Zdeněk Tůma (Respekt 12.7.2010 strana 81)
Je tomu bezmála dvanáct let, co jsem vstoupil do této instituce, tehdy s šestiletým mandátem viceguvernéra. Jasně si pamatuji, jak jsem tehdy v neděli před mým prvním pracovním dnem seděl v kanceláři a přemítal, že šest let je hodně dlouhá doba. Při zpětném pohledu to je úsměvné. Ponechávám stranou, že po rezignaci mého předchůdce můj mandát doznal podstatné změny a práce ještě hodně nabyla na intenzitě a odpovědnosti. Hlavně jsem se ale fatálně mýlil v tom, kolik se toho budu muset – a vlastně nepřetržitě – učit a jak rychle bude čas utíkat.
Poslední dny a týdny před koncem mého působení v České národní bance mě vedou k ohlédnutím za těmito roky. Možná bych měl říci k hodnocením, ale na ta je příliš brzy a budou chtít trochu odstup. Opakovaně mě napadá, že to je podobné jako s dětmi: čas rychle utíká a člověk si mnohdy ani neuvědomuje, jak rychle rostou a mění se. Tady mám podobný pocit; čas utíkal hodně rychle a teprve při pohledu zpět si uvědomuji, jak moc se změnil nejen způsob fungování této instituce, ale i její samotná činnost. Měnová politika, dohled nad finančními trhy, platební styk, správa devizových rezerv a další oblasti, ve všem došlo k zásadním změnám; centrální banky a dohledové instituce mají dnes velmi odlišné přístupy ve srovnání s dobou před deseti, dvaceti lety. A vývoj jde dál. To, co jsme považovali v posledních letech takřka za kanonické, je pod vlivem krize zpochybňováno a těžko dnes říci, jak budou vypadat postupy v měnové politice či v regulaci finančních trhů za pět či deset let.
Předcházejících sedm dnů bylo vlastně sledem řady „posledních“ událostí. Minulou středu jsem se účastnil svého posledního měnového jednání Bankovní rady, po tiskové konferenci jsem odletěl do Frankfurtu na svoji poslední Generální radu Evropské centrální banky, odtud jsem odletěl do Lucernu na svoji poslední výroční konferenci Banky pro mezinárodní platby, posléze jsem se přesunul do Basileje na svoje poslední výroční zasedání téže instituce, v pondělí jsem se vrátil, abych stihl poslední slavnostní večeři s Bankovní radou, a v úterý jsem se naposledy pozdravil se zaměstnanci ČNB.
Když pak vstávám do již opravdu posledního dne v pozici guvernéra, mám už jen jedno přání: aby se na mně nepoznalo, že melu z posledního. Vstávám v sedm, rychle snídám, sedám na kolo, vyzvedávám si nějaké papíry v Museu Kampa, neboť jsem členem správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, a je potřeba dořešit jednu věc. Naneštěstí zrovna dnes. V deset hodin pak s kolegou informujeme o jednání Generální rady z minulého týdne, v 10.30 máme mimořádné jednání Bankovní rady, kde snad posté debatujeme letitou záležitost, ale zdá se, že se věci konečně pohnou (doufejme, že vpřed), v poledne se ještě jednou vracím do Sovových mlýnů, abych se s paní Mládkovou domluvil na dalším postupu, a pak spěchám zpět do banky vyklízet kancelář. Troufale jsem se domníval, že zase tak moc papírů neschraňuji, ale ze skříní na mě vypadává šanon za šanonem a další haldy papírů z různých polic. Vzdávám předsevzetí, že dnes to vše proberu. Odpoledne mi jedna schůzka naštěstí odpadá, takže přesun zdárně dokončuji a předávám klíče od kanceláře.
Den se překlápí do klidnější fáze. Kolem čtvrté hodiny odpoledne mi kamarád přiváží nové silniční kolo. Nedávno mě vyhecoval do silničního závodu, tak jsem se po mnoha letech váhání rozhoupal a pořídil si i bicykl. Vypadá skvěle, ale dnes už se na něm nestihnu svézt. Po páté hodině pak naposledy coby guvernér opouštím banku a odjíždím na tenis. Dnes ale nejsem důstojným soupeřem. Jako vrchol všeho si pletu letícího ptáka s míčkem ze sousedního kurtu a dezorientovaně odpaluji vlastní balon kamsi do neznáma. Aspoň se snažím běhat a občas něco vrátit, aby se kamarád na druhé straně kurtu nenudil. Pak odjíždím do restaurace, kde již čeká rodina s partičkou kamarádů s dětmi. Naše dvojčata sice dostala vysvědčení již minulý týden, ale oficiálně je konec školního roku až dnes, tak ten konec roku a všechno oslavujeme. Domů dorážíme až kolem jedenácté večer a postupně všichni popadáme do postelí. Máme dost.