(Týden 24.7.2000 strana 72, rubrika ekonomika)
Pavel Štěpánek, člen Bankovní rady ČNB
Vzrušené emoce ve sněmovně, poprask na bankovní scéně, ideologické kampaně ve sdělovacích
prostředcích - to vše provázelo přijetí vládou dlouho a pečlivě připravované novely zákona o České
národní bance (ČNB).
Chvályhodným záměrem Zemanova kabinetu bylo sladit české zákony s příslušnými právními
předpisy Evropské unie. Především z dílny ODS však vzešlo devadesát šest pozměňovacích návrhů.
Výsledný koktejl nakonec nechutnal nikomu. Dokonce ani smluvní opozici, která zbytek sněmovny
přehlasovala. Změny se především minou účinkem v Bruselu: již při přípravě návrhu zákona se odtud
ozývaly vlivné hlasy varující před okleštěním pravomocí naší centrální banky. Novela je navíc
jednoznačně protiústavní. O tom, jak se to všechno může promítnout do vlastní praxe ČNB, TÝDEN
hovořil s členem její bankovní rady Pavlem Štěpánkem.
* Sídlo centrální banky na pražských Příkopech nedávno prošlo nákladnou přestavbou, interiéry
jsou doopravdy příjemné. Jaká zde po přijetí novely zákona o ČNB panuje nálada?
Naše první analýzy změn, které sněmovna schválila, vyvolávají střídavé reakce. Na jednu
stranu je určitě dobře, že se do zákona nedostaly některé představy, které odporovaly jak duchu
harmonizace našeho právního řádu s evropským, tak i moderním směrům centrálního bankovnictví. Na
straně druhé se ale také ukazuje, že novela zakotvila i některá nová nebo pozměněná ustanovení v
poněkud vágní podobě. Již to ztěžuje přesné posouzení jejich možného dopadu na činnost banky.
* Máte na mysli ostře diskutovaný požadavek, aby napříště váš vnitřní rozpočet včetně platů
schvalovali poslanci, a nikoli ČNB samotná?
Jedná se o citlivý a zároveň důležitý bod, protože rozpočtová nezávislost tvoří jeden z
předpokladů nezávislosti centrální banky jako takové. Kromě toho by toto ustanovení založilo řadu
praktických problémů. Jak například rozlišit, které náklady jsou spojeny s naplňováním hlavního
cíle měnové politiky a které nikoli? Bráno do důsledku, tak prakticky veškerá činnost banky směřuje
ať už přímo nebo zprostředkovaně k naplnění jejího poslání. Vést uvnitř nějakou dělicí čáru by bylo
svévolné a nelogické. Kupříkladu bych velmi nerad viděl, kdyby se šetřilo na bankovním dohledu.
Osobně mi také třeba na srdci leží rozvoj informačních technologií, protože jej mám kromě jiného v
bankovní radě na starosti.
* A co výplatní pásky? Málo se mluví o tom, že novela zákona změnila mnohé i v tomto bodě.
Platy zaměstnanců by měly být podle novely určovány s přihlédnutím k platovým poměrům ve
státní správě. Myšlenka může být politicky velmi líbivá, podobné rovnostářství však ohrožuje
konkurenceschopnost ČNB na trhu práce. A zde je nutné říci, že se jedná právě o tu část pracovního
trhu, z níž čerpají zaměstnance nejen ostatní banky, ale i další finanční instituce: pojišťovny,
fondy a investiční společnosti nebo auditorské, konzultační a poradenské firmy. Přitom tito lidé se
u nás často zabývají unikátními činnostmi, jejichž kontinuita je fatálně důležitá nejen pro ČNB,
ale především pro českou ekonomiku. Rád bych právě na tomto příkladu ilustroval již zmíněnou
vágnost některých nových ustanovení zákona. Jde o ona slovíčka "s přihlédnutím k platovým poměrům".
Nerad bych se dožil situace, že se upřesnění jejich obsahu odehraje soudní cestou - poté, co někdo
ČNB či bankovní radu napadne, že v tomto bodě porušila zákon. Budeme obviněni z nehospodárnosti,
pokud o několik tisícovek lépe, než jsou na úřadech běžné "platové poměry", oceníme
specializovaného odborníka mezinárodního formátu? My jsme úroveň platů v ČNB, a to říkám s určitou
lítostí, dosud nezveřejnili. Kdyby se tak stalo, veřejnost by se přesvědčila, že se v řadě ohledů
pohybujeme spíše blíže standardu státní správy než komerční bankovní sféry. Soudím, že by se
informace o platových poměrech v ČNB měla stát pravidelnou součástí naší výroční zprávy.
* Do palby kritiky se ale spíš dostaly příjmy členů bankovní rady, které jsou po dle
informací TÝDNE zhruba o třetinu vyšší než našich ministrů. Váš základní plat tedy činí něco přes
100 tisíc korun měsíčně.
Bez komentáře. Hrubě se však ohrazuji proti některým mediálním spekulacím, podle nichž příjmy
členů bankovní rady dosahují jakýchsi astronomických výšin. Proto opakuji, že nejlogičtější by bylo
všechny platy v bance zveřejnit. Hovořil-li jsem o tom, že platy zaměstnanců se podobají spíše
příjmům ve státní správě než v komerčních bankách, v případě bankovní rady to platí ještě silněji.
* Co vám tedy na chystaných změnách nejvíce vadí?
Posláním centrální banky je pečovat o stabilitu měny, případně usilovat o nízkou inflaci. V
tomto směru jsou výsledky posledních deseti let nezpochybnitelné, zvlášť v porovnání se zeměmi,
které vyšly z podobných podmínek jako my. Zásadní problém spatřuji v tom, že se mění - navíc v
některých bodech poněkud nejasně - něco, co v čase celkově dobře klape. Zdůrazňuji slovo celkově.
Pokud se objevily určité pochybnosti o těch či oněch minulých rozhodnutích, neměly by se z toho
vyvozovat zkratkovité závěry o nefunkčnosti systému. Dlouhodobý úspěch měnové politiky ČNB by ovšem
nebyl myslitelný bez provázání s politikou hospodářskou, za niž nese odpovědnost vláda. Netroufám
si přesně odhadnout, jaké komplikace nebo spory mohou prosazované změny vyvolat.
* ČNB by například po dle novely zřejmě musela podstatně prohloubit dialog s vládními
ekonomy. Nespočívá tedy kámen úrazu v tom, že zákon zakotvuje povinnost dohody?
Za prvé neběží o jednosměrnou silnici, za druhé, a to především, je dialog možný i bez
zákona. Hlavní obavu mám z jedné věci. Je správné, aby ČNB inflaci s vládou konzultovala,
postupovali jsme tak i vloni. Po sérii užitečných jednání se ministerstvo financí k našemu návrhu
přihlásilo. V zákoně se ale bohužel také objevilo, že inflační cíl a režim kurzu české měny budou
spolu s vládou stanoveny nikoli po poradě, ale po dohodě. Tato káva je už mnohem silnější. Při
nepříznivé souhře okolností bychom se také některý rok o výši inflace vůbec dohodnout nemuseli.
Nebezpečí je mizivé, nicméně zákonodárci založili systémové riziko. Zákon ukládá odpovědnost za
stabilitu měny centrální bance a nikoliv vládě. Tím je do vínku dohodě vložena asymetrie
dohadovacích argumentů. A co vůbec rozumět pod slovem dohoda? A jak postupovat, pokud dohoda nebude
reálná? Na tom nic nemění, že ČNB a vláda v současnosti sdílejí podobné vidění světa, takže ani
radikální verze novely by se do měnové politiky příliš nepromítla. ČNB a vláda mimochodem vyvinuly
společnou strategii do roku 2005, kterou potvrdila také Evropská centrální banka. Takže by se dalo
říci: O co vlastně běží? Odpověď je, že se jedná o systémový kaz, který opět přináší prvek
nejistoty. Pokud jde o samotný kurzový režim, tak se naopak domnívám, že zákonem předpokládaná
dohoda o této otázce tvoří přínos. Jen těžko si lze například představit, že by centrální banka
rozhodla samostatně o takových věcech, jako je zafixování kurzu koruny k euru.
* Vaše idylické líčení dlouholeté spolupráce mezi ČNB a vládou působí trochu jako žert.
Politika Klausova kabinetu a Tošovského bankovní rady se přece totálně rozcházely. Možná právě z
tohoto příběhu pramení požadavek zmíněné dohody.
Kdyby se ČNB a vláda rozcházely natolik příkře, jak se asi domníváte, inflace by rozhodně
nemohla být tak nízká. Probíhal i nepřetržitý dialog. Někdy lepší, jindy horší, vždy pracovní.
Expertní týmy jednaly zcela normálně i po lidské stránce. Vztahy hlavních aktérů neumím hodnotit.
* Václav Klaus - a nejenom pouze on dodnes vyčítá centrální bance, že právě její měnová
politika přiškrtila ekonomiku a zavinila známé ekonomické propady. Probíhal dialog kupříkladu v
kritickém roce 1997?
Možná se podivíte, ale ano, dokonce intenzivně. Dovolím si to posoudit již proto, že jsem
pracoval v té době na ministerstvu financí. Prohlubovala se nerovnováha, která se projevovala
zejména v rostoucím schodku zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance. Myslím, že jsme
se tehdy všichni shodovali v hodnocení dramatičnosti tehdejší ekonomické situace. A všichni jsme
měli totožný zájem - ekonomiku stabilizovat s co nejmenšími národohospodářskými náklady.
* Souhlasíte s tím, že novým hlavním úkolem ČNB bude nastolování nikoli měnové, ale cenové
stability?
Tato přirozená myšlenka tvořila součást i původní vládní předlohy a ČNB ji iniciovala - jde
nejen o věcně správné zpřesnění textu Ústavy, ale i přiblížení se k právu EU. Naneštěstí však
vznikl rozpor mezi novým zákonem o ČNB a platnou Ústavou republiky. Ta jako hlavní cíl určuje
měnovou, a ne cenovou stabilitu. Rozpor je třeba odstranit. ČNB proto udělá vše, co bude v jejích
silách.
* Proč s takovým důrazem voláte po potřebě jistoty?
Centrální banka významně ovlivňuje ekonomické prostředí celého státu. Pro perfektní práci
potřebuje vědět, v jakém prostředí bude žít ona sama.
* Co soudíte o pravděpodobných kontrolách NKÚ?
S tím nemám sebemenší vnitřní problémy. O právní čistotě působení kontrolorů na půdě
centrální banky mohu mít vzhledem k Ústavě lehké pochybnosti, věcně jsem pro. Posílení veřejné
kontroly a transparentnosti centrální banky rozhodně představuje vykročení správným směrem. Ostatně
se rok co rok podrobujeme přísnému vnějšímu auditu, který u nás provedly takové společnosti, jako
jsou Price Waterhouse, Deloitte & Touche, Coopers & Lybrand nebo PricewaterhouseCoopers.
* Dokonce se vážně uvažovalo, že budete ve sněmovně muset skládat účty i z cenové stability.
Zde nakonec došlo ke kompromisu...
Naštěstí. Takto budeme nejméně dvakrát ročně předkládat zprávu o měnovém vývoji, poslanci si
mohou vyžádat zpřesnění. Prvek transparentnosti je v pořádku.
* ČNB je také o lidech, a hlavně o výběru členů bankovní rady.
Modelů ve světě existuje řada, žádný není jednoznačně nejlepší. Kouzlo netkví v tom, kdo
vybírá, ale koho vybere. Podle novely by tento úkol připadl vládě, nikoli prezidentu republiky.
Osobně s tím nemám problém větší než s jinými modely. Zda to odporuje Ústavě či nikoli, ať
rozhodnou povolanější. Nemějte také před očima tváře některých politiků.
* Dobře. Různí lidé ale mohou mít i různé vidění inflačních cílů.
ČNB je ale - bez ohledu na novelu - nezávislá a nesmí přijímat pokyny od vlády, podobně jako
je nesměla přijímat od prezidenta. Přístupy k cenové stabilitě se skutečně mohou lišit. Jádro pudla
však vězí jinde. Může se stát, že se naráz vymění čtyři ze sedmi členů bankovní rady - to novela
nedomyslela. I když by k tomu v praxi asi nedošlo, vláda by teoreticky mohla podlehnout zvláštní
logice volebního cyklu a pokušení využít situace, aby jmenovala právě takové lidi, kteří budou
respektovat priority její hospodářské politiky. Riziko tu samozřejmě je, i když by bylo těžké
specifikovat jeho váhu. Na druhou stranu své falše má i každý jiný model. Opakuji, že ideální
patrně není žádný.
* Způsob, který odhlasovali poslanci, ale může být vázán přímo na volební cykly.
Proti tomu se dá namítnout, že tváří v tvář rutině každodenních problémů vláda může jednat
pragmatičtěji než opozice. Mohu se na to tedy dívat třeba i tak, že politické střety se odehrávají
spíš v parlamentu než ve Strakově akademii.
* O novele bude ještě hlasovat Senát. Pokusíte se o něco?
Jistě. Bylo by dobré, kdyby horní komora ještě před svým verdiktem obdržela stanovisko
Evropské centrální banky. A také naše.
Profesionální finančník Pavel Štěpánek
Pavel Štěpánek (44) vystudoval obor finance na Vysoké škole ekonomické v Praze, v letech 1979
- 1981 na Fakultě financí VŠE učil, pak nastoupil na ministerstvo financí, kde se věnoval výzkumu,
veřejným financím a finanční politice, v roce 1998 byl jmenován náměstkem ministra pro klíčové
otázky finanční politiky, mezinárodních vztahů, kapitálového trhu a privatizace bank. Krátce
působil v dozorčí radě Poštovní banky, v letech 1993 - 1998 byl členem prezidia Fondu národního
majetku. Absolvoval zahraniční studijní pobyty při Mezinárodním měnovém fondu, zaměřené na
problematiku veřejných financí a daní. Od 13. února loňského roku je členem bankovní rady ČNB a
zároveň v centrální bance působí jako vrchní ředitel. Štěpánek je ženatý a má dvě děti. Jeho
hlavním koníčkem je sport, zejména tenis. Přiznává však, že jej hraje se značně střídavými úspěchy.