Mojmír Hampl (Ekonom 21. 12. 2017 strana 16, rubrika Česko)
Digitální měny, včetně těch na bázi blockchainu, se již tři roky používají jako platidlo několika zemí. Zatím se ale jedná o malé rozvíjející se ekonomiky (třeba Ekvádor či Tunisko), které tuto inovaci zavedly ze zcela specifických a zpravidla nezáviděníhodných důvodů. Tak třeba ekonomika Ekvádoru je totálně dolarizovaná, a centrální autority tak zajišťují oběh cizí měny, za niž neinkasují ražebné. Pokud by místo bankovek Ekvádorci více používali nové dinero electrónico, společnost by ušetřila – a navíc by pak bylo pro Ekvádor snazší vrátit se jednou v budoucnosti k vlastní plnohodnotné měně.
Drahý a pomalý bitcoin
V případě vyspělých zemí zatím není jasné, jaký problém má vůbec digitální měna řešit, snad jen s výjimkou úbytku používání hotovosti zejména v severských zemích, z čehož plyne ztráta „peněžní“ vazby mezi občany a jejich centrální bankou. Ale pozor, nesmíme plést koncept kryptoměn (bitcoin, ethereum a další) s konceptem digitální měny centrální banky. Obojí je sice digitální, ale v jádru odlišné. Kryptoměny, připomínající spíše komodity než peníze, mají být alternativou k současnému světovému peněžnímu systému. Digitální měny centrálních bank jsou „jen“ moderní alternativou k tradičním hotovým penězům.
Je ale možné, že některá centrální banka tuto inovaci přijme, třeba jen z marketingových a módních důvodů. O to paradoxnější bude, že oficiální digitální měny nebudou mít právě s bitcoinem skoro nic společného, s výjimkou těch nul a jedniček.
„Ekosystém bitcoinu“, který měl nabízet transakce rychlé a levné, je drahý a pomalý. Až tak, že se rozdělil na původní bitcoin a rychlejší bitcoin cash. A může tak být spíše pro mnohé příkladem, kterak digitální měnu nekoncipovat, pokud má fungovat hladce a nízkonákladově.
Pro srovnání, jedna transakce s bitcoinem vyžaduje nakonec zhruba tolik energie jako domu. Bitcoin nyní spotřebovává ročně více energie než Nigérie (ropný gigant se 190 miliony obyvatel) a náročnost celého systému rychle roste.
Nebezpečně bezpečné digitální peněženky
Jaké jsou tedy přínosy a rizika digitální měny ve vyspělé ekonomice? V zemích se zmíněným rychle klesajícím využitím hotovosti (například Švédsko či Norsko) nepochybně může přispět ke zvýšení výnosů z ražebného. Neponesou-li úložky v digitální měně úrok, nebudou s tímto pasivem v rozvaze centrální banky spojeny téměř žádné náklady, zatímco příslušnou protipoložku na straně aktiv bude možné investovat s kladným výnosem. Navíc se ušetří za fyzickou emisi hotovosti.
Vyšší ražebné však není zadarmo.
Peníze v digitálních peněženkách by za jinak stejných okolností byly uloženy u komerčních bank, které tímto část depozit ztratí. To v normální situaci pouze o něco sníží zisky bank, ale v krizi může mít vážné následky.
I při hypotetickém stoprocentním krytí vkladů nebude psychologicky žádná úložka nikdy bezpečnější než ta u centrální banky. Takže může docházet k náhlému odlivu likvidity z komerčních bank, a tedy ohrožení finanční stability.
Peníze z vrtulníku
Dalším zmiňovaným argumentem pro digitální měnu je rozšíření možností měnové politiky v případné krizi. Jde třeba o klasický koncept „peněz z vrtulníku“, který obvykle vyžaduje spolupráci centrální banky s vládou. Digitální měna umožňuje v krizi nejen snadno poslat peníze přímo každé domácnosti, ale také pomocí „thalerovových šťouchanců“ povzbudit domácnosti k tomu, aby tyto peníze utratily. Je například představitelné stanovit dobu jejich platnosti nebo omezit možnost převodu na jiné účty.
Samozřejmě, nejtěžší k předvídání je stále budoucnost. A těžko dělat silné soudy. Ale proč nezkusit otázku: Nemohl by být rok 2018 prvním rokem, kdy nějaká centrální banka ve vyspělém světě plnohodnotnou digitální měnu skutečně vyzkouší?