Jan Němec (Ekonom 19. 1. 2017 strana 22, rubrika Rozhovor)
Česká národní banka, v jejímž čele stojí, bude mít na svědomí zřejmě nejdůležitější ekonomickou událost roku. Nechá padnout hráz, která českou měnu nepouští pod 27 korun za euro. „Po konci prvního kvartálu je ta věc otevřená,“ říká Jiří Rusnok s tím, že klíčová bude pro rozhodování ČNB nová prognóza, kterou bude mít bankovní rada k dispozici v únoru.
Ekonomice se daří, spotřeba roste a inflace se dostala na dvě procenta. Tedy přesně na hodnotu, na niž míří Česká národní banka (ČNB) při svém cílování inflace. V podstatě nic nebrání tomu, aby česká „banka bank“ ukončila svůj – z mnoha stran kritizovaný – závazek nepustit českou měnu pod úroveň 27 korun za euro. Podle guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka nicméně centrální banka nechce dělat unáhlené soudy podle výsledků inflace v jediném měsíci. „Stále platí náš závazek neukončit intervenční režim dříve než ve druhém čtvrtletí 2017,“ upozorňuje Rusnok a dodává, že ČNB v přetahované se spekulanty prakticky nemá limity. Kvůli oslabování měny tiskne koruny za miliardy a nakupuje za ně eura. Námitky, že bobtnající devizové rezervy v budoucnu přinesou ČNB ztráty, guvernér odmítá. „Centrální banka nemůže limitovat své možnosti v měnové politice s ohledem na svůj vlastní hospodářský výsledek. To bychom naši nezávislost prodali skutečně levně,“ říká.
Asi nelze začít jinak než zprávou o prosincové inflaci. Dosáhla meziročně dvou procent, což překvapilo nejen analytiky a ekonomy. Očekávali jste dosažení svého dvouprocentního inflačního cíle tak brzy?
Už čísla za listopad naznačovala, že návrat k našemu inflačnímu cíli bude o něco rychlejší. Pořád se ale bavíme o posunech v řádu desetin procentního bodu. Takže to není zas tak velká událost, nepřeceňoval bych to. Žijeme v dobách velmi nízké inflace a její detailní měření je komplikovanější. Někdy jsme překvapováni menším růstem cen, než jsme předvídali, a někdy zase naopak o něco vyšším. Stačí výkyv v několika málo položkách spotřebitelského koše, jako jsou potraviny nebo některé druhy služeb, a překvapení je na světě. Ale ano, dosažení dvouprocentní inflace jsme předpokládali o dva až tři měsíce později.
Považujete prosincové údaje za výkyv, nebo se už bude inflace držet na této hodnotě i v dalších měsících? Jaký vliv to bude mít na vaše rozhodování o ukončení intervenčního režimu?
I v následujících měsících bych očekával víceméně podobný vývoj. Inflace pravděpodobně zůstane na našem dvouprocentním cíli a možná ho budeme i mírně přestřelovat. Takové přestřelení bude ale stále bezpečné, protože máme kolem dvouprocentního cíle stanovený toleranční koridor plus minus jeden procentní bod. Věci příští nechci předvídat, nemáme ještě novou prognózu. Teprve se připravuje, k dispozici ji budeme mít na únorovém zasedání bankovní rady. Teprve nová prognóza nám ukáže, kde se bude inflace na horizontu měnové politiky, tedy za 12 až 18 měsíců, pohybovat. A to bude pro naše rozhodování klíčové.
Do jaké míry k prosincovému růstu cen přispěla elektronická evidence tržeb?
Zjednodušeně řečeno, EET byla dobrou záminkou pro hospodské a hoteliéry, aby zvýšili ceny, které chtěli zvýšit už dávno, ale nedovoloval jim to konkurenční tlak. Ekonomicky to jinak smysl moc nedává – zároveň byla přece poměrně citelně snížena DPH na stravovací služby. Restauratéři jednoduše „odehráli“ zvýšení cen, které chtěli provést už dávno a které má také svou logiku, protože nákladové tlaky na ně rostou. Nemám na mysli jednorázový náklad na nákup EET pokladny, ale rostoucí mzdové náklady. V případě restaurací se silně projevil efekt výrazného růstu minimální mzdy, protože ta byla v pohostinství vždy významným faktorem. Rostly také náklady na nájem. Nicméně váha pohostinství a hotelů v indexu spotřebitelských cen, a tedy i vliv EET na inflaci nejsou nijak velké.
V březnu přijde druhá etapa zavádění EET, tentokrát pro velko– a maloobchod. Přinese také zdražení?
Nedokážu to odhadnout. Řekl bych, že v maloobchodu může být situace trochu jiná. Zvyk nepřiznávat tržby tam je v průměru přece jen podstatně slabší než u restaurací. Nepřiznávat tržby hlavně ve větších obchodech ani dost dobře nejde. Každopádně máme našlápnuto k určitému zdravému růstu cen, který je generován zejména silnou domácí poptávkou. To dokládají i listopadové výsledky maloobchodu, které překvapily robustním růstem. Ten je dán tím, že v Česku máme nejvyšší zaměstnanost v historii země a zároveň rostou mzdy. A objem mezd tvoří poptávku v domácí ekonomice.
Po zveřejnění prosincové inflace se vyrojily spekulace, že se blíží konec kurzového závazku ČNB a že možná přijde dřív, než se očekávalo. Nepředpokládám, že byste mi prozradil termín, nicméně platí stále vaše slovo, že kurzový závazek neopustíte v prvním čtvrtletí?
Ano, trvá.
Jak vnímáte tyto tlaky? V médiích, od analytiků. Také na finančních trzích rostou spekulativní nákupy koruny.
Je to naše práce. Média sledujeme se zájmem, ale nemůže nás to zbavit odpovědnosti za naše rozhodování a zachování si zdravého rozumu. Řekli jsme jasně a opakovaně, že máme „tvrdý“ závazek, což je konec tohoto čtvrtletí, kdy intervenční režim rozhodně opouštět nebudeme. Po konci prvního kvartálu je ta věc otevřená. Ale až podle naší nové prognózy se rozhodneme, zda nastal čas pro zpřísnění měnověpolitických podmínek. To znamená, že růst cen bude odpovídat našemu cíli a bude i do budoucna udržitelný. Pokud k takovému názoru dojdeme, prvním krokem zpřísnění bude uvolnění kurzového závazku. Nicméně, nemůžeme se rozhodovat na základě statistik z jednoho měsíce.
Když jsme u tlaku médií – váš předchůdce Miroslav Singer si to především od bulváru dost schytal, psali o něm jako o člověku, který všechno zdražil. Co čekáte, že se bude psát o vás? Že jste lidem zlevnil zahraniční dovolenou?
Nečekám, že budu za hvězdu. Média určitě nějaké vady najdou i na opuštění intervenčního režimu. Centrální bankéři tu ale nejsou od toho, aby byli populární. Celý život se snažím vyvracet iluze a falešné představy. A jednou z nich je i to, jak moc naši životní úroveň ovlivňuje kurz koruny.
Myslíte si, že je to přeceňováno?
Ano. Život v Česku to ovlivňuje jen velmi zprostředkovaně. Zásadní pro životy lidí u nás je to, jak vypadají ceny v korunách a jak vypadají jejich příjmy.
Pak je tu rostoucí tlak spekulantů, kteří vás nutí utrácet více za intervence.
Dovolil bych si vás opravit ve slově utrácet. My v případě intervencí neutrácíme ani nevyhazujeme peníze. Pokud jsme nakoupili devizy, v našem případě eura, za koruny, které jako centrální banka máme na základě ústavy právo emitovat, tak tato eura s péčí řádného hospodáře spravujeme a investujeme. Nesou nám kladný výnos, a to navzdory složitému prostředí velmi nízkých úrokových sazeb. Nikdy jsme ztráty v portfoliu devizových rezerv nezaznamenali.
Dobře, ale samotný tlak spekulantů s blížícím se koncem intervenčního režimu roste, ne?
Samozřejmě, zájem o to, zúčastnit se jakési hry, sázky na posílení koruny, existuje. Ale s tím jsme počítali. A znovu zdůrazňuji, že na vytváření devizových rezerv nemáme žádný limit – ani legislativně, ani teoreticky. Navíc v tom nejsme sami. Zemí s malou otevřenou ekonomikou, které brání nadměrnému posilování svých měn, je v dnešní době mnoho. Mimochodem, zrovna včera jsem se vrátil z Basileje z jednání Banky pro mezinárodní platby, kde jsme měli velmi zajímavou schůzku s guvernéry malých otevřených ekonomik. Byl jsem překvapen a do jisté míry i potěšen, že velmi podobně jako my se chová například centrální banka Izraele. Ani ona se nevydala cestou záporných úrokových sazeb, ale intervenuje na trhu. Samozřejmě jí tím rostou devizové rezervy, které jsou mimochodem významně větší než u nás. Čili objem devizových rezerv nás nijak neomezuje, byť vím, že se objeví články o tom, jaké ztráty nám jejich růst v budoucnu způsobí.
Co na tento argument říkáte?
Není nikde ničím podloženo, že by centrální banka měla limitovat svoje rozhodování v měnové politice s ohledem na svůj vlastní hospodářský výsledek. To bychom svoji nezávislost prodali skutečně levně. Naším úkolem není vytvářet zisk, ale dělat správnou monetární politiku. Ostatní věci tomu musí být podřízeny.
Spekuluje se, jestli exit z kurzového závazku přijde dříve. Může nastat situace, kdy byste jej naopak odložili?
Teď se zdá, že inflace je pevně zakořeněná v domácí poptávkové inflaci. Pravděpodobnost, že by nás nějaký externí výkyv donutil očekávanou trajektorii inflace přehodnotit, se zdá být malá. Ale nikdy nelze vyloučit externí šok, na který je malá otevřená ekonomika jako ta naše velmi citlivá.
Jak jsou na opuštění kurzového závazku připraveny firmy, především exportéři? Ještě loni v létě, přestože se už několik měsíců mluvilo o možném konci intervencí, bylo zajištění proti kurzovým rizikům nejnižší v historii. Lepší se to?
Trochu se změnila doba. Když mluvíme s manažery, vidíme jejich silnější orientaci na rizikový management. Nicméně, mnoho firem je dnes mnohem významněji zajištěno přirozeným hedgingem – spoustu nákladů kalkulují a provádějí v eurech a pozorujeme také významný nárůst korporátních úvěrů v eurech. Firmy s návratem k plovoucímu kurzu počítají. Samozřejmě se do jisté míry obávají, že se vrátí jeho fluktuace, ale ty rozumnější si vytvořily rezervy a jsou připraveny i na posílení koruny. Věřím, že naprostá většina podniků bude schopna se s tím popasovat.
Exportéři mají obavy především z toho, co bude koruna dělat krátce po ukončení intervencí. Protože i z vašich vyjádření je zřejmé, že nikdo netuší, jak koruna posílí, jestli dokonce kvůli spekulacím krátkodobě neoslabí...
Souhlasím s vámi v tom, že výkyvy mohou nastat na obě strany. Pokud by ale byly přehnané, nehodláme jen přihlížet a budeme na to reagovat.
S exportéry souvisí i otázka eura. V posledních letech v Česku volání po něm utichlo, neboť společnou měnu žádali hlavně exportéři, kteří teď měli díky závazku ČNB o starost méně. To se po konci intervencí nejspíš změní. Bude pro vás euro téma, nebo to bez politického zadání neřešíte?
Určitě bychom museli mít politické zadání – nejsme tu od toho, abychom dělali stínovou vládu. Přijetí eura je politické rozhodnutí. Ale ekonomicky vzato, naše sladěnost se zvyšuje a naše schopnost plnit kritéria se zlepšuje. V podstatě je už v tuto chvíli plníme. Stále ale existují indikátory nedokonalé konvergence české ekonomiky s eurozónou, zejména jak cenová, tak mzdová hladina. A to by problémy způsobit mohlo. Druhá stránka věci je to, že eurozóna má spoustu vlastních nedořešených problémů. Je to nedokončený projekt a pragmaticky vzato není úplně nejlepší se do takových projektů zapojovat. Racionálnější je zvolit taktiku „počkejme a uvidíme“.
Kde v eurozóně letos vidíte největší rizika? V Itálii?
Co je nasnadě, je Itálie a Portugalsko. Řecko stojí úplně nade vším, tam už nejde jen o problém bank. Z hlediska objemu případné pomoci bankám budí největší obavy Itálie. Kdyby nezvládla sanaci bank sama, řekněme za tolerantního přístupu EU a ECB, tak by její záchrana byla možná i nad síly zbytku eurozóny.
Nedávno jsem zaznamenal analýzu srovnávající Česko a Polsko. Vyplynulo z ní, že obavy z deflace byly v Česku zbytečné, protože Polsko ji přežilo i bez razantních kroků centrální banky. Co si o tom myslíte?
Je potřeba zmínit jeden velký rozdíl mezi námi a Polskem. Polsko v posledních letech nikdy neupadlo do stagnace, nebo dokonce poklesu ekonomického výkonu. Polsko vždycky rostlo, a to i v letech 2012 a 2013, kdy se u nás projevilo druhé dno krize. V pozici, jako bylo Polsko, pak můžete deflaci do jisté míry přehlížet s tím, že jde o korekci způsobenou externími faktory, jako jsou ceny ropy nebo potravin. Polsko ekonomicky rostlo, zatímco v Česku v letech 2012 a 2013 rostla pouze nezaměstnanost.
Na podzim se po internetu šířilo video autorů ze Stream.cz, které poukazovalo na nekalé praktiky směnáren v Praze. Některé z nich turistům dávaly za jedno euro jen kolem 15 korun. ČNB směnárny kontroluje, máte v plánu i nějaká regulační opatření?
Ta epizoda je dost smutná. V době, kdy se připravoval nový zákon o směnárenské činnosti, ČNB upozorňovala ministerstvo financí, že je zde třeba více pohlídat potenciální možnosti poškozování spotřebitelů. Tehdy to nebylo vyslyšeno, a proto je teď nutné na základě zkušeností, které máme z posledních let, udělat další úpravy zákona. Měly by vést ke zpřísnění režimu ve smyslu silnější ochrany spotřebitelů. Sice to není makroekonomická záležitost, ale v podstatě se dá říct, že některé směnárny dělají ostudu Praze a celé České republice.
Čeho se úpravy mají týkat?
První věc, kterou navrhujeme, je zavedení možnosti odstoupení od směnárenského obchodu čistě jednorázovým aktem spotřebitele v omezené časové lhůtě. Podobně jako máte v internetovém obchodě právo vrátit zboží bez udání důvodu do 14 dnů. Dnes je situace taková, že cizinci se v našem prostředí špatně orientují. Přestože před směnou peněz podepisují informovaný souhlas, je otázka, jestli to vůbec čtou, jestli umí dostatečně anglicky a podobně. Může se pak stát, že až při přepočítání peněz zjistí, že byli okradeni.
Jak dlouhá by ta lhůta měla být?
Uvažujeme o lhůtě dvou hodin. Ten časový úsek nemůže být příliš dlouhý, aby jej někdo nezneužíval ke spekulacím na vývoj kurzu. Druhá věc, kterou navrhujeme, je odstranění dalšího nešvaru, a sice vystavování většího počtu kurzovních lístků. Na tom nejlépe viditelném s výhodnými kurzy je často někde dole malým písmem napsáno, že se nejedná o běžný kurz, ale o kurz určený jen pro velké obchody nebo po dohodě. Současně je ale vystaven další kurzovní lístek, kde se píše, že za euro dostanete třeba jen 17 korun. Chceme, aby byl všude možný pouze jeden kurzovní lístek, a to s kurzem, který platí pro všechny. Bez těchto dvou základních systémových prvků se podle nás situace ve směnárnách může zlepšit jen těžko.
Letos na jaře začne platit další doporučení ČNB týkající se hypoték. Budou se zpřísňovat pravidla pro půjčování nad 80 procent ceny nemovitosti. Tvrdíte, že jde o preventivní krok. V jakém stavu jsou bilance bank, co se hypoték týče?
Nedám vám nějakou komplexní zprávu, sledujeme to průběžně. České banky se obecně chovají v zásadě obezřetně, příliš neriskují. Nicméně je logické, že na ně jejich akcionáři tlačí, aby dosahovaly stále lepších hospodářských výsledků. Navíc si akcionáři zvykli, že české banky jsou velmi ziskové, a tlačí na to, aby si tyto výsledky udržely. V období nízkých úrokových sazeb se však bankám zužují možnosti výnosných obchodů, takže hypotéky jsou jedna z mála oblastí, kde se dá nějakého slušného výnosu dosáhnout. Uvnitř banky je to vždycky boj mezi obezřetností, kterou mají v lepším případě zakódovanou v sobě nebo kterou si na nich vynucujeme my, a tím, co žádá akcionář. Naše role je vynucovat obezřetnost a nedovolit, aby se situace stala potenciálně nebezpečnou.
V případě hypoték to hrozilo?
Koncept finanční stability je založen na tom, že hlídáte i určité parametry, které pro banku v dobrých časech nepředstavují akutní ohrožení. Mohly by se ale stát zdrojem ohrožení v časech špatných. A časy špatné přijdou, to je zákonitost. Proto jsme dnes v tomto směru aktivní, ačkoliv je nám vyčítáno, že na jedné straně máme uvolněnou měnovou politiku a na druhé omezujeme banky v rozletu. Ale to není v rozporu, protože každý nástroj řeší něco jiného.
Bude zpřísňování podmínek pro hypotéky pokračovat?
Zatím je to z naší strany jen doporučení, ale chtěli bychom to mít ukotveno přímo v zákoně, konkrétně v novele zákona o ČNB, abychom toto kritérium mohli i vymáhat. Zdůrazňuji, že situace není nijak dramatická, ale protože nechceme, aby se dramatickou stala, nechceme dopustit neuvážené rozšíření rizikových nástrojů v bilancích bank.
Jak se projevuje nový zákon o spotřebitelském úvěru, který zpřísňuje podmínky pro úvěrové společnosti? Dá se podle dosud podaných žádostí o licenci poznat, kolik hráčů na trhu odpadne?
Stále běží tříměsíční lhůta pro podání žádosti o licenci, takže je předčasné dělat závěry. Nicméně od počátku předpokládáme, že k nějakému pročištění trhu dojde, protože zpřísněné podmínky rozhodně nemůže splnit každý, kdo dosud na trhu působil.
Narazil jsem už na informace od některých nebankovních úvěrových firem, že se na ně obracejí konkurenti s nabídkou na odprodej portfolia úvěrů, protože samy nedají dohromady dostatečný kapitál.
Tak to je přesně v duchu našich očekávání.