(Roklen 21. 6. 2016)
Základní riziko je, že jsme nastavili netržní systém. Ten měl nejprve trvat velice krátce, nestačil by ale pomoci. Když se to následně protahovalo, tak vždy netržní dlouhodobý systém je schopen vytvořit obrovské distorze někde jinde do budoucna. Dlouhodobě má obrovsky deformující dopad na ekonomiku. Tlumí se inovace, modernizace. Největší problém ale je penzijních fondech a pojišťovnách. A cestě ukončení intervencí. Každá z nich má velká rizika a potenciál pro spekulativní kapitál, řekl pro Roklen24 k intervencím ČNB a politice centrálních bank člen bankovní rady ČNB a ekonom Pavel Řežábek před diskusí RoklenCollege v Paralelní Polis. Co si myslí o kryptoměnách a FinTech? Na četné žádosti vydáváme textovou podobu obsahu videorozhovoru.
R24: Pane Řežábku, jak se vy jako ekonom, člen bankovní rady ČNB, zástupce regulátora, díváte na rozmach kryptoměn v České republice a případnou potřebu regulace v této oblasti?
Kryptoměny jsou strašně zajímavý doplněk aktuálního systému. Nabízí něco jiného a to je možné ověřit na relativně malém objemu, na malých položkách. Je otázkou, jestli se to rozvine dál do velkého systému, nebo nerozvine. A to je jedna z cest, které bychom měli ověřovat: Je to možné? Je to vhodné? Je to ekonomicky výhodné?
R24: Otázka cílila spíše tam, že bitcoin je systém, který nemá lokální centrum, geograficky jeden lokální mozek. A nemá také svého lokálního regulátora. Vidíte nyní či v budoucnu potřebu bitcoin takto obsáhnout?
Předně bych chtěl říci, že peníze jsou de facto zprostředkováním nějakého byznysu. Jestliže to má fungovat, musí to fungovat plynule, pravidelně. A to je důvod, proč se říká, že peníze jsou krev ekonomiky. Jestliže tato krev nám přestane proudit, jestliže se někde zarazí, jestli tak krev bude otrávená, tak to nebude fungovat.
Jestliže se bavíme nyní o nějakých kryptoměnách, můj názor je, že momentálně kryptoměny nejsou měnami, že to jsou spíše nějaké pseudoinvestiční produkty, které napomáhají přesunu peněz. Ano, jde v tom platit, ale není to natolik akceptované.
Svět se nalézá momentálně v takové pozici, že si nebude chtít nikdo dovolit, aby došlo k narušení jakéhokoli oběhu peněz a zpomalení byznysu. Dokud tento systém kryptonástrojů bude v tomto malém objemu, tak si myslím, že nebude zvedat až tak velkou pozornost. V okamžiku, kdy by se to mělo významněji rozšiřovat, tak já mám obavu, že první co bude, bude hledání stability: kdo je za tím, jak to funguje, jak zajistit, aby se náhodou nestal default. A toto si myslím, že v rámci dobra politici budou chtít učinit.
R24: Jak se díváte na vzestup FinTech? Jako na doplnění stávajícího bankovního systému? Nebo procházíme obdobím, které je zlomové, kdy stávající bankovní model, konzervativní bankovnictví středoevropského regionu, bude v nějakém smyslu otřeseno?
Veškerý pokrok může být tehdy, když se objevuje stále něco nového. Já bych řekl, že momentálně má tato oblast obrovskou výhodu, že je relativně malá a nevzbouzí takovou pozornost. Má možnost sama vytvářet vlastní procesy, vlastní cesty, které budou konfrontovány, až se stane hromádkou větší. Do té doby se ty platformy musí buď prosadit, nebo se následně v tom trhu neprosadí. Já to zatím vnímám jako doplněk, je to i zábava, je to jiné. Co se týče elektronizace a nového přístupu, ani bankovní sektor nečeká. Vývoj půjde velice rychle dopředu a zájem, aby systém byl stabilní je od politiků i centrálních bankéřů jasně vidět.
R24: Dovolte mi dva citáty. Šéf banky Erste Andreas Treichl nedávno promluvil o tom, že současné prostředí na českém i dalších trzích, kde banka podniká, nenabízí lidem, střadatelům, možnost zhodnocení svých prostředků v kombinaci s nulovými úrokovými sazbami. Druhý citát patřil respektovanému dluhopisovému guru Billu Grossovi, který řekl, že kapitalismus není připraven a neumí fungovat na nulových úrokových sazbách. Jak vy se díváte na současné prostředí úrokových sazeb u nuly a na jedné straně výhody a na druhé největší škody, které to podle Vás páchá?
Já si myslím, že výhody nulových sazeb jsou v jediném: že se o tom diskutuje a že část ekonomů říká, že nulové sazby pomohou dalšímu rozvoji.
Na druhou stranu já patřím spíše do té skupiny, která nebyla nadšena z toho, když se sazby dostávaly k nule. Existují dvě základní makroobezřetní politiky: měnová a fiskální. Jestliže jedna z nich se chová trochu více nezodpovědně, druhá nemůže nahradit tu první, vzniká velký rozpor a jsou to pak obrovské vynaložené náklady pro všechny. To nejsou jen finanční, ale zejména morální náklady. Vždyť vzpomeňme si na témata krátce před krizí: je třeba si šetřit, lidé šetřete si na důchody. Přišla krize a říká se něco opačného. Já si myslím, že největším problémem je, že se sleduje krátký, maximálně střednědobý horizont, ale nesleduje se ten dlouhodobý horizont.
V rámci dlouhodobého horizontu cyklus nejde vytvářet do nekonečna. Jestliže jsme se dostali až do takové pozice, že jeden z největších hráčů na světovém trhu, Evropská centrální banka, až de facto vytváří cyklus, já si myslím, že to není dobře. Z dlouhodobého pohledu je potřeba, aby ten systém byl alespoň trochu obezřetný. A nemůže být obezřetný, jestliže se řekne: vezměte si ty peníze. To se pak dostáváme pomalu do toho stavu, ve kterém byla americká ekonomika. Kdy se půjčovaly úvěry pomalu každému jen proto, aby se ty peníze nějakým způsobem udaly. A ve světě bylo vyemitováno tak obrovské množství peněz, že cena peněz se dostává na strašně nízké hodnoty. Měla by přitom odrážet riziko mezi tím, kdo půjčuje a kdo si půjčuje. Je zde potenciálně jedno obrovské riziko: jestliže ten druhý nebude schopen jednou splatit, tak při tak nízkých maržích a rozdílech bude velice složité zachovat ten systém do budoucna.
A jestli bych doplnil – vy jste to sám drobet nadnesl a já znám jak pana Treichla tak spousty dalších výroků – my se bavíme pořád pouze o bankovním sektoru, ale ten největší problém je přece v těch penzijních fondech a v pojišťovnách. Oni mají za povinnost obhospodařovat zdroje, které si tam někdo dal a po mnoha letech je vyplácet. To není o tom, co bude za rok, oni musí vidět tento dlouhodobý horizont. A jestliže se jim dává jediná možnost, že to je buď nula nebo mínus, a nebo hledají rizikovější oblasti, tak to je přesně to, co by nás jako centrální bankéře mělo zajímat a neměli bychom se do toho pouštět.
R24: Pokud mi na základě těchto slov dovolíte naprosto přímou otázku: Jak by se ekonom Pavel Řežábek stavěl v tuto chvíli v nastavenému intervenčnímu režimu České národní banky a jeho případnému ukončení: kdy a jakým způsobem?
Můj postoj byl citován mnoha médii. I před zahájením intervenčního režimu jsem dal celkem jasně najevo, že to není určitě moje preference. To základní riziko je, že jsme nastavili netržní systém. Tento netržní systém měl nejprve trvat velice krátce. Jenomže kdyby trval tak krátce, tak by té ekonomice až tak nepomohl. Protože ta zajištění, která měly podniky na rok, některé dokonce na dva roky, tak by jim nepomohla v tom kurzu a další prostředky v rámci zisku by jim to nepřineslo.
Když se to následně protahovalo, tak vždy netržní dlouhodobý systém je schopen vytvořit obrovské distorze někde jinde do budoucna. A my řešíme minulou válku: že ekonomiky se dostaly do nižších temp růstu, inflace padla dolů. Ale z toho dlouhodobého pohledu se cyklus vždy otáčí. A ten cyklus není až tak dlouhý, ta perioda se hodnotí někde mezi šesti a deseti lety. My jsme již osm let poté a v Evropě se stále potýkáme s těmi problémy. Je otázka, jestli není jednodušší stoupnout si na to dno a pak pokračovat dál, nežli se snažit pořád šlapat tu vodu, ale v té řece a v tom proudu nepostupovat. A zůstat v tom strašně dlouho je podle mého názoru jenom rizikem.
A když se ptáte na ukončení: to je největší problém. Když do něčeho vstoupím a nemám přesně jasné, jak budu vystupovat, mohu k tomu udělat spousty studií, ale realita se mi stejně projeví až na konci. A ať zvolíme jakoukoli cestu, každá z těch cest má relativně velká rizika a relativně velký potenciál pro spekulativní kapitál. A zejména v současné době, kdy centrální banky vyemitovaly ve světě obrovské množství peněz – takové množství, že si to běžný občan asi nedokáže ani představit – tak ty peníze zase hledají nějaký profit a zase hledají nějakou spekulaci. A potenciálně tomu bránit zápornými sazbami, tak to zabíjíme jeden problém jiným problémem. Ano, vstoupilo se do toho a nyní bude problém, jak z toho vystoupit a určitě to nebude tak jednoduché.
Ukončit to jednorázově, to je švýcarský systém, kde budu hodnotit, že došlo k prohlášení za centrální banku, že toto by v České republice nemělo nastat. Na druhou stranu prodlužovat ten režim nekonečně dlouho, tak to znamená – když zůstane euro – tak vstoupit pomalu do eurozóny.
Celé to má obrovsky deformující dopad na ekonomiku. Ekonomika má nepředstavitelné přizpůsobovací schopnosti. Tyto schopnosti se přizpůsobí i tomuto režimu a přizpůsobí se zejména tím, že se snižuje inovace, že se méně hledí na potenciální modernizace, automatizace, protože ta lidská práce tam pořád po přepočtu na eura – protože jsme exportně orientovaná ekonomika – dává nějakou potenciální výhodu.
Jenom bych si dovolil připomenout, že krátce po devadesátém roce, kdy došlo k transformaci české ekonomiky, byly obrovské boje a já sám si pamatuji, že už tehdy prezident Klaus mnohokrát říkal: nedevalvujme korunu. Co nebudeme muset, nedělejme. Protože to jenom zakonzervuje nějaký stav a v budoucnu budeme mít ten problém větší.