Mojmír Hampl (E15 17.12.2010, str. 19, rubrika Názory)
Když na začátku roku usedal do křesla komisaře pro vnitřní trh a služby Francouz Michel Barnier, jako mnoho lidí ve finančním světě jsem zpozorněl. Portfolio vnitřního trhu je v Evropské unii klíčové. V dobách finanční krize však dvojnásob, protože konkrétně zde se píší zásadní normy týkající se oblasti finančního trhu a služeb v EU. Právě nyní přitom v poklusu tvoříme pravidla, která budou finanční sektor EU ovlivňovat velmi dlouho, a špatný filozofický přístup dnes tak může znamenat velké náklady v budoucnu.
Absurdní pojistná výše
Jako člověk, který se výstupy Barnierova týmu musí zabývat neustále, mohu už po necelém roce potvrdit, že ostražitost byla na místě. Snad nad ničím nekroutím nevěřícně hlavou tak často jako právě nad legislativními návrhy direktorátu pro vnitřní trh. Ten má ve svém názvu slovo „trh“ už zřejmě jen ze setrvačnosti a snad trochu omylem.
Třeba v roce 2008 došlo na úrovni unie k dohodě o postupném navýšení pojištěné výše vkladů až na ekvivalent 100 tisíc eur (což jistě není dle kupní síly stejná suma v Německu jako třeba u nás či v Polsku) a zároveň zrušení jakékoli spoluúčasti vkladatelů. Po velké diskuzi, které se účastnilo aktivně i Česko, došlo též ke zkrácení výplaty náhrad vkladů na dvacet pracovních dnů a jednotlivé země začaly s nemalými náklady připravovat přechod na tento nový systém.
Proti principům
Aniž ale tato dohodnutá pravidla začala ještě vůbec platit v praxi, Barnierovi lidé otevírají téma znovu a chtějí jít dál. Tlačí pro EU typickou salámovou metodou na další nákladné zkrácení termínu výplat a samozřejmě na vyšší příspěvky finančních institucí do pojistných schémat. Ale nejen to, kromě povinného pojištění vkladů by měla být podle jejich návrhu povinně státem pojištěna i pojistná plnění klientů pojišťoven. Nově se má zvýšit i státem garantovaná ochrana investic klientů u obchodníků s cennými papíry. Všechny náklady této „tvorby dobra“ ponesou samozřejmě především koncoví klienti. Hlavně ale tyto úvahy o zásadním odtržení všech koncových klientů od rizika, vlastního přemýšlení, spoluúčasti a vlastní odpovědnosti jdou přesně proti principům, které táž Evropská komise opakovaně proklamativně vzývá. I ona požaduje méně morálního hazardu na finančních trzích a menší rizika pro veřejné rozpočty a daňové poplatníky v časech krize. Reálně ale uvedené nápady zvyšují jak morální hazard u klientů finančních institucí, tak rizika pro veřejné rozpočty, které uvedená pojistná schémata více či méně zjevně garantují.
Právo na dluh
Barnierův tým je ale iniciativní i v dalších oblastech. Za dobrý nápad stále považuje, že by v EU mělo vzniknout cosi jako „základní právo každého občana vlastnit svůj účet“ – tedy zřejmě i debet na něm – a povinnost každé finanční instituce všem účet otevřít. Dál tlačí na zavedení celoevropské bankovní daně, z níž si ČR naštěstí vymohla výjimku. Stejně nadšeně tito lidé psali sporná pravidla pro regulaci odměňování ve finančním sektoru. Jako perličku dodejme, že v nové zelené knize zase zvažují, že náklady účetního auditu společností by měl platit veřejný sektor.
Některé ideje by byly k pousmání, kdyby věc nebyla vážná. Mnoho z uvedených pravidel nemohou členské země ovlivnit a musejí je implementovat. Případně mohou uplatnit připomínky, které ale není nutné brát v úvahu. I proto je třeba práci pana Barniera dále věnovat pozornost.