Miroslav Singer (Ekonom 18.12.2008 strana 74, rubrika: Názory & komentáře)
Předvídání budoucího vývoje nejen českého hospodářství je nyní nejobtížnější za posledních patnáct let. To, že hrozící problémy nejsou způsobeny domácími faktory, však situaci nijak nezlepšuje.
První vlnou otřesů světového finančního systému jsme prošli jen s malými škodami. Druhou vlnu krize však charakterizují dramatické propady globální poptávky, kterým se česká ekonomika kvůli své značné exportní orientaci již nebude moci vyhnout.
Můžeme se sice utěšovat, že na rozdíl od potíží v letech 1997 až 1999 (či 2001 až 2002) jsme si nadcházející těžkosti nezpůsobili především sami, musíme se však připravit na to, že příští události budou v podstatné míře ovlivňovány naším okolím. To naštěstí neznamená, že nám nezbude žádný manévrovací prostor.
Pozitivní je, že v souladu s předpověďmi většiny našich odborníků a navzdory přílišné medializaci finanční krize i varováním některých politiků domácí finanční sektor projevil vůči otřesům světových finančních trhů značnou míru odolnosti.
Tanec mezi vejci To, že nemusíme navyšovat kapitál, tedy nepřímo znárodňovat banky nebo jim poskytovat úvěry, nebo že se v hospodaření státu neskrývají implicitní garance všech vkladů, je výhodou naší ekonomiky pro příští období.
Nelze než poděkovat českým vkladatelům, kteří zachovali klid a českým zákonodárcům za rychlé schválení změn v zákoně, jimiž bylo zvýšeno pojištění vkladů, což přispělo k jejich stabilizaci. Ani stabilita domácího finančního systému však nezabrání dopadům prudkého a vysoce synchronizovaného zpomalování světové ekonomiky do domácí ekonomiky. Synchronizace není náhodná. Byla způsobena i příliš uvolněnou makroekonomickou a zejména měnovou politikou v mnoha zemích.
V nejbližším období to ovšem znamená, že budeme svědky klasické poptávkové krize, jež bude spojena s propadem výstupu i se značnými tlaky na pokles cen. Není snadné odhadnout rozsah, ve kterém k tomu dojde, čemuž odpovídá rozptyl různých odhadů růstu české ekonomiky na příští rok převyšující pět procent.
Mnohem nižší a »více standardní« interval má ale odhad růstu cen na stejné období, pro které drtivá většina předpovědí očekává inflaci v tolerančním intervalu kolem tříprocentního inflačního cíle v roce 2009 a relativně hladký přechod do stejně širokého intervalu kolem cíle ve výši dvou procent, který bude platit počínaje rokem 2010.
Za rozdílným rozptylem obou odhadů stojí dvě skutečnosti. Za prvé, pro centrální banku, která cíluje inflaci, je možné a obvyklé plnit inflační cíl i v podmínkách šoků, jestliže se do cen nepromítají příliš bezprostředně (což byl bohužel případ cen potravin v první polovině letošního roku). To také odráží očekávání většiny agentů ohledně splnění inflačního cíle v nejbližších letech, přestože nejistota ohledně míry propadu poptávkových faktorů je mimořádně vysoká.
Povzbudivé na tom je, že i během turbulencí na finančním trhu plní samostatná měnová politika svoji stabilizující úlohu »kotvy inflačních očekávání« přinejmenším u hlavních hráčů české ekonomiky.
Na druhé straně však exogenní šok přinášející naší ekonomice propad exportů ovlivníme našimi vlastními makroekonomickými politikami v mnohem menší míře, než kdybychom si ho bývali způsobili sami.
Česká ekonomika bude muset v globální ekonomické krizi proplout mezi dvěma úskalími, a sice propadem poptávky po svých výrobcích či službách a nutností zabezpečit financování českého státu a jeho dluhu. Opatření potřebná k řešení těchto úskalí však bohužel většinou jedno riziko zmírňují, ale druhé zhoršují.
To znamená, že v případě agregátního zvyšování poptávky například cestou deficitu dojde ke snížení důvěryhodnosti české ekonomiky, což si – obávám se – mnozí dnes neuvědomují. A naopak řada opatření, která by zlepšila důvěryhodnost, by prohloubila poptávkovou krizi. Jedinou větší výjimkou z tohoto pravidla jsou opatření na straně nabídky, jež snižují jak škody z propadu poptávky, tak zvyšují důvěryhodnost české ekonomiky, a tedy i schopnost státu financovat se.
Pokud jde o opatření na straně poptávky, prostor pro ně bude dále omezený mimo jiné otevřeností české ekonomiky. I při propadu zahraniční poptávky totiž nemá příliš velký smysl stimulovat výstup deficitním financováním zakázek, které v konečném důsledku získají polské či francouzské firmy.
Půjde tedy spíše o plné využití automatických stabilizátorů a státních úvěrových institucí, které usnadní přístup k úvěrům zvláště menším firmám a exportérům. Pokud jde o opatření na udržení schopnosti státu zajišťovat finanční potřeby, bude to vyžadovat pokračování součinnost s Ministerstvem financí například na straně vydávání státního dluhu, ale i regulace finančních institucí a udržení finanční stability.
Nepřivolávejme problémy Bez ohledu na to, že nám relativně samostatná měnová politika umožňuje v období otřesů světové ekonomiky určité manévrování a že se nám první vlna otřesů v podstatě vyhnula, nejistot a problémů si užijeme ještě více než dost. Navíc skutečnost, že příčinou budoucích obtíží nejsou chybná rozhodnutí českých »hráčů«, není důvodem pro to, abychom si další problémy sami přivolávali například ztrátou politické stability. Ta by vedla nejen ke zvýšení nejistoty finančních trhů, ale i ke zhoršení schopnosti českého státu zabezpečovat své finanční potřeby.
Čeští politici zatím vždy jako celek prokázali dostatek zdravého rozumu a odpovědnosti v okamžicích, kdy se ekonomika dostávala do potíží. Doufejme, že jim soudnost vydrží i v době, která nyní přichází.