(Bankovnictví 23.1.2003 strana 22, rubrika: Příloha - deset let české měny)
V roce 2001 jsme si připomenuli 75. výročí založení Národní banky československé, letos uplynule
deset let od vzniku České národní banky a tedy i české koruny. Zároveň je v plném proudu diskuse o
přijetí jednotné měny v souvislosti s naším vstupem do Evropské unie, čímž je předznamenán zánik
české koruny.
Centrální banka a vláda v posledních měsících pracovaly na strategii přistoupení k euru (viz
příslušný dokument na www.cnb.cz). Na tomto místě nechci diskutovat jednotlivé aspekty této
strategie, spíše se chci s ohledem na deset let české měnové politiky a s ohledem na 77 let od
založení československé měnové autority zamyslet obecněji nad úlohou národní měny. Počátkem roku
2002 byla v České národní bance otevřena expozice věnovaná historii peněz na našem území, ne
náhodou nazvaná "Peníze a lidé". Národní měna je odrazem a svědectvím doby, ať už se jednalo o
první peníze na našem území, stříbrné denáry, slavné groše Václava II., haléře ražené v různých
mincovnách v době rozkladu centrální peněžní moci za husitských válek anebo bankovky "kryté prací
lidu" z doby centrálního plánovaní. Vlastní měna nás tedy provází přes tisíc let, i když v rámci
habsburské monarchie asi těžko můžeme mluvit o vlastní měně v plném slova smyslu. A bezpochyby i v
posledních deseti letech byla česká koruna barometrem politicko-ekonomického vývoje. Nepřipravíme
se opuštěním národní měny a měnové politiky o kus vlastní identity? Proč vůbec vzniklo euro a proč
se ve světě čím dál více mluví o nadnárodních měnách?
FIAT MONEY
Dnešní měny se v odborné literatuře nazývají "fiat money". V češtině nemáme odpovídající
překlad a předem musím odmítnout případnou domněnku, že by šlo o metaforu spojenou s hospodářskými
potížemi italské automobilky stejného jména. Ve skutečnost má slovo "fiat" původ ve středověké
latině a volně by se dalo přeložit "staniž se". V přeneseném významu se v angličtině používá pro
výrok autority a pojem "fiat money" tudíž znamená, že peníze existují na základě rozhodnutí státu:
"budiž peníze". Jinak řečeno, dnešní peníze nemají hodnotu samy o sobě, žádný stát ani centrální
banka dnes například nebude peníze vyměňovat za zlato, ani za žádné jiné aktivum. Svou hodnotu
peníze získávají výrokem státu, většinou zákonem, v kombinaci s ochotou lidí se tomuto výroku
podřídit. Nakonec, aniž bych chtěl hodnotit vhodnost použitých slov, zjistíme, že výraz ze
socialistických bankovek o "krytí prací lidu" není tak docela nesmyslný. Hodnota a stabilita měny
je totiž zaprvé dána kredibilitou tvůrců hospodářské politiky, tj. těch, kteří řekli "budiž koruna"
(či dolar, euro, peso nebo jakákoli jiná měna). A za druhé závisí na konkurenceschopnosti
ekonomiky, tzn. na schopnosti lidí tuto měnu používajících vytvářet hodnoty a prodávat je na trhu.
Důležitá přitom není kredibilita a konkurenceschopnost pouze v současnosti, ale do značné míry i
očekávání o budoucím vývoji politik a celého hospodářství.
HODNOTA MĚNY A JEJÍ IMUNITA
Tím se dostáváme k jádru problému. V dnešním světě, kdy v posledních dvaceti letech rychle
mizí bariéry pro pohyb zboží, služeb, práce a zejména kapitálu může být hodnota měny ovlivněna
různými typy politických a ekonomických šoků, ať už dovezených nebo doma vytvořených. Ještě máme v
paměti asijskou či ruskou krizi ze druhé poloviny 90. let 20. století, které ovlivnily vývoj
celosvětové ekonomiky. Takové šoky se šíří jako vlna, která může smést každého, kdo není dostatečně
imunní. Imunitu je možné zajistit jen dlouhodobě konzistentními politikami na vlastním hřišti.
Pokud tvůrci hospodářské politiky neplní své domácí úkoly dobře, odrazí se to na hodnocení
finančních trhů a ekonomika je tvrdě potrestána odlivem kapitálu a zhoršeným přístupem k novým
finančním prostředkům, znehodnocením měny, poklesem ekonomického růstu, nárůstem nezaměstnanosti. Z
toho lze vyvodit dva klíčové závěry, bohužel zcela protichůdné. Za prvé, vlastní měna je důležitým
nástrojem pro přizpůsobení ekonomiky, část šoku pohltí a zároveň signalizuje směr a sílu
přizpůsobení, které ekonomika potřebuje. Bude-li domácí měna oslabovat, ekonomika ztrácí
konkurenceschopnost a/nebo tvůrci hospodářské politiky ztrácí důvěru trhů, že se dokáží úspěšně
vypořádat se svými domácími úkoly. V tomto duchu lze konstatovat, že vlastní měna je nezbytná,
neboť prostřednictvím změny její hodnoty (změna měnového kurzu) pomáhá vytvářet prostor pro
přizpůsobení ekonomiky. Kromě toho má i významnou disciplinující úlohu, neboť jasně signalizuje
důvěru, popřípadě nedůvěru investorů. Druhý závěr vyplývá z toho, že reakce finančních trhů a změna
jejich očekávání nebývá vždy přiměřená a dochází k tzv. přestřelování kurzu. Tím dochází k odchylce
skutečné hodnoty měnového kurzu od rovnovážných hodnot, které jsou určeny vývojem fundamentálních
proměnných, jednoduše řečeno danou konkurenceschopností ekonomiky. V ekonomickém žargonu se mluví o
vzniku kurzových bublin (popřípadě akciových, na trhu nemovitostí a podobně). Ve světě, kde se šoky
šíří velmi rychle a kde vývoj může být poznamenán stádním chováním, nemusí být autorita místních
tvůrců hospodářské politiky dostatečná, aby v rozumné časovém horizontu ukotvila očekávání
finančních trhů. To vede k měnovým turbulencím, které se mohou přenést do silných výkyvů reálných
veličin.
NEJLEPŠÍ STRATEGIE, ELIMINACE KURZOVÉHO RIZIKA
Tato úvaha tudíž vede k opačném závěru, že nejlepší strategií je zbavit se kurzového rizika,
a to tím spíše, čím je ekonomika otevřenější a integrovanější s hospodářsky silnějším partnerem. V
případě pokročilé integrace by rozhodnutí o vlastní měnové politice stejně do značné míry
kopírovala rozhodnutí zahraniční měnové autority. Jak už to u ekonomů - ale nejen u nich - bývá,
oba názory mají své odpůrce a zastánce. Bezpochyby platí argument, že domácí politiky musí být
dostatečně věrohodné a že finanční trhy potrestají nejspíše toho, kdo není dostatečně
disciplinovaný. V posledních letech však začíná převažovat názor, že riziko přestřelování na
finančních trzích s reálnými následky pro ekonomiku je příliš velké a že i disciplinovaní tvůrci
hospodářské politiky nemusí být schopni ustát náhlé výkyvy v důvěře investorů a následné obrovské
pohyby kapitálu. Jednotnou měnu lze hájit i zatracovat řadou dalších argumentů, které však mají z
mého pohledu již jen dílčí význam. Příklon k euru a jednotným měnám obecně se odvíjí především od
pokračující provázanosti světové ekonomiky, přičemž ekonomická integrace jednotlivých regionů
(Evropa) vede k jednotné měně a eliminaci kurzového rizika uvnitř takové ekonomické zóny. Nutno mít
však vždy na paměti, že žádný kurzový režim, včetně modelu jednotné měny, nezajišťuje automaticky
stabilitu té či oné země. Eliminace kurzového rizika sama o sobě v žádném případě nezajišťuje
prosperitu a konkurenceschopnost. Svým způsobem vytváří ještě náročnější prostředí pro domácí
hospodářskou politiku, neboť již neexistuje měnový kurz, který může napomoci hladšímu průběhu
přizpůsobení ekonomiky, ať už na vnější nebo doma vytvořené šoky. I bez měnové politiky je zcela
klíčová rozpočtová disciplína státu a jeho schopnost přispět k pružnému fungování trhů.