Mojmír Hampl, Tomáš Havránek (Forbes NEXT, 22. 3. 2018)
Řešil to už každý, kdo má na střeše solární panely. Co s elektřinou, kterou soláry vyrobí, ale dům nespotřebuje? První možnost je předat ji do distribuční sítě. Ale výkupní ceny elektřiny jsou dnes několikanásobně nižší než ceny odběru. Takže by se vyplatilo si vyrobenou elektřinu někde schovat pro budoucí spotřebu. To nás přivádí k druhé možnosti: akumulace pomocí bojleru nebo baterií.
Jenže baterie jsou drahé a mají omezenou životnost a kapacitu. Pomocí bojleru pak můžeme skladovat energii jen ve formě teplé vody. Existuje ale i třetí možnost: využít přebytečnou energii za slunečných dnů na těžbu bitcoinu nebo jiných kryptoměn. A za potenciálně utržené kryptoměny převedené do korun můžeme nakupovat elektřinu v noci či za špatného počasí. Z bitcoinu je baterie s neomezenou kapacitou!
Opravdu to funguje? V mezním vyjádření určitě. Jedna kilowatthodina nám při těžbě kryptoměn vydělá řádově více peněz, než kolik bychom dostali při prodeji elektřiny do sítě. I kdyby hodnota hlavních kryptoměn klesla třeba pětinásobně, bude tato strategie pořád zisková. Otázkou jsou samozřejmě fixní náklady – ceny skutečně efektivních těžebních počítačů jsou srovnatelné s velkokapacitními bateriemi.
Podobný problém jako drobní solárníci řeší i celé státy. Například Island má díky geotermálním zdrojům a malé populaci přebytek levné a čisté energie. Tu by rád vyvážel za evropské či americké ceny, což mu ale komplikuje existence Atlantiku. Takže doposud ji musel Island vyvážet v podobě zpracovaného hliníku, ale třeba i zeleniny vypěstované ve vytápěných sklenících.
Není proto divu, že i Island používá kryptoměny jako gigantickou baterii a transoceánský distribuční systém elektřiny. Přesněji řečeno, díky neviditelné ruce trhu si těžaři našli Island sami, ale výsledek je stejný. Země může využívat přebytečných zdrojů a prodávat je za ceny, které se už řádově blíží cenám elektřiny v Evropě a USA. Pro Island je to tak výhodné, že těžaři kryptoměn již prý spotřebují víc elektřiny než všechny islandské domácnosti dohromady.
Ale proč píšou centrální bankéři o bateriích? Protože je to nyní možná nejlepší užitečné použití kryptoměn, když odmyslíme jejich statut jako platidel. Upřímně, kryptoměny v podstatě nejsou měny. Nesplňují zatím ani jedno ze tří kritérií, která definují rozumné peníze. Neslouží jako uchovatel hodnoty, když jejich hodnota může kolísat o desítky procent denně. Neslouží jako zúčtovací jednotka, když téměř všichni držitelé kryptoměn svá portfolia přepočítávají zpět do konvenčních měn. A neslouží příliš jako prostředek směny, když je přijímá jen zlomek obchodníků a placení jimi je zatím spíše drahé a pomalé.
Kryptoměny byly vytvořeny jako „digitální komodity“ a musíme s nimi tedy zacházet jako s tradičními komoditami: zemním plynem, cínem, nebo kukuřicí. Některé jsou na komodity přímo navázané: například bilur, který je spojen s cenou ropy. Většinou se ale jedná o kousky kódu, které mají pro některé lidi sentimentální, ideologickou či sběratelskou hodnotu. Inu, fajn.
Řada takových sběratelů kryptoměny přirovnává k archivnímu vínu, obrazům starých mistrů, nebo vzácným poštovním známkám. Bohužel, jak už to u digitálních věcí bývá, jejich množství není úplně zafixované – na rozdíl třeba právě od obrazů starých mistrů. Nejen, že se kdykoli může objevit nová kryptoměna, která ty dosavadní technicky překoná a učiní bezcennými. Ale i množství jedné kryptoměny může náhle vzrůst, jak ukázalo vloni rozdělení bitcoinu na dvě části (tzv. „fork“ mezi bitcoinem a bitcoinem cash) či nedávné oddělení litecoin a litecoin cash.
Jak se ke kryptoměnám staví centrální banky a regulátoři? Jedna část populace na ně naléhá, aby kryptoměny regulovaly nebo rovnou zakázaly. Druhá část by naopak chtěla, aby centrální banky kryptoměnám pomohly. Což je trochu paradoxní, protože tato druhá skupina čítá i ty, kteří jinak odmítají jakékoli zásahy státních institucí. Ale vážně, proč by měla centrální banka regulovat trh s bateriemi, poštovními známkami nebo kukuřicí? Věříme v liberální přístup ke kryptoměnám: aktivně nepomáhat, ale ani neškodit.