Dalibor Martínek (Lidové noviny 23.11.2013 strana 27, rubrika Orientace)
Česká národní banka 7. listopadu oznámila – a hned také provedla – masivní zásah proti koruně. Ta okamžitě výrazně oslabila nad úroveň 27 korun za euro. Od té doby sklízí centrální bankéři za svůj krok vlnu kritiky. Pochybili? Nebo nás zachraňují od pohromy, kterou my ostatní nejsme schopni vidět?
LN: Co se vlastně začátkem listopadu stalo tak zásadního, že to donutilo ČNB k razantní intervenci?
Mojmír Hampl: Spíš je důležité vědět, co se v ekonomice děje dlouhodobě. Totiž: hromadí se protiinflační tlaky, potenciál pro cenovou nestabilitu – deflaci. Řekl bych, že jdeme po stezce, na níž se ukázalo, že bez delšího zásahu do měnové politiky nám hrozí cenová nestabilita, již ovšem drtivá většina publika zatím neakceptuje. Chápu, že každý spotřebitel, když chodí do obchodu, tak řekne: Setrvalý pokles cen, to je přece skvělé. Jenže to chápou do okamžiku, než se to začne týkat cen, u nichž nemají rádi, že klesají – například mezd, dávek, cen nemovitostí. I to všechno je deflace. Tyhle nepříjemné efekty přicházejí později a správná centrální banka musí jednat nikoliv až v okamžiku, kdy negativní efekty cenové nestability všichni cítí a chápou; ona musí jednat preventivně.
Pavel Juříček: Když ČR nemá euro, tak strategicky není dobře, aby nastávaly skokové změny. V době, kdy navíc republika nemá pevnou vládu, tak takhle tvrdým zásahům do ekonomiky tím spíš nerozumíme. Strategický průmysl potřebuje jistou míru trendovosti a umí se tomu přizpůsobit. Myslíme si, že ČNB by v tomto směru měla víc spolupracovat a nedívat se jenom na makroekonomickou situaci, ale i namikroekonomiku, na konkrétní dopady.
Mojmír Hampl: My se díváme na horizont roku, roku a půl, my nemůžeme hledět na dnešek. Dnes už nic nezměníme; můžeme měnit leda budoucnost. Debata je strašně upnutá na dnešek, na neskutečně zkrácený horizont. Obávám se, že všem subjektům v ekonomice se za poslední léta strašně zkrátil horizont uvažování, každý se dívá na kratší a kratší horizont. Kdybychom takhle jednali i my, byl by to měnový populismus.
David Marek: České ekonomice nehrozí deflace, česká ekonomika už v deflaci je. Index cen zemědělských výrobců je minus tři procenta plus nějaké drobné, index cen průmyslových výrobců i cen stavebních prací je minus jedno procento, index cen tržních služeb minus dvě procenta, index dovozních cen klesá.
Lukáš Kovanda: Ale proč to ČNB nepodnikla jemněji, řekněme očekávatelněji?
Mojmír Hampl: Ten jemný nástroj – úrokovou sazbu – jsme vyčerpali. Používáme ho od roku 2008 a snížili jsme úrokové sazby o téměř čtyři procentní body, což je velmi významný zásah do chodu ekonomiky.
Jde jen o pochopení: tím, že byl vyčerpán jeden nástroj, zůstává druhý a ten druhý dělá v důsledku pro konečný cíl přesně to, co dělaly úrokové sazby do této chvíle, a to nikomu nevadilo. Teď děláme totéž, jen pochopení toho kroku je menší.
LN: Mluvíte o dlouhodobém zlevňování, ale mnoho lidí, zejména těch s nižšími příjmy, má naopak pocit, že vše kolem nich dlouhodobě zdražuje, že jdou nahoru ceny elektřiny, potravin či nájemného. A teď mohou mít pocit, že oběťmi, které na oslabení koruny nejvíc doplatí, budou zase oni.
Mojmír Hampl: Je dobře, že zmiňujete právě lidi s podprůměrnými příjmy a ty nejchudší. Pokud totiž deflace někoho brutálně ničí, pak občany, kteří mají dluhy. A nejzadluženější částí populace jsou ti nejchudší. Jestli si někdo myslí, že deflace by těm nejchudším pomohla, tak je tomu přesně naopak, protože jim by klesaly příjmy, zatímco výše závazků by zůstávala stejná.
Ta vzedmutá mediální hysterie motající se kolem toho, že se snad snažíme vytvořit nějakou hyperinflaci, vypovídá o očekáváních a o mentálním stavu v populaci, o agresivním sentimentu, který je postavený na tom, že všechno je svinstvo a podvod, že každý mě chce jen okrást. Do takového stavu sentimentu jsme se dostali! My jsme se pronadávali téměř do deflace! V ČNB si uvědomujeme, že sentiment je v České republice strašně silný faktor, ale kdybychom nečinili vůbec nic, tak za dva, tři, čtyři roky byste vy všichni říkali, že to byla fatální chyba měnové politiky, že jsme se vzdálili od pomyslného ideálu cenové stability.
Teď jsme zkrátka těmi nepopulárními na pár dní, na několik týdnů, na pár měsíců. Kdybychom však nic neučinili, možná by se pak zdiskreditovala měnová politika na léta, ne-li na desítky let dopředu.
Lukáš Kovanda: Nebyla chyba v komunikaci v prvním týdnu po zásahu? Tam se mi zdálo, že je ticho po pěšině. Ten krok je přitom, jak jste sám řekl, velmi citlivý, zasahuje sentiment běžného střadatele. A vy jste jej vlastně nevysvětlili. Snažíte se o to vehementně až teď. Možná že právě v tom tkví jádro vzedmutí té vlny laické nevole.
Pavel Juříček: Zaměňujeme formu za obsah. Já si myslím, že komunikace ČNB je jedna věc, kdežto druhá věc je to opatření jako takové. Mám s tím základní problém spočívající v tom, jak jsem říkal, že skokové změny nejsou dobré. Zásah České národní banky je za prvé makroekonomický...
Mojmír Hampl: ... to je naše optika...
Pavel Juříček: ... jenže vy byste se měli dívat na Česko jako na celek! Je zcela jednoznačné, že Česká republika ztrácí konkurenceschopnost dlouhodobě. Příčiny a souvislosti toho jsou ovšem zcela jiné. Myslím, že na mikroekonomice ČNB nezapracovala, což považuji za chybu. Musí nastat změny, které nebudou krátkodobé, které budou tlačit ekonomiku dopředu – snížení daní, snížení poplatků, prostě snížení peněz, které vůči státu odvádíme a tak dále. Zkrátka: jít na ekonomiku i prostřednictvím systémových věcí. Prostřednictvím faktorů vzdělanostních či chuti a potřeby investovat více do oborů a výrob, které nás táhnou.
Lukáš Kovanda: Je globální záležitostí, že v rámci hospodářské politiky se až příliš spoléháme na měnovou politiku, přičemž jsme již prakticky rezignovali na strukturální reformy v podobě daní, zlevnění práce a dalších záležitostí. Záležitostí, které se musí odehrát v reálné ekonomice, nikoli v měnové politice. Tohle je součástí obecnějšího problému – od centrálních bank se čeká až příliš namísto toho, aby se změny provedly v reálné ekonomice, což míří samozřejmě na vládu, a nikoli na centrální banku.
David Marek: Správná situace je taková, že centrální banka dělá to, co má dělat, a zároveň vedle toho vláda ještě pracuje na strukturálních politikách ovlivňujících produktivní potenciál. A tady se dá souhlasit s tím, co říkal pan Juříček, že možných opatření se nabízí celá řada. A co se udělalo? Podívejte se na to, jak dopadla strategie Martina Jahna, jak dopadla strategie konkurenceschopnosti vypracovaná Michalem Mejstříkem? To vše leží na Úřadu vlády, už tam na to padl palec prachu, a nikdo s tím nedělá.
Pavel Juříček: Ano, máme připravenou strategii konkurenceschopnosti, ale z ní je potřeba vybrat priority. Žádná tuzemská vláda nebyla schopna definovat priority a v nich dosahovat podstatně lepších výsledků. A pak na to reaguje Česká národní banka, podle nás nešikovně, neboť namísto toho, aby se řešily příčiny, řeší se důsledek.
Mojmír Hampl: Pokusím se nyní vysvětlit, co měnová politika umí, a co neumí. Měnová politika je v dlouhém období neutrální. Jinými slovy: tím, že budete něco dělat s nominálními veličinami, jako je inflace, kurz či nominální sazby, nemůžete vytvořit nové bohatství. Pokud něco měnová politika fakticky může a zmůže, tak přinášet základ pro to všechno ostatní, o čem tady hovoříte a co ovšem stojí mimo její kompetenci. Říkám, že ten krok, který děláme, je krokem, jenž nemá ekonomice stabilitu vzít, jak nám někteří podsouvají, nýbrž ji má naopak navrátit.
LN: I když přijmeme, že intervence centrální banky proti koruně je v zásadě správná, neměla být slabší? Neměl být skok v kurzu menší?
David Marek: Mohla být menší a měla přijít dřív.
Mojmír Hampl: To je kritika, která zaznívá od mnoha fundovaných komentátorů měnové politiky doma i ve světě. Mně se však zdá, že nynější tuzemská diskuse ukázala, že ať bychom ten krok učinili kdykoliv, tak by byl beztak nevysvětlitelný tomuhle národu drobných střádalů s úplně zničeným sentimentem. Některé kroky v měnové politice – právě proto, že jsou dlouhodobé – jsou momentálně, v aktuálním okamžiku téměř nevysvětlitelné nebo nesdělitelné. Je to jako být hlupákem na den a možná králem v dlouhém období.
LN: Jste zaskočeni reakcí veřejnosti?
Mojmír Hampl: Vůbec nejsem zaskočen reakcí široké veřejnosti. Naprosto ne! Koneckonců ty reakce trochu potvrzují, že česká koruna je pro populaci cenná, že ji mají lidé rádi a že si vlastně neuměli představit, že s korunou se něco takového může stát. Překvapila mě reakce některých poučených komentátorů, kteří sledují akce centrální banky a měnové podmínky v této zemi dlouhodobě.
Pavel Juříček: Souhlasím, že spotřebitelské nálady to nebudou chápat pozitivně. Na druhou stranu: co táhne českou ekonomiku? Nedá se nic dělat, buďme rádi, že ten průmysl tady je, protože on tady nejlépe pomohl právě v době krize.
Mojmír Hampl: Na vlastní uši jsem na poslední schůzi asociace exportérů slyšel, že v reakci na náš krok někteří exportéři deklarovali, že začnou přijímat nové lidi. To sice není přímý smysl toho, co my děláme, ale je to právě něco z toho, co se snažíme veřejnosti vysvětlit jako jev pozitivní...
Pavel Juříček: To se týká menších hráčů, kteří nakupují v korunách a prodávají v euru.
Mojmír Hampl: Ten krok samozřejmě není bezrizikový, protože pole, na něž se dostala měnová politika, je prostě nové. Tohle je svět, v němž měnové politiky nebyly standardně zvyklé operovat. Každá centrální banka umí jednoduše krotit inflaci, to není zase tak velký problém. Dostat se z deflace, to je nová situace.
Rozumím vlně otázek, hysterie, počáteční nejistoty, ale právě proto se snažíme ukotvit informaci, že tohle není opatření na chvilku. Býváme napadáni, že jsme uměle něco udělali. Všechno v měnové politice je umělé. Kdybychom měnovou politiku neměli, tak jsme dnes mohli být blíž Řecku. Co je problém Řecka? Že musí podniknout nějaká přizpůsobení, jenže nemá žádnou měnovou politiku, takže musí jít jen cestou snižování mezd.
Pavel Juříček: To je jasné, jen kdyby se spolupracovalo normálně, protože jako země jsme opravdu vesnice.
Mojmír Hampl: To jsme měli zavolat?
Lukáš Kovanda: Vraťme se ke spotřebitelům. Podle měsíčních ukazatelů se již před intervencí ČNB zdálo, že lidé začínají víc nakupovat. Nesrážíte tento pozitivní trend načasováním vašeho opatření?
Mojmír Hampl: Nárůst cen potravin v příštím roce bude menší, než jaký ho pocítili tuzemští spotřebitelé v posledních dvou letech. To je to podstatné. Ať nikdo, probůh, neočekává cenové šoky. My se bavíme o změně kurzu v řádu čtyři a půl procenta, zatímco všude možně čtu o inflačních očekáváních na úrovni pět, deset, patnáct procent. To je přece úplný nesmysl. Udělali jsme opatření, které krátkodobě zabolí. Je to jedna injekce, která teď píchá. A dělá to přesně proto, abychom si pak nemuseli amputovat celou nohu. Ale problém sentimentu je, že když děláme tuhle injekci, tak celý národ řve, jako bychom tu nohu už amputovali.
LN: Jaký tedy mohou lidé a firmy očekávat kurz koruny v příštích měsících? Bude to 28 korun za euro?
Mojmír Hampl: Řeknu to úplně jasně. Česká národní banka stanovila jakýsi strop pro posilování kurzu koruny, to znamená, že kurz koruny nebude posilovat přes 27 korun za euro. Říkáme však, že to musí být blízko, čili nejde o to, aby to bylo 27 korun na halíř přesně v každé jednotlivé minutě obchodování. Jak dlouho to takhle bude? Aby to mělo smysl, tak rok, rok a půl minimálně.
Lukáš Kovanda: A co přijde potom?
Mojmír Hampl: Pokud bude reálná ekonomika fungovat, pokud bude dohánět ty vyspělejší, jak tomu bylo do roku 2008, můžeme se vrátit k trajektorii mírného posilování.
Pavel Juříček: Garantujete, že za čtyři roky nebude euro za 22 korun?
David Marek: Kdyby náhodou po vypnutí toho mechanismu měla koruna tendenci z týdne na týden ustřelit třeba o deset procent, tak se Česká národní banka určitě vrátí na trh. Myslím, že si ten management pohlídají.
Mojmír Hampl: Chápu ten šťoulec, že říkáte „garantujete“. A vy garantujete, že za čtyři roky budete na trhu a budete prodávat? Negarantujete.
Pavel Juříček: Samozřejmě že ne. Já nevím, co bude zítra.
Mojmír Hampl: Právě proto říkám, že ten závazek existuje. Ale bylo by naprosto nezodpovědné – to by se mi lidé jako pan Marek vysmáli –, kdybych jim tvrdil: Já přesně vím, kde bude kačka za čtyři roky.