Lenka Zlámalová (Echo24.cz 3. 6. 2016)
Jediné, co teď skutečně zevnitř ohrožuje naši prosperitu, je naše malé sebevědomí. Podle viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla máme destruktivní sklony považovat se za horší, než ve skutečnosti jsme, čímž jsme v Evropě dost unikátní. Hlavní rizika jsou ale v rozkladu Evropy a sklonu k extrémům, říká Hampl jen nedlouho poté, co prezident Miloš Zeman příštím guvernérem centrální banky jmenoval Jiřího Rusnoka.
Jak se změní centrální banka po nástupu nového guvernéra se dvěma novými členy bankovní rady?
Setrvačnost ČNB je velká. Je to instituce, která jede jasným směrem. Většinou všichni, kdo přijdou na kormidelnický můstek, respektují kontinuitu té instituce. Doufám, že i nadále bude rozumná a pragmatická. Především věřím, že i nadále nebude podléhat krátkodobým motivacím, které tak ovlivňují politiku. Za ta léta, co tady pracuji, mám pocit, že centrální banka má schopnost dlouhodobějšího uvažování.
Vy jste v ní zažil jak období klidu, kdy nikoho moc nezajímala, tak ostrou fázi po oslabení koruny na podzim 2013.
Měnová politika je dobrá, když je nudná. Rozhodnutí, která v určité chvíli mohou většině lidí připadat nepochopitelná, nesrozumitelná a nepopulární, jsou dána tím, že ta instituce se dívá dál do budoucna. Můžeme se dostat do situace, kdy se horizont uvažování řady hráčů v ekonomice zkrátí. České národní bance by se to stát nemělo. Ona by měla mít schopnost vidět dál dopředu.
U ostře kritizovaného oslabení koruny v roce 2013 vám dal vývoj ekonomiky za pravdu.
Doufám, že už nikdo z těch, kdo umí počítat, ten krok nezpochybňuje. Možná vám to bude připadat příliš příkré, ale měnová politika je taky politika. Jenom je z dobrých důvodů odříznutá od standardního volebního cyklu, protože máme za to, že měnová stabilita je tak vysoká hodnota, že není dobré ji obětovat žádným krátkodobým politickým cílům. Je to natolik uznaná hodnota, že až na výjimky to politici u nás nezpochybňují. Nevím, jestli si naplno uvědomujeme tu hlavní zprávu z roku 2013. Politická elita napříč stranami je tady nastavená velmi konzervativně ve vztahu k penězům. To je naše znamení.
Jak se to projevuje?
Jsme v tom možná němečtější než Němci. Ti si museli zažít nějakou hyperinflaci, aby pochopili, jaká je hodnota cenové stability. My jsme nic takového od roku 1892, kdy byla zavedena koruna, nezažili. Jsme jediní v bývalé rakousko-uherské monarchii, kteří dodnes drží název původní měny. To něco říká o její stabilitě. Nikdy tady nebyl důvod tu měnu měnit. To se nikomu ve střední Evropě nepodařilo. To nejlépe vypovídá o tom, jak moc je česká společnost zdravě peněžně konzervativní. Nikdy jsme tady neřešili, že někdo má strach, že přijde politik, který uchvátí centrální banku a začne ji používat pro své politické cíle. Proto tahle země nikdy nepotřebovala přijímat cizí měnu a dovážet měnovou politiku zvenčí. Vždycky si ji byla schopna dělat sama.
Prezident už by musel vybrat do bankovní rady skutečně podivné lidi, aby nesdíleli tu základní hodnotu?
To už by skutečně museli být velcí exoti, aby nesdíleli toto kolektivní společenské psyché. Abyste pohledala někoho, kdo by řekl, že stabilní ceny nejsou základní hodnota. Tím si nikoho nezískáte.
Doba rychlého hospodářského vzestupu přes čtyři procenta ročně zjevně rok před volbami končí. Co se bude dít?
Hospodářský růst zvedlo dočerpávání peněz z EU. Podle našich úplně posledních čísel to bylo o 1,3 %. Analytici v soukromém i veřejném sektoru se shodují, že to zrychlilo růst o jedno až dvě procenta. Vracíme se k růstu někde kolem dvou procent. Vždycky se díváme na to, jaký potenciál růstu ta ekonomika má a jak jsme od něj daleko. Je to rozdíl mezi tím, co skutečně vytváříme, a co bychom vytvářet mohli. S těmi plus minus dvěma procenty ročně v zásadě využíváme svůj potenciál.
Pokud nepřijde nějaká turbulence zvenčí, ta dvě procenta můžeme dlouhodobě udržet?
Nebo turbulence zevnitř. I když máte pravdu, že na dohled jsou spíš ty zvenčí. To je přesně rozdíl dneška a roku 2013. Tehdy jsme říkali, že největší rizika v ekonomice jsou domácího původu. To, že se lidé báli budoucnosti a přestali utrácet. To byl ten slavný výrok ekonoma Pavla Kysilky o zdravém těle a nemocné hlavě. Brzdil nás strach. Teď nejsou domácí rizika vidět. Vypadá to, že šlapeme, a šlapeme udržitelně.
Jeden z důvodů, proč se mohou teď lidé cítit spokojeni, je historicky nejnižší nezaměstnanost. Ještě nikdy nemělo tolik lidí práci. Dá se to udržet i při tom růstu kolem dvou procent?
Říkáte, že je to skvělý výsledek, a já to jako makroekonom hodnotím úplně stejně. Problém naší země je bohužel v tom, že navzdory mnoha skvělým parametrům, a nejde zdaleka jen o rekordně nízkou nezaměstnanost a obrovskou nabídku práce, si stále stěžujeme. Jsme bezpečná, normálně fungující země. Země, ve které se téměř všechno vyrábí. Která je stále ještě zajímavá pro zahraniční investory. Češi dokazují nohama, tím, že se nestěhují, že jsme země, kde se dobře žije. Naopak sem masově přicházejí za lepším životem Slováci nebo Ukrajinci. Ten problém je zase v hlavě. My si totiž nemyslíme, že jsme země, kde se dobře žije.
Z čeho ten masochismus a negativismus vychází?
Nevím, jestli naše kolektivní psyché trpí nějakou systémovou vadou, kterou je potřeba napravit nějakým restartem...
Proč se stále podceňujeme, ať už zažíváme recesi, nebo prosperitu?
Začíná to tím, že si své úspěchy neuvědomujeme a neříkáme si je. Když si nevěříme, často i vám novinářům nezbývá než referovat o tom, jak jsme na tom špatně, protože prodáte jen ten příběh, kterému lidé věří. Buďme k sobě upřímní.
Média hrají v podceňování a masochismu obrovskou roli.
Musíme se propracovat k nějakému normálnímu, udržitelnému sebevědomí.
Naším úplným protikladem jsou Francouzi, kteří se považují za mnohem úspěšnější, než ve skutečnosti jsou.
Někteří hrají verbálně mnohem větší hru, než na jakou mají. Oni to o sobě nejen říkají, ale opravdu si to myslí. My naopak dáváme sebevědomí najevo podstatně méně, než na co máme.
O co se tím připravujeme?
Minimálně o ty dobré pocity. Když jste sebevědomá, žije se vám lépe.
Dá se to nějak ekonomicky vyjádřit? Ekonomie stojí na očekáváních. Když věříte, že budete úspěšný, a něco pro to děláte, máte mnohem větší šanci, že skutečně uspějete.
Přeloženo do řeči čísel. To podceňování může být jedním z vysvětlení, proč nebohatneme ještě o něco rychleji, než bychom mohli. Pořád sami sebe brzdíme, protože očekáváme to špatné. Říkáme si: To přece není možné, to nemůže vydržet. V té chvíli máte zkrácený horizont uvažování. Snažíte se ze všeho dostat rychlý krátkodobý výnos, přestože v delším období byste mohla vydělat mnohem víc. Když jste odvážná a věříte si, budete investovat do velké fabriky, kde chcete vyrábět miliony výrobků. Když si moc nevěříte, držíte se zpátky. To je to české: Nebudeme se přece pouštět do žádných větších akcí.
Souvisí to s tím, že tradičně umíme vyrábět, ale neumíme prodávat? Nebo ještě přesněji: neumíme se prodat?
To s tím souvisí. Ekonomie vždycky vítězí. V dlouhém období vždycky porazí politiku. Nejsem zastáncem těch sociálněinženýrských tezí, že se Česko může rozhodnout, udělat národní dohodu, a budeme schopní všechny naše věci prodat za dvojnásobnou cenu. To je nesmysl. Všichni víme, že výrobek, na kterém je napsáno Made in Czech Republic, se neprodá ze stejnou cenu jako Made in Germany. Bez ohledu na to, že se ten výrobek možná dělá tady a lepí se tady na něj i ta cedulka Made in Germany. Určitě je ale strašně důležité říct si: Já chci něco víc. Řeknu vám, co je moje noční můra. Je to představa, že přes veškeré nadávání a nespokojenost, která je do jisté míry v této části světa běžná, a kdo se potkává s Rakušany, ví, že jsou na tom úplně stejně, to může být tak, že většina lidí je už spokojena s tím, co má. Co když jsme se rozhodli, že nám to už stačí a víc nechceme? Bez ohledu na to, jak moc budeme nadávat? Prakticky ale budeme naší peněženkou, tím, kolik času jsme ochotni věnovat práci a vzestupu, dávat jasně najevo, že nám to stačí. Nemám na to odpověď. Myslím ale, že je to jedno z největších rizik.
Tohle nikdy nikdo do výzkumu veřejného mínění nepřizná a ani si sám neuvědomí, že se dostal do toho stadia.
Pro mě je hodina pravdy, co lidi udělají s peněženkou u pokladny. Oni budou vždycky říkat, že chtějí ty nejkvalitnější potraviny. Hodiny pravdy ale přichází, když se ukáže, co si skutečně zaplatí v tom Tesku. A není cenově citlivějšího národa, než jsou Češi. Budou říkat: Musí to být co nejlepší! – Ale nakonec koupí to nejlevnější.
Neumíme si taky říct o vyšší plat, že?
To s tím sebevědomím určitě souvisí. Mě skutečně děsí představa, že navzdory všemu, co si budeme říkat, převládne ve společnosti představa, že nám je vlastně fajn. Že už to stačí a víc nechceme a nejsme pro to připraveni nic dělat.
Cítíte tu atmosféru?
Říkám to proto, že ji cítím určitě víc než před takovými deseti patnácti lety. Člověk musí být naprosto upřímný sám k sobě, jestli to náhodou v sobě taky nemá. To by byl hodně velký společenský zlom.
Jak bychom ho poznali?
Posledních dvacet let se pořád v životní úrovni přibližujeme k vyspělým zemím. To by skončilo. Bude nám to vadit. Budeme si říkat, jak jsou ti politici hrozní. Ale nic neuděláte. Neřeknete si, že musíte něco změnit. Neřeknete si: Já chci něco víc a jsem připravená pro to něco udělat. To by pak znamenalo, že se bude opakovat, co pro české země platilo v klíčových historických obdobích, na něž bohužel nemáme dobrá data. České země ale s největší pravděpodobností v řadě období nebyly tak bohaté jako Flandry, severní Itálie nebo okolí Londýna. Nechci tomu propadnout. To by byla malomyslnost. My máme strašně blízko to bolavé srovnání s Rakouskem, které je stále jednou z nejbohatších zemí Evropy. Když vidím, jak strašně je nám ta země mentálně podobná, říkám si: Jaký je důvod, abychom nebyli tak bohatí jako oni?
Jak budou lidé ve volebním roce reagovat na zpomalení růstu ekonomiky?
V běžném životě to moc nezaznamenají. Pořád přibývá pracovních míst. Ze všech stran slyšíme, že nejsou lidi.
Zvenčí teď hrozí dvě velká rizika: odchod Británie z Unie a nezvládnutá migrační krize. Co se stane, když se Britové rozhodnou pro odchod z EU?
V jedné věci se část bruselské elity nemýlí. Britské referendum není jedním v řadě. Je to referendum o stávajícím způsobu evropské integrace. Evropské elity moc dobře rozumí tomu, co by to „NE“ znamenalo. Je to zásadní existenciální otázka, kladená v zemi, která má nejdelší nepřerušovanou demokratickou tradici. Zemi, která v klíčových okamžicích vždycky stála na té správné straně. Alespoň v éře od Napoleona po Stalina. My na kontinentě musíme s pokorou přijmout jakýkoliv výsledek, který nejstabilnější evropská demokracie vyprodukuje. V našem existenciálním zájmu samozřejmě je, aby Británie jako klíčový hráč v Unii zůstala. Když ale Britové řeknou, že pro ně stávající EU není dost dobrá, logicky tuto otázku otevírají pro všechny ostatní.
Přišel by ten šok, před nímž varuje třeba Mezinárodní měnový fond?
Šoky v ekonomice přicházejí, když je nikdo nečeká. To není tento případ. Neumím říct, jaký bude krátkodobý dopad na libru nebo britské akcie. Zajímá mě mnohem méně než ty dlouhodobé důsledky.
Jak by evropské elity reagovaly na odchod Londýna?
Evropa má občas sklony k extremismu. V minulosti jsem si často říkal, že některé eurofederalistické úvahy jsou nerealizovatelné bez takové míry násilí, která by byla v demokratické Evropě únosná. Po krizi 2008 se ale aspoň na té ekonomické úrovni stala debata mnohem pragmatičtější. Už to není takový tenor, že všechno vyřeší víc integrace, regulace, standardizace. Jednotlivé země mají mnohem víc chuti a síly hájit své zájmy a názory. To hrozně pomáhá čištění atmosféry. Bojím se ale druhého extrému.
Jakého?
Aby po té snížené míře atraktivity eurofederalismu nepřišlo extrémní domácí náckovství. Těšil jsem se, že konečně nastane doba, kdy začneme vést nepředpojaté debaty o národních zájmech. Že si konečně nebudeme říkat, jak je všechno otázka života a smrti. Teď se bojím, aby se to místo do rovnováhy nepřehouplo do protekcionistického nacionalismu a ničení všeho dobrého, co EU může přinášet. Oba ty extrémy se můžou spojit. Jedna část elity může podléhat extrémnímu eurofederalismu, druhá budou nacionalističtí bořitelé všeho, co mělo smysl. A jestli bych od někoho očekával ten rozumný, pragmatický přístup, jsou to Britové, kteří v sobě historicky nemají sklon k extrémům. Jejich odchod by mohl posílit oba extrémy.
V migrační krizi se naplno projevila dominance Německa. Jaké to vyvolá reakce?
K Německu máme zvláštní, ambivalentní vztah. Je to směs obdivu z jejich velikosti, síly a výkonu, a obav z toho, co se tam děje. Kus toho sebevědomí, o němž se bavíme, je i v tom, že vám nepřipadá divné mít názory na to, co se děje za hranicemi. Asi to neumím shrnout líp, než to řekl už citovaný Pavel Kysilka: Německo je země, která nikdy nedělá malé chyby.
Dělají zase velkou chybu?
Nevím. Pokud mohu soudit ze svých debat s německými kolegy, něco se tam děje, ale je to pod povrchem. A je strašně těžké sdělit to někomu mimo tu zemi. A když se něco děje pod povrchem, je to vždycky riziko. Proto jsem zastáncem otevřených, byť ostrých, nepříjemných a kritických debat. Akumulace problémů, emocí a frustrací je nejhorší. Hrozí výbuchem v nějaký extrém. Ve vzduchu je něco nevyřčeného, čemu lidé mimo německé prostředí nerozumí. To mě úplně nenaplňuje optimismem. My jsme Němcům v řadě ohledů podobní. Nejenže jsme stejně finančně konzervativní, ale stejně jako oni umíme být dlouho poslušní. My jako plebejci si ještě řekneme: Vždyť to zadala vrchnost. Uděláme to, a dokonce dobře. Pak si zanadáváme. Máme mentalitu zaměstnanců, ne spoluvlastníků, akcionářů. My si tu poslušnost umíme kompenzovat jistým českým kverulanstvím. Němci tenhle ventil nemají. Pokud se tam něco pod povrchem hromadí, nemá to ten ventil.