(24.5.2012 ČRo Rádio Česko, str. 1, 15:35 Studio Česko)
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Francouzský prezident François Hollande má za sebou první zahraniční cesty. Až na drobné trapasy, na jednání G8 do Camp Davidu přijel jako jediný v kravatě, si prý vede docela dobře. Jazykově je vybaven lépe než jeho předchůdce Nicolas Sarkozy, jehož angličtinu lze jen stěží označit za plynnou. A tak i jednání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou by alespoň v tomto ohledu mohla jít snáz. Najde nové duo přes rozdílné názory na řešení finanční a dluhové krize společnou řeč, anebo se tradiční francouzskoněmecký motor zastaví? To bude téma pro viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla, dobrý den.
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Dobrý den.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A také pro odborníka na Německo z Ústavu mezinárodních vztahů Vladimíra Handla, i vám dobré odpoledne.
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Dobré odpoledne.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Od mikrofonu Studia Česko zdraví Markéta Bartošová. Angela Merkelová je křesťanská demokratka, François Hollande je socialista. Přes ty programové rozdíly, mohli by si, pane Handle, být povahově nakonec bližší než rozvážná Merkelová a excentrický Sarkozy?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Určitě by to nebylo nic nového, protože v těch poválečných dějinách známe dosud 6 párů německofrancouzských na té nejvyšší úrovni a 4 z nich byly z jiných politických proudů a v podstatě ty nejefektivnější kroky, které v evropské integraci byly dosaženy, byly vlastně pod vedením těch ideově odlišných párů. Například Giscard d´Estaing a Helmut Schmidt, Helmut Kohl, François Mitterrand, to byly skutečně asi nejúspěšnější spolupráce na té evropské úrovni.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Na kolik funkčnosti toho francouzsko-německého tandemu rozhodovaly právě spíš ty povahové vlastnosti, osobnostní blízkost než ta programová?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Já si myslím, že tam hlavně, co se vytvořilo postupně s časem, je ta politická vůle na obou dvou stranách spolupracovat, protože obě dvě strany z té spolupráce samozřejmě mimořádně těží. Už jenom proto, že skutečně do značné míry vedou Evropskou unii a každý zvlášť by to dělat nemohl. A zadruhé samozřejmě máte pravdu, že určité jaksi osobní nastavení, charakterové vlastnosti ty vztahy samozřejmě ulehčují. Například nebyl zcela ideální vztah mezi /nesrozumitelné/, přesto i tato dvojice byla schopná jaksi rozjet po určité stagnaci ten německofrancouzský vztah začátkem tohoto století, zajistit reformní smlouvu Evropské unie, čili dá se říct, že i tady prostě ta dynamika se prosadila.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Slyšeli jsme, že během několika desetiletí frankoněmeckého partnerství to není poprvé, co volby svedly dohromady pravicového a levicového politika. Myslíte si, pane Hample, že finanční a dluhová krize, kterou Evropa zažívá, ty rozdíly mezi těmi póly stírá a že si žádá velké koalice, protože jinak ty problémy prostě vyřešit nelze?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Na jednu stranu stírá, na druhou stranu prohlubuje. Obojí platí. Protože ekonomické rozdíly nebo rozdíly v tom, jak se mají řídit ekonomiky a jak se má řídit celá Evropská unie mezi francouzským přístupem a německým, mezi Francií a Německem, ty jsou dlouhodobé. Ty trvají tak dlouho, jako trvá evropská integrace. Ve špatných časech jsou samozřejmě ty rozdíly vidět o něco víc, což se projevuje například v otázce, jak má fungovat Evropská centrální banka, co všechno Evropská centrální banka má dělat, ale to, jak má fungovat měnová politika, i to jsou věci, u kterých existovaly mezi Francií a Německem dlouhodobě naprosto zásadní rozpory a rozdíly. Na druhou stranu je pravda, že v těch špatných časech je zase potřeba více spolupráce. Ve špatných časech je potřeba víc přiložit společnou ruku k dílu, pokud je vůle ty problémy překonávat. Čili obojí.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Je podle vás pro ekonomiku eurozóny škoda, že duo Merkozy skončilo?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Já si myslím, že to strašně personifikujeme. Já si nejsem jistý, jestli ta personifikace, jakkoli je atraktivní samozřejmě pro posluchače a pro média, tak jestli dostatečně bere v úvahu právě ty dlouhodobé rozdíly, které v hospodářských politikách těch zemí jsou, které prostě jsou tady opravdu desítky let, jak říkám. A vždycky zúžit to na to téma, kdo aktuálně vede nebo jednu nebo druhou zemi, možná zastírá to podstatné. Zastírá to to, že skutečně poprvé za celou dobu trvání toho integračního projektu jsou zejména Němci pod obrovským tlakem, pod obrovským tlakem, který já bych definoval tak, musí si vybrat, jestli opravdu chtějí nadále mít perfektní měnu, anebo jestli chtějí pokračování toho integračního projektu, protože obojí už dál mít nemohou. Až do této krize to vypadalo, že mohou mít skutečně obojí. To je, to je úplně nová situace, která je těžká k řešení podle mě pro jakéhokoli politika bez ohledu na to, z které strany na německém politickém spektru přichází.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Merkelová a Sarkozy, ač tedy nechceme zužovat problém krize a řešení krize pouze na tento pár, byli často terčem kritiky právě za to, že si řízení Evropy a ta ekonomická rozhodnutí jakoby usurpovali jen pro sebe. Že už své návrhy prezentovali prakticky hotové v evropských institucích. Z českých politiků to kritizoval například ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Byla ta kritika oprávněná, pane Handle?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Tak určitě. Protože jsme v takové fázi evropské integrace, kdy řešení těch otázek, které se dneska řeší, jsou skutečně především na mezivládní úrovni. Čili jedna cesta by byla razantní, prohloubení Evropské unie, posunu..., vytvoření takzvané politické unie a posunutí těch rozvrhujících mechanismů na nadnárodní úroveň. Pak by to skutečně nemohlo být přímo jenom to duo. V tomto smyslu skutečně tato cesta zatím nastoupena nebyla, i když se ten směr se otevírá, řekl bych, i v té německé debatě se otevírá, nicméně ta cesta ještě není. Čili se to řeší na té mezivládní úrovni a potom skutečně to jsou teda ty 2 hlavní státy, které se k tomu takto vyjadřují. Je trošku z české strany někdy legrační, abych tak řekl, že česká strana, která většinou to prohlubování evropské integrace, vytváření politické unie zvláště preferuje, tak potom teda si stěžuje na ten samozřejmý efekt, který tam skutečně je, že teda jsou to mezivládní spolupráce, jsou to ty silné státy, které skutečně nám potom teda do určité míry diktují.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan viceguvernér kývá, i vy tedy sdílíte kritiku pana Schwarzenberga, že menší státy zůstaly tak trochu na periferii?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Já se určitě nebudu pouštět do konkrétních komentářů ke konkrétním politickým výrokům, to mi nepřísluší. Já jenom musím určitě přikývnout na tu tezi, že není možné mít obojí. Buď je to ten model mezivládní, a potom holt platí, že některé země jsou větší a některé jsou menší, anebo je to ten model komunitární, který má taky samozřejmě spoustu svých vad, nemůžete mít obojí, nemůžete mít ten koláč zároveň a zároveň ho sníst. Takže to je potřeba si vždycky vybrat. Já ze své osobní zkušenosti a ze zkušenosti z for, kde mám tu čest zastupovat Českou republiku, musím říct, že já mírně preferuji ten model mezivládní, ten model, ve kterém je nutno spolupracovat 27 zemí okolo 1 stolu nebo možná víc.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pardon, a dojde k tomu tedy teď v případě, že se oslabí právě ten francouzsko-německý tandem nebo partnerství?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Ono k tomu posunu, k tomu mezivládnímu modelu už došlo. To není novinka, to není nic, co nás teprve bude čekat. Já myslím, že ta otázka je, jestli je to vhodné, není vhodné, výhodné, méně výhodné pro ty jednotlivé členské země, třeba i ty menší. Já za sebe říkám, ta moje zkušenost je, že to není nutně model, který by byl tak nebezpečný, jak si mnozí myslí, je to prostě model, ve kterém okolo toho stolu musíte najít nějakou rozumnou koalici, když je to ten model komunitární, tak často ty menší země nejsou slyšet taky a ještě je to prezentováno tak, jako že je to vlastně v jejich zájmu. Ale ten posun k tomu mezivládnímu modelu prostě nastává. Ten je realitou a je důsledkem toho, že eurozóna není systémově z hlediska rozhodovacích mechanismů, z hlediska institucionálního nastavena na to, aby na té komunitární úrovni řešila ten komunitární problém, který se jmenuje krize eurozóny. Ten je prostě nakonec řešitelný, jak se ukazuje, zase jenom na národní úrovni spoluprací těch jednotlivých národních vlád, které mají nějakou demokratickou legitimitu. Takže to je prostě nutný důsledek toho, že eurozóna na tyto špatné časy nebyla prostě konstruována a nemá sestrojeny mechanismy, které by umožnily v těchto časech vůbec tou komunitární metodou postupovat. Já myslím, že na to ta příprava nebyla, není a je to možná jedna z těch vad toho projektu.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Německo bývá často kritizováno za svoji možná přílišnou sílu, co se týká řešení té evropské dluhové a finanční krize. Z čeho vlastně vyrůstá ta německá vůdčí role v řešení krize? Ono během krize platí, že ten, kdo dává víc peněz, tak může poroučet. Snad ještě více než normálně. Ale Německo se třeba na HDP Evropské unie nepodílí o mnoho výrazněji než Francie. Je to 20 versus 16 procent.
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Vyrůstá z jednoho prostého faktu. Žádná měnová integrace v Evropě není myslitelná bez jedné jediné země. A to je Německo. Bez každé jiné země, teď se možná někteří budou hněvat, že tím myslím i Francii, ale bez každé jiné země jednotlivě je podle mě ten projekt měnové integrace myslitelný a za nějakých podmínek dělatelný. Bez Německa projekt měnové integrace v Evropě nedává vůbec žádnou logiku. To, proč ten integrační projekt měnový vznikl, bylo vlastně, je vlastně důsledkem tohoto. To byla snaha některých zemí, zejména Francie, mít kus té dobré německé marky taky pro sebe. To znamená na to, aby ta měnová integrace vůbec měla nějakou logiku, tak musíte mít ten základ toho měnového hegemona, který má měnu, kterou všichni obdivují a všichni ji chtějí mít. Z toho logicky vyplývá, že ten hegemon do určité míry prostě hraje silnější roli než všichni ostatní. Ve špatných časech o to víc, že je jediný, kdo vlastně má ještě schopnost otevřít peněženku a buď dát peníze na stůl, anebo se aspoň kredibilně zadlužit, půjčit si, získat kredibilitu věřitelů, půjčit si a těm ostatním ty peníze dát. Čili to jsou 2 věci, které jsou naprosto neoddiskutovatelné. A myslím, že všichni v Evropě je velmi dobře chápou. Pro spoustu hráčů to musí být naprosto bolestné a smutné zjištění, že to tak je. Ale prostě je to realita.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Hampl označil Německo za hegemona a Gallupův ústav zveřejnil před nedávnem průzkum, podle kterého považuje většina dotázaných, bylo to 47 procent ze 130 zemí světa, za globálního lídra právě Německo. Dokonce víc než Spojené státy. Je to překvapivé?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Není to překvapivé, ale je to zásadní omyl, protože Německo je, jak pan Hampl správně řek, hegemonem eurozóny, ale Německo není zahraničně politickým, bezpečnostně politickým hegemonem. Naopak Německo absentuje v celé té současné tendenci vytvářet Evropskou unii jako akceschopného partnera Spojených států v rámci bezpečnostního euroatlantického prostoru. Německo se tomu vyhýbá. Německo, v posledních našich informacích víme, že se nepodílí na té takzvané smart defence NATA, která vlastně je velice perspektivním směrem bezpečnostní politiky a Euroatlantické aliance. Takže já bych řekl, omyl je v tom, že skutečně Německo je částečný hegemon, a to ještě hegemon nedobrovolný, který se k tomu jaksi nehnalo, k tomu ale byla dotlačena tou situací, kterou pan Hampl popsal, takže není to překvapivé, ale je to známý omyl, který se objevuje někdy teda v našich prostředcích.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říkáte, že Německo k tomu bylo dotlačeno. Znamená to, že Německo nechce vládnout Evropě samo? Že potřebuje i tu francouzskou spolupráci mimo jiné?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Tak, beze sporu z toho jsme začali, že skutečně ty 2 státy se navzájem potřebují, protože ani jeden nemůže, samozřejmě Francie ještě méně než Německo, ale ani jeden nemůže prostě vést Evropu. Ale Německo prostě bylo velice spokojené v té pozici toho hráče, který ovlivňuje, případně řídí věci z pozadí. Určitě nehledalo tu pozici, ve které Angela Merkelová je skoro každý den na prvních stránkách, někdy dokonce teda se svastikou na klopě nebo tak, takže to Německo samozřejmě, tomuto se Německo samozřejmě vždycky chtělo vyhnout a jednak to je drahé, jednak to je velice problematické i historicky, psychicky je to obtížné pro všechny sousedy, všichni jsou menší, slabší. Prostě to poučení německé tady jako sehrálo velkou roli. Proto se Německo tomu vyhýbalo. Neříkám, že se nesnažilo, snažilo a snaží, samozřejmě věci řídit. Ale nikoli z této pozice toho jaksi viditelného a samozřejmě i do určité míry kritizovatelného hegemona.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, že si právě i pro svoji velkou ekonomickou váhu hlídá to, aby nebylo tím politickým obrem? Neříkám tedy, že se snaží být vyloženě politickým trpaslíkem, ale ...
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Určitě. Jednak to je ta správná pozice, už proto, že má tu sílu, která je skutečně velice výrazná, tak se snaží boxovat pod nižší váhové kategorie, než kterou by asi mělo, jak se říká v literatuře, ale zadruhé Německo prostě po té válce skutečně zahodilo strategické myšlení. Ono nemá strategické myšlení v tom klasickém zahraničně politickém smyslu. Teď se k tomu samozřejmě do určité míry vrací v rámci toho globalizačního procesu a vztahu s Čínou a tak dále, ale v podstatě tam to i absentovalo. Tato dimenze v té německé politice skutečně velice dlouho absentovala a dodneška je prostě nevyvinutá nebo podvyvinutá, bych řekl.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Co očekává od toho partnerství vlastně Francie?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Pro Francii spolupráce s Německem je prostě výtah na tu první scénu evropskou. Bez Německa prostě Francie tuhle tu roli samozřejmě v Evropě hrát nemůže. Je to kompenzace za ztrátu koloniální velikosti, za teda nižší třeba i konkurenceschopnost, dejme tomu, ekonomiky. Prostě určité oslabení, i když to nechci přehánět, protože produktivita práce ve Francii je údajně vyšší než v Německu, jsem nedávno četl, nevím, ale nechci to teda přehánět, ale v každým případě pro Francii Německo je prostě ta cesta na to výsluní.
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Jestli dovolíte, já bych ještě možná dodal jednu poznámku k tomu, co bylo řečeno. Já naprosto souhlasím s tím, že Německo je velmoc, která nemá velmocenské myšlení. Aspoň v tuto chvíli. Mnoho lidí ve střední Evropě by řeklo, že to je možná dobře. Jakkoli musím zase dodat, že Německo umí hrát spoustu politických her v tom zákulisí, nikoli na té hlavní scéně, a že tyto role se učí hrát velmi intenzivně v poslední době, takže v tom bych zase asi Německo nepodceňoval.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V Evropě v poslední době sílí hlasy, které můžeme nazvat jako germanofobní, a to i ve Francii, například předsedkyně krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová mluvila o trestající Evropě, vlivný socialistický poslanec Arnaud Montebourg zase kritizoval bismarkovskou politiku Merkelové, jeho stranický kolega Jean-Marie Le Pen zase přirovnal Nicolase Sarkozyho k Daladierovi v Mnichově a socialistická uchazečka o prezidentskou kandidaturu Martine Aubryová zase kritizovala Sarkozyho za kapitulaci před Německem. Pane viceguvernére, nakolik si myslíte, že takovéto germanofobní hlasy můžou ohrozit německé snahy o záchranu eura?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Pokud máte jednoho silného a okolo něj spoustu slabých, kteří ho navíc potřebují, to je prostě živná půda pro všechny animozity, které si umíte představit. Je to poměrně logické. Ale já za sebe musím říct, že považuji tady tento obraz Německa v této chvíli jako škůdce Evropy za velmi nepřesný, minimiálně z toho ekonomického pohledu. Já musím říct, že mě tyto pohledy a tyto argumenty dost mrzí, protože si myslím, že pro zemi drobných střádalů, což Česká republika pořád je, a je v tomto mentálně velmi podobná mimochodem Rakousku, Bavorsku, je strašně dobře pochopitelné, že někdo velmi silně hájí dlouhodobě úspěšnou politiku zdravých veřejných rozpočtů, nízké inflace, nízkých nerovnováh, což je konec konců politika, která Německu po druhé světové válce vynesla tu ekonomickou sílu. A myslím, že zrovna v naší zemi by to mělo být něco, co je velmi dobře pochopitelné i pro strašně široký okruh běžných lidí a to, že se z těchto ctností stávají najednou v tom politickém a mediálním diskurzu nectnosti, je podle mě jedna z velkých vad té aktuální debaty, je samozřejmě ale dána tím, že těch, kteří mají zničený finanční sektor, velké nerovnováhy, potřebovali by třeba vyšší inflaci, potřebovali by jinou měnovou politiku, je najednou v té Evropě většina a ta většina prostě říká něco jiného než ta menšina a často Němci říkají s takovou, s takovou mírou hořkostí, víte co, když nakonec hlasujeme v té výkonné radě Evropské centrální banky, tak máme stejný hlas jako Malta. Čili já bych jenom chtěl vysvětlit, že ta frustrace je nepochybně, když už něco, tak je to frustrace oboustranná. To není jenom frustrace některých zemí z Německa, ale je to nepochybně taky frustrace Německa ze spousty zemí v Evropské unii.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pojďme teď zase zpátky k Françoisi Hollandovi, který před volbami sliboval, že sníží plat sobě i vládě a také že půlku kabinetu budou tvořit ženy. Tyto sliby už splnil, ale jsou tady i sliby další, které jsou v rozporu s trendy v eurozóně. Jako například že vytvoří 60 tisíc nových míst ve školství nebo že sníží důchodový věk alespoň pro některé profese, že zmrazí ceny benzínu. Pane Hample, myslíte si, že pokud François Hollande povede Francii právě tímto směrem, čeká ji další snížení ratingu?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Potenciální snížení ratingu je rizikem v Evropské unii pro každého v tuto chvíli. Není žádná země, myslím, která by mohla mít jistotu, že ať bude dělat v tuto chvíli cokoli, tak že ji nečeká ztráta důvěry, ať už ratingových agentur nebo trhu, které těm jednotlivým vládám půjčují. Ono totiž ...
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A tato proklamovaná politika k té ztrátě důvěry vede?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Já se nechci opravdu moc pouštět do čistě politických komentářů. Prostě všichni víme, že jsou vždycky období předvolební a potom období, kdy se nastoupí k moci a něco se musí reálně dělat. Je jasné, že nějaké posuny v té francouzské veřejné debatě jsou. Že určitě ovlivňují a budou ovlivňovat ty francouzské pozice. Já jenom doufám a věřím, protože to konec konců je věc, která se týká i nás v České republice, že rozum a nějaké zdravé ekonomické uvažování zvítězí. Kdy jindy by mělo zvítězit než zrovna v těchto časech? Pokud bychom se dostali v Evropě do situace, že v dobrých časech vytváříme dluhy, protože to je snadné, a ve špatných časech je nejsme schopni řešit, protože to je moc bolestné, což je jedna z možností, jakou se Evropa vydá, tak by mi to přišlo, že to by byl strašně smutný vývoj a byl by to smutný vývoj i pro nás. Takže nepřímo na vaši otázku snad odpovídám dostatečně.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Německo tedy prosazuje tvrdé škrty, François Hollande ale věří, že je potřeba podpořit i hospodářský růst, podobně jako to zmínil teď například americký prezident Obama. Pokud Evropa schválí například nějaký prorůstový balík, třeba v miliardové výši, nebude nakonec stejně k ničemu, protože Evropa ty peníze prostě nemá?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
To je možná kámen toho problému. Ekonomové a potom politici by se dost těžko shodli jednoznačně na tom, co je tím správným prorůstovým impulsem. Někteří, a budou třeba na jedné straně Rýna, by vás v této debatě přesvědčovali o tom, že nejlepším prorůstovým impulsem je srovnat veřejné finance a udělat zásadní strukturální reformy, například na trzích práce, na trzích kapitálu, to jsou například argumenty, které by mně byly srozumitelné a pochopitelné. A potom najdete, potom najdete samozřejmě spoustu ekonomů, politiků a jiných komentátorů, kteří věří, že růst vznikne nejlépe tak, že si ty vlády ještě na chvilku půjčí, ještě chvilku oddálí ten okamžik zúčtování a řeknou, ještě si půjčíme a ještě ten dodatečný impuls dodáme.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zmínil jste fiskální pakt, v něm kancléřka Merkelová prosadila svůj cíl zkrotit rozpočtové deficity členských zemí a ta smlouva, kterou čeká v nejbližší době ratifikace v jednotlivých členských zemí, obsahuje závazek přijmout takzvanou dluhovou brzdu, a to nejlépe podle německého vzoru, tedy do Ústav jednotlivých států. Máte tuto fiskální smlouvu, pane Hample, podobně jako François Hollande, za omezování rozpočtové suverenity států?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Já vám k tomu paktu můžu říct asi stručný komentář. Myslím, že se s ním spojují příliš velká očekávání. Když to řeknu velmi jednoduše. Je to vlastně jenom mezivládní dohoda a ta mezivládní dohoda je v mnoha ohledech měkčí než už existující tvrdá pravidla, která jsou napsána v základním primárním právu EU, která jsou napsána ve schválených závazných celoevropských pravidlech a my jsme nebyli ...
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem jsou například měkčí?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Bavíme se tam nikoli o deficitu skutečném, ale bavíme se o deficitu strukturálním, což je přímo neměřitelná veličina, kterou musíte nějak spočítat. Těch metodik na výpočet strukturálního deficitu je celá řada, velmi se liší, dokonce kdybyste se podívala na čísla, tak byste zjistila, že se liší už jenom metodika Evropské centrální banky a metodika Evropské komise, dvou evropských institucí pro výpočet tohoto čísla. Je tam spousta takových únikových doložek. Dneska jsem četl krásný článek pana europoslance Svobody rakouského, který říká, že všechno, co by si vlády dnes půjčily navíc a investovaly by takzvaně do růstu, by nemělo být započítáváno do tady tohoto limitu strukturálního deficitu. O tom vznikne velká debata, jak to vyložit a budou tlaky na měkčí vykládání. Čili já v tomto si myslím, že to není jako kořen problému. Kořen problému je v tom, že jsme měli přece napsáno v základních smlouvách a máme napsáno dál v základních smlouvách mnohem tvrdší pravidla, která se postupem času změkčovala, změkčoval se jejich výklad, dokonce se potom i ta změkčená pravidla nedodržovala a v okamžiku, kdy přišel den zúčtování, tak jsme porušili základní pravidlo primárního práva, to znamená, že ten článek 125 Lisabonské smlouvy, který říká, že země si v potížích nepomáhají a každý odpovídá za svoje vlastní závazky, takže pokud tento obrovský, tato obrovská pojistka, která v primárním právu už byla, neplatila v prvních špatných časech, proč by měli tržní hráči věřit, že budou platit nějaké měkčí pojistky, které dokonce nemají ani tu právní sílu, jako měly některé pojistky v minulosti. Čili já rozumím tomu, že Němci a Angela Merkelová potřebovali ukázat, že něčeho dosáhli, a prezentace toho, té smlouvy byla, všichni to musíte podepsat, jinak už od nás nikdy peníze neuvidíte, když to řeknu hodně jednoduše, kdyby to bylo takto, kdyby bylo jednoduché toto říct, tak bylo mnohem jednodušší říct už v minulosti, vždyť přece všichni víte, že od nás žádné peníze nemůžete dostat, protože je ve smlouvě něco napsáno. Já nevěřím tomu, že tato hrozba je dostatečná na to, aby zajistila rozumné rozpočtové hospodaření v budoucnu. Rozumné rozpočtové hospodaření ta smlouva nezajistí. To zajistí jenom vůle a chuť národních politických reprezentací a těch jejich elektorátů, těch jejich voličů něco takového dosáhnout. Já prostě stal jsem se skeptický k tomu, že další kusy papíru jako dosáhnou lepšího fiskálního hospodaření v Evropě.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Chápete tedy postoj České republiky, která se k tomuto paktu nepřipojila?
Mojmír HAMPL, viceguvernér ČNB
--------------------
Neumím samozřejmě komentovat ty zahraničně politické rozměry, které ten pakt má, ale čistě z toho fiskálního pohledu, čistě z toho pohledu toho základního účelu, to znamená, jestli připojení se nebo nepřipojení se k této smlouvě říká nebo neříká něco o tom, jak se dlouhodobě budou vyvíjet vaše veřejné rozpočty v té dané zemi, tak z tohoto pohledu si myslím, že podpis nebo nepodpis není žádná ztráta.
Markéta BARTOŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Handle, François Hollande avizoval, že hodlá požadovat revizi fiskálního paktu, o kterém jsme mluvili. Myslíte si, že tento svůj názor změní, že ho Angela Merkelová přesvědčí, anebo přestane rebelovat a bude přijímat návrhy Angely Merkelové podobně pokorně jako Nicolas Sarkozy?
Vladimír HANDL, odborník na Německo, Ústav mezinárodních vztahů
--------------------
Hm, určitě ne, určitě bude muset dosáhnout nějakého politického úspěchu, protože byl to základ jeho volební kampaně a to samozřejmě i německá strana chápe, takže bude to nějaký klasický přílepek, nějaký prostě dokument se připojí k tomu fiskálnímu paktu. Německá strana fiskální pakt jako takový nechce otevřít znova, ale skutečně udělá k tomu nějaký dodatek, který by směřoval nějakým způsobem aspoň symbolicky, bych řekl, bude směřovat k tomu, k nějakému tomu prorůstovému balíčku opatření nebo námětů, případně i nějakých peněz asi. Německá strana si je vědoma toho, že nemůže ignorovat to, že má nového hráče u stolu a musí ho získat pro tu další spolupráci. Takže něco se skutečně dít bude.