Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB (HN 29.4.2011, strana 10, rubrika Komentáře)
Největší české banky jsou vlastněny zahraničními bankovními domy a jsou součástí nadnárodních finančních skupin. Na to si veřejnost již zvykla. České banky prošly finanční krizí nebývale dobře a v určitých případech se dokonce měly stát poskytovateli kapitálu a likvidity pro své matky. To se v krizi ukázalo jako nové. Umožní-li aktuální legislativní návrhy Evropské komise v oblasti krizového řízení a vnitroskupinové pomoci změkčení podmínek pro interní obchody mezinárodních finančních skupin, hrozí nebezpečí, že mnohé dohledové autority včetně české centrální banky budou mít jen velmi omezenou možnost kontroly nad přesuny aktiv a likvidity finančních skupin. ČNB na tuto hrozbu důrazně upozorňuje na domácí i mezinárodní scéně.
Jestliže uvnitř skupiny některé společnosti mají problémy s likviditou či s úrovní kapitálu a jiné naopak mají obojího dostatek, může se zdát přirozené, že členové skupiny si navzájem „pomohou“. Možností této „pomoci“ je celá řada: od klasických půjček mezi členy, přes mimořádné dividendy, nově emitovaný kapitál až po výměny aktiv nebo jiné složitější operace mezi členy skupiny. Podstatné je, za jakých podmínek ona „pomoc“ probíhá. Jedná-li se o operace, které probíhají za standardních tržních podmínek a nedochází-li ke kolizi s dalšími regulatorními předpisy (např. překročení limitů úvěrové angažovanosti, pokles kapitálu pod regulatorní úroveň apod.), není důvod s tím nesouhlasit. Pokud jsou firmy ve skupině majetkově propojeny, otevírá se však také cesta k tomu, že některé transakce mohou být zcela záměrně uskutečněny za netržních podmínek.
Objasněme to na příkladu. Řekněme, že finanční skupina se skládá pouze ze dvou členů – mateřské a dceřiné společnosti, a dále předpokládejme, že jedna z nich, např. mateřská společnost, se dostane do vážných problémů jak s likviditou, tak i s kapitálem, a trh přestane věřit v její ozdravení. Jakmile nemocná společnost není schopna získat kapitál či likviditu za tržních podmínek, pozbude investice do jejího ozdravení smyslu a jakákoliv vnitroskupinová pomoc představuje jen další utopené náklady. Finanční trhy nemusí vždy fungovat dokonale a jsou-li příliš pesimistické, může se stát, že neposkytnou dodatečnou likviditu nebo kapitál společnosti, která by se nakonec s touto pomocí uzdravila. Vnitroskupinová pomoc tak někdy může odvrátit pád člena skupiny. Na druhou stranu to však může vést k tomu, že cena za záchranu nemocného člena bude nadměrná nebo dokonce uvrhne původně zdravé členy skupiny do problémů. V takovém případě, řečeno lékařskou metaforou, se to, co mělo být lékem pro jednoho člena, stává infekcí pro všechny ostatní.
Na finančním trhu tolik potřebný obezřetný přístup pro zachování stability sektoru je pouze takový, při kterém se bude s vnitroskupinovými obchody zacházet jako s každými jinými transakcemi. To znamená, že musí být uskutečňovány za odpovídajících tržních podmínek, neboť nejlepší cena je vždy pouze tržní cena. Netržní podporou je zjevně poškozován její poskytovatel a jeho věřitelé, což jsou v případě českých bank v drtivé většině vkladatelé. Poskytnutí např. likvidity nemocnému členu skupiny mění likviditu a kvalitu aktiv zdravé firmy, která podporu poskytuje, a tedy mění i kvalitu jejích závazků. Podíl cizích zdrojů na závazcích (pasivech) finančních společností je velký a tyto cizí zdroje jsou poskytovány často právě drobnými neprofesionálními investory – střadateli. Není možné dopustit, aby vklady střadatelů (pasiva) bank byla kryta netržně oceněnými aktivy.
Měkčí zacházení s vnitroskupinovými transakcemi u finančních institucí, jak je v tuto chvíli navrhuje Evropská komise, by byl krok zcela chybným směrem. S interní znalostí vysoké kvality, stability a likvidity českého bankovního sektoru mohu prohlásit, že není možné české finanční instituce degradovat do pozice zárodků, které jsou s mateřskou společností propojeny do té míry, že při ohrožení matky jsou ohroženy i tyto české dcery. Snaha finančních konglomerátů volněji přesouvat aktiva a likviditu v rámci své skupiny se sice může jevit v jistém směru logická, ale regulátor na ni musí nahlížet s velkou ostražitostí, či ji rovnou striktně odmítnout, aby vkladatelům nakonec nezbyly jen oči pro pláč.