J. Havligerová (E15 5.1.2010 strana 14)
Češi ve srovnání s jinými národy stále ještě mají zbytky étosu drobného střádala, který nemá rád vysoké ceny a dluhy, tvrdí viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. O to víc ho fascinuje, jak rychle se stát svými výdaji blíží nárazu do zdi.
* E15: Česko má další historické číslo, deficit státních financí za loňský rok. Jak schodek hodnotíte?
Dosažený deficit za rok 2009 je důkazem, že tíživá budoucnost veřejných rozpočtů nezačne až zítra. Začala už včera. České veřejné finance mají prostě dlouhodobý strukturální problém. Ještě víc než jsme si všichni mysleli, byly nastaveny jen na výjimečně dobré časy, které se hned tak nevrátí.
* E15: Co říkáte státnímu rozpočtu na rok 2010?
Smutný příběh. Co mám říct jiného, než že bych nechtěl být v kůži ministra financí. Snad jen dvě poznámky. Zaprvé, i při teoretické znalosti základních pravidel politiky mě stejně dokáže překvapit, že standardní demokratický politický systém není schopen změnit zjevně špatný směr až do okamžiku nárazu do zdi. A zadruhé, překvapuje mě to o trochu víc v Česku. Snažím se sledovat veřejné diskuze o fiskální politice i v jiných zemích EU a ta naše zdaleka není tak zlá. Naopak. Pořád tady fungují zbytky étosu Čecha jako drobného střádala, který nemá rád vysoké ceny, velké dluhy a který tuší, že za všechno se nakonec platí. To vůbec není málo, v mnoha starých i nových zemích EU média ani běžní lidé vůbec nekladou abstraktní otázce udržitelnosti veřejných dluhů vlády takovou váhu. O to víc je rychlost, s jakou se právě u nás blížíme ke zdi, fascinující.
* E15: Jak se na finančních problémech podepisuje nefunkční politický systém?
Myslíte slabé a labilní vlády? Provokativně bych řekl, že si umím představit i velmi silné vlády, které by dokázaly právě s touto silou svého mandátu předvádět ještě nezodpovědnější rozpočtovou politiku a ještě zrychlit cestu ke zdi. A provokace na druhou: je to vše opravdu tak nepochopitelné? Není to vše naopak v logice systému? Ve většině vyspělých zemí se opakovaně řízení veřejných financí objevuje jako fundamentální problém, protože prostě systém umožňuje, a dokonce podporuje získávání krátkodobého politického kapitálu kupováním hlasů a podpory za cizí peníze a na úkor dlouhodobé stability veřejných rozpočtů. Kdo to nedělá, za časté prohrává. Vyspělé demokratické země se liší jen v míře tohoto problému, ne v jeho podstatě. Je to problém mnohem větší a širší než problém rozpočtu konkrétní České republiky pro konkrétní rok 2010.
* E15: Problémy s fiskální disciplínou mají prakticky všechny evropské státy. A vypadá to, že vlády jsou rozhodnuty dál podporovat ekonomiku. Je to opravdu nutné?
V obecné rovině máte pravdu, skutečně dobré vzory rozpočtového hospodaření neexistují ani na západ, ani na východ od nás. Často spíš odstrašující příklady. Každý jede za sebe a na sebe a musí si své problémy vyřešit sám, není od koho opisovat ani v EU, ani mimo ni. A co se týče fiskálních stimulů, otázkou dne není, zda v nich pokračovat, ale jak a kdy z nich vystoupit. Jak sleduji třeba evropské diskuze, zdá se mi, že je rozumné očekávat, že ten takzvaný fiskální exit bude proveden spíš pozdě a špatně než včas a dobře. A k tomu malý dovětek – doufám, že si třeba soukromý sektor dobře uvědomuje, že zvyšující se poptávka po dluhu ze strany vlády zvyšuje a bude zvyšovat úrokové sazby i pro soukromý sektor.
* E15: Počet nezaměstnaných v Česku překročil půl milionu. Máme to nejhorší za sebou?
Železné pravidlo říká, že trh práce vždy reaguje se zpožděním. Až se zpožděním po vzniku finanční krize narůstá nezaměstnanost a se zpožděním po odražení ode dna se zase snižuje. Předpokládám, že toto železné pravidlo bude fungovat i tentokrát. Právě proto očekává centrální banka, že vrcholu nezaměstnanosti jsme ještě nedosáhli a že na něj vyšplháme až v tomto roce.
* E15: A v jaké fázi krize vlastně jsme, dosáhla už česká ekonomika dna?
Zdá se, že právě nyní po něm poskakujeme. Naše prognóza počítá s oním už proslulým oživením ve tvaru asymetrického W. Takže po tom poskakování by definitivní cesta vzhůru měla přijít až na konci tohoto či začátku příštího roku. S obvyklou výhradou platnou zvlášť v takto nejistých časech, tedy že realita může ukázat, že naše předpoklady byly chybné.
* E15: Stále se vedou debaty o tom, na koho krize nejvíc dopadá. Na co se mají připravit české domácnosti – kdo kvůli krizi zchudne?
Strašně rád bych vám dal nějakou chytrou odpověď, ale na takto specifickou otázku neumím odpovědět. Nedokážu asi rozdělit společnost podle příjmových, vzdělanostních či profesních kategorií a přesně určit, jaký bude dopad krize na každou takovou skupinu.
* E15: Jaké sektory se vzpamatují nejdřív?
Vy mě trápíte. Vzhledem k tomu, že jsem jen centrální bankéř, nikoli zástupce státní plánovací komise, který by prostě na papíře určil kdo, kde, o kolik a jak poroste a pak musel předstírat, že to tak je i v realitě, tak mi opět nezbývá než predikce, která nemusí být přesná. Pokud se potvrdí, že oživení přichází díky obnovené poptávce ze zahraničí, pak by se měly zvedat nejprve ty sektory, které v krizi padaly z hlediska zakázek a poptávky jako první. Takže kéž by šla vzhůru část strojírenství, chemie a hutnictví. Ale třeba ve výrobě aut, pro nás tak důležité, byl pád poptávky utlumen vatou šrotovného, které vyprchá, takže tam ještě řadu výrobců zřejmě čeká testování dna. Služby díky očekávanému slabému růstu reálných mezd a rostoucí nezaměstnanosti podle mého též letos nečekají žádné časy hodování.
* E15: Také se říká, že po čase útrat přichází čas úspor. Změní to ekonomiku?
Bylo by fajn, kdyby se zejména vyspělý svět zbavil kusu svých nahromaděných nerovnováh. Ta mezi úsporami a investicemi či půjčkami je jednou z nich. Primárně je samozřejmě řeč o Spojených státech. Zatím proces narovnávání nerovnováh příliš nezačal. Centrální banky polily trhy likviditou a ty začaly růst. Je to ukončení paniky a určitá stabilita, ale ne stabilita udržitelná. Je to spíš odložení problému než jeho řešení. Asi jako když hospodaření státu jednorázově podpoříte prodejem státního majetku. Hotovost sice máte, ale problém zůstal. Že je narovnávání nerovnováh bolestivé, je jasné. Ale pokud by alespoň k tomu vedla tato krize, pak na ní bylo i něco pozitivního. Je proto skličující, že i někteří ekonomové, jako třeba Paul Krugman, krmí veřejnost ideou, že nerovnováhu vyřeší ještě větší nerovnováha, že dluh řeší ještě větší dluh.
* E15: Podle renomovaného World Values Survey se od roku 1981 do roku 2007 ve většině zemí výrazně zvýšil pocit štěstí a spokojenosti. Končí tahle éra?
Jinými slovy v rozporu s tvrzením mnoha ekonomů, jako je třeba Bruno Frey, tento survey říká to, čemu silně věřím já. Že totiž i pro mentální stav lidí je dobré, když dochází k růstu bohatství, když země v průměru rostou a bohatnou. Kavárenským intelektuálům, kteří tvrdí, jak růst bohatství ničí lidstvo, začnu věřit, až se lidé z vyspělých zemí světa vystresovaní svým zavrženíhodným blahobytem začnou hromadně stěhovat do subsaharské Afriky, Střední Asie a na Kubu. Neděje se tak a nebude, troufnu si říct. Hlasování nohama neošidíte. I proto je nutné, aby éra růstu bohatství neskončila, ale aby pokračovala i po této krizi.
* E15: Jaká bude cena za krizi v Česku?
Cena může být poměrně velká pro celý svět, ne jen pro nás. Hayekovými slovy, můžeme ke škodě nás všech zase na dlouhou dobu pozapomenout na to, jak málo toho ve skutečnosti víme o věcech, o nichž si myslíme, že je můžeme řídit nebo plánovat.
* E15: Vnímání střední a východní Evropy bylo u západních finančníků hrozné, je ta doba pryč?
Začátek loňského roku byl v tomto ohledu fakt nepříjemný. Mix arogance a ignorance na straně mnoha zahraničních novinářů, některých analytiků i tvůrců politik byl tak velký, že překvapil i mě jako zapřisáhlého skeptika, který se vždy připravuje spíš na to horší. Překvapivě tento mix byl třeba silnější u žurnalistů z evropských novin než těch amerických. A nejhorší pro mě osobně bylo, jak situaci zhoršovaly některé nadnárodní instituce, které mají naopak ve špatných časech pomáhat a navíc mají znát detail lépe. Do International Herald Tribune jsem pak psal, že nebýt třeba Mezinárodního měnového fondu, procházelo by se nám krizí vlastně snáz, což je vrchol paradoxů. Věnovali jsme jako ČNB dost úsilí vysvětlit něco o regionu i o našem finančním systému a mnohé se podařilo, určitá diferenciace nastala. I proto by mě mrzelo, kdybychom se třeba díky fiskální politice dostali do těch škatulek, ze kterých jsme se horkotěžko vyškrábali. Definitivně pryč nic není.
* E15: Změní krize finanční svět?
Myslím, že nezmění lidi. Ti jsou tisíce let stále stejní a zřejmě zůstanou. Pro někoho je to depresivní, pro mě ale naopak docela nadějná vyhlídka. Pokud jde o finanční sektor, mohu se mýlit, ale zdá se mi, že dlouhodobě směřuje k tomu, aby se stal dalším implicitním poskytovatelem veřejných statků, novým typem zdravotních pojišťoven či „utilit“. Ke škodě všech, zejména jeho klientů. Ti zatím zažívají krize finančního systému jednou za čas, pravda bolestné. Přeměna na poskytovatele veřejných statků bude znamenat, že nějaká krize může být v takovém finančním sektoru prakticky pořád.
* E15: Je současná krize opravdu důvodem pro vyšší regulaci na finančních trzích, jak to chce EU?
Rád bych připomenul, že tato krize nejcitelněji zasáhla banky, tedy nejvíce regulovanou část finančního trhu. A navíc zasáhla nejsilněji banky ve vyspělých západoevropských zemích a v USA, kde jsme si všichni zvykli věřit, že existují nejlepší pravidla, nejlepší regulace a nejlepší dohled. Mnozí na tuto abecedu zapomínají. Takže více regulace asi těžko, možná jiná, či lepší regulace. To „lepší“ ale většinou těžko vzniká v časovém presu, bez diskuze, pod tlakem okolností, pod silnou politickou knutou, s cílem uspokojit rychle tu nebo onu zájmovou skupinu nebo či s cílem něčím rychle nakrmit veřejnost, což je seznam důvodů, které stojí za mnoha dnešními regulačními návrhy. Proto bych skoro vyhlásil moratorium na zásadní návrhy do okamžiku definitivního uhašení požáru a pak se ke klíčovým tématům znovu v klidu a povinně vrátil.
* E15: ČNB v prosinci srazila klíčovou úrokovou sazbu na historické minimum. Z čeho plyne její pesimismus, nevěříte oživení ekonomiky?
Právě této interpretace posledního snížení sazeb jsem se trochu bál. Jakkoli jsem pro snížení nehlasoval, nepovažuji tento výklad za šťastný. Zveřejněný záznam z posledního jednání myslím jako vždy poctivě ukazuje všechny argumenty, které byly ve hře. A že by věc stála tak, že hlavním argumentem pro snížení je naprostá nedůvěra v oživení, tak to v záznamu opravdu nenajdete. Spíš existují rozdílné pohledy na to, jakým rizikům a nejistotám čelíme i při základním scénáři hospodářského růstu, s nímž pracujeme. Pro mě ale bylo tentokrát rozhodování snazší než v listopadu. Pokud jsem neviděl důvody pro další snížení sazeb tehdy, tak v prosinci o to méně.
* E15: Guvernér Zdeněk Tůma zmínil, že sazby lze snížit i na nulu. Pak už je ale na řadě jenom nákup státních dluhopisů a tištění peněz. Vyhneme se tomu?
Kdybyste se mě takto zeptala někdy na konci roku 2008 nebo na začátku roku 2009, asi bych si nechával hodně otevřená zadní vrátka. Slyšela byste asi, že „má představivost v tomto směru nemá žádné meze“. Ale dnes asi pád ekonomiky do Macochy nehrozí, a tudíž pravděpodobnost masivní přímé infuze peněz do ekonomiky je řádově menší. Za celou dobu krize jsme se nedostali mimo rámec standardní měnové politiky, tedy mimo rámec úprav základní úrokové sazby, a ani tam jsme nevyčerpali všechny možnosti. A vášnivě diskutujeme, jak dnes zcela standardně se sazbami dál. Doufám, že u toho zůstane a takzvanou „nekonveční“ měnovou politiku budeme jen zkoumat u sousedů, ne ji sami provozovat. Mimochodem, v malé otevřené ekonomice našeho typu by podle mě tak jako tak prvním nekonvenčním nástrojem byly devizové intervence spíš než cokoli, co znáte z velkých měnových zón.
* E15: Rok 2010 má i podle prognózy ČNB vypadat jinak. Kdo a kdy začne jako první utahovat měnové šrouby?
Někteří už začali. Ale jejich situace je vesměs jiná. Jsou buď blízko rychleji rostoucích asijských ekonomik – jako Austrálie, nebo se jich bezprostředně týká růst cen komodit – jako třeba Norů. Samozřejmě se můžu zapojit do tipovací soutěže, která z velkých ekonomik jako první přitvrdí měnové podmínky, ale v tom nevidím přidanou hodnotu. Mnohem víc mě trápí, co budeme dělat my v ČNB. Jak transparentně ukazuje naše prognóza, i u nás se za jinak nezměněných okolností přibližuje okamžik, kdy půjdeme se sazbami nahoru. Přemýšlím tedy spíš, kdy utáhneme my.