou předkládat své argumenty a názory, mohou diskutovat a reagovat na kolegy. To ale znamená, že samotnou rotací hlasovacích práv se rozhodování nijak podstatně neusnadní. Hlasovací akt jako takový není o nic jednodušší jen kvůli tomu, že místo 24 hlasů bude jejich počet 21. Skutečný dopad rotace hlasovacích práv v Radě guvernérů tak bude spočívat v tom, že hlasovací práva jednotlivých členů nakonec nebudou zcela rovná. Členové výkonné rady si zachovají plné hlasovací právo, guvernéři ze zemí první skupiny budou moci hlasovat ve 4 z 5 zasedání, takže jejich hlas bude v průměru čtyřpětinový (tj. bude to hlas s průměrnou váhou 0,8) a konečně guvernéři z poslední skupiny budou hlasovat na 11 ze 14 zasedání, a jejich hlas tak vlastně bude 11/14 (tj. 0,79). V první řadě dojde k posílení hlasů členů výkonné rady, tj. vlastně posílení hlasu ECB na úkor národních centrálních bank. Hlasy velkých zemí budou sice od příštího roku posíleny ve srovnání s ostatními zeměmi jen o málo, ale tento rozdíl se bude s přibývajícími členy měnové unie prohlubovat. Až bude v eurozóně 21 členů, bude mít hlas menších zemí v průměru váhu pouze 0,69. A až vstoupí dvaadvacátý člen (a možná jím budeme právě my), dojde k rozdělení do tří skupin a rozdíly ve váze hlasů se ještě prohloubí. Již dnes je tedy jasné, že až bude Česko vstupovat do eurozóny, bude vstupovat do unie, ve které rovnost hlasů při rozhodování o měnové politice bude minulostí.
Různá hlasovací síla
Domnívám se, že rotace hlasovacích práv spojená s rozdělením zemí do více skupin není optimálním řešením. Předně se jedná o komplikované zastírání jednoduché skutečnosti, že jednotliví členové Rady guvernérů budou mít de iure různou hlasovací sílu. Vzhledem k tomu, že změna hlasovacích vah se děje pomocí rotace, nelze také vyloučit vznik koalic hlasujících a aktuálně nehlasujících zemí. Finanční trhy si právem kladou otázku, jak tato nová situace přispěje k tolik potřebné transparenci v oblasti měnové politiky.