Mojmír Hampl (Reflex 1.4.2010 strana 22, rubrika Reflexe)
Pokud dojíždíte do cíle na konci pelotonu, ale přitom chcete vyhrávat, musíte napříště víc trénovat a zrychlit. Nejde-li to, hledáte jinou disciplínu, v níž by se vám dařilo lépe. Politika, kde o pravidlech závodu i vítězi může rozhodnout většina hlasováním, ale nabízí jinou atraktivní možnost. Prostě zakážete nejrychlejšímu, aby vyhrával, nebo ho regulací donutíte, aby na pomalejší před cílovou páskou pokaždé počkal.
LŽI O DLUZÍCH
Absurdní? Zhruba tak ale vypadá dnešní nový kánon většiny „jižní osy“ eurozóny, vedené Francií, týkající se hospodářské politiky Německa. Dařilo se ti, Německo, lépe než nám? Snižovalo jsi mzdové náklady a zpružnilo trh práce? Hodně vyváželo a hodně spořilo?
Příště musíš být s námi slabšími méně zodpovědné a nevýkonné.
Tato absurdita překonává i komentáře řeckého premiéra, jenž dluhovou krizi ve své zemi svalil na zlé „finanční spekulanty“. Což jsou ti, kteří Řecku půjčovali peníze a jaksi logicky znervózněli poté, co zjistili, že jim dlužník systematicky lhal o výši svých dluhů.
Pro naši zemi, jejíž hospodářství na Německu tak závisí, by měla být aktuální evropská diskuse o Německu zásadní prioritou a také varováním. Zdá se, že není ani jedním.
NĚKOLIK POSTŘEHŮ
Proto pár postřehů pro všechny, kteří mají teprve před sebou své velké procitnutí z iluze o západních zemích Evropské unie jako automatu na kvalitní diskusi.
- V Evropské unii se projevují nesmírně silně národní zájmy jednotlivých zemí, primárně těch velkých. Kdo to nepochopil, nepochopil nic.
- Mnoho velkých zemí EU se nevymanilo dodnes ze svých „neokoloniálních instinktů“ a snahy řídit svět. Proto mají zájem uzurpovat často hlas celé EU, aby prostřednictvím tzv. jednotné pozice mohly ve světě prodat svou národní prioritu jako „vůli půl miliardy Evropanů“. Zejména Francie v tom exceluje.
- Existuje systematická snaha zemí odvádět pozornost od vlastní neupravené zahrádky k nekonečným diskusím o sousedově zahrádce či zahrádce globální.
- Hrou na jistotu je pak soustředění na mnohaleté vzdálené plány, přesto nebo právě proto, že je tak těžké řešit bolavé problémy dnes nebo zítra. To vše řízeno evropskými politickými superhvězdami, které mají vždy dost dobrých rad a kázání pro všechny tržní hráče, přičemž nejsou v průměru schopny zvládnout ani to, za co naopak samy zodpovídají zcela – tedy hospodaření svých národních rozpočtů.
SKUPINOVÉ MYŠLENÍ
Nezapomeňme též na silnější vliv skupinového myšlení (groupthink) v rozhodovacích orgánech Evropské unie. Tento zvláštní fenomén zažil každý, kdo v nějakém mnohonárodním orgánu byl. Sami účastníci často dělají vše pro to, aby nevybočili z rámce myšlenkového hlavního proudu. Raději budou mlčet a pochyby si schovají pro sebe, aby neohrozili „skupinovou ideu“. Silný je pak ten, kdo ji na začátku defi nuje a ostatním vnutí. Zřetelné podoby nabývá uvedený mix faktorů například u dlouhodobých vizí Evropské unie. Z Lisabonské strategie nezbylo nic a dnešní strategie „Evropa 2020“ bude mít zřejmě stejný osud. Už její jazyk totiž vzbuzuje zejména u čtenářů z bývalého komunistického bloku cukání koutků. Při čtení máte pocit, že nejde o dosažení cílů, ale hlavně o „hru na cíle“.
Kdyby přitom EU chtěla opravdu jít kupředu v tom, co se jí podařilo, její cíl by mohl být jednovětý. Třeba vytvořit do roku 2020 základ společného trhu se Spojenými státy a Kanadou. To je ale málo pravděpodobné. Společný trh vznikl proto, že jeho duchovní otcové věřili evropské integraci a jednotný evropský trh zboží, služeb a pracovní síly byl jen jejím nutným produktem, nikoli dobrem sám o sobě.
NĚMECKÝ SPOJENEC
Proto je třeba mít se na pozoru. Vše výše uvedené může v součtu znamenat, že věc absurdní může být zítra hlavní linií Evropské unie. Zvlášť když si uvědomíme, že těch nejlepších je v každé skupině vždy menšina, kterou lze přehlasovat, a že integrace znamená mimo jiné snahu o omezení vzájemné konkurence a soutěže hospodářských politik a pravidel, tedy snahu vše v EU zprůměrňovat a „zestejnit“.
Téměř se proto dá říci, že je bytostným českým zájmem stát v dnešních diskusích o hospodářské politice v EU na straně Německa. A to bez ohledu na to, jestli je německý přístup maximem možného, či jen nezbytným minimem správného.
Nízká inflace, zdravé veřejné finance a snaha o udržení konkurenceschopnosti ještě nikdy žádnou ekonomiku nepotopily, právě naopak. A z velkých zemí EU projevuje tyto zdravé instinkty v čase krize snad už jen právě Německo. Bylo by fajn, kdyby se v EU posunulo těžiště tvorby pravidel hospodářské politiky směrem od „jižní osy“ na sever a východ EU. Kromě jiného to ale též vyžaduje jedno podstatné: udělat vše pro to, aby se Česká republika svou hospodářskou politikou jižní osou sama nestala.