Mládkova krátká paměť

(MfD 21.9.2004 strana 7, rubrika: Názory)

Polemika

Před pár dny publikovala MF DNES článek Jana Mládka, v němž hájil vládní program. Podstatnou část článku věnoval České národní bance, ačkoli ve vládním programu je o vztahu vlády a ČNB jen korektní sdělení, že se bude pokračovat v dobré spolupráci. Na tom všem je překvapivá zejména skutečnost, že Mládek, ač je členem rozpočtového výboru parlamentu přítomným řadě diskusí o měnové politice i hospodaření ČNB, dokázal na velmi malém prostoru nakupit celou řadu zavádějících, případně zcela nepravdivých sdělení.

V článku se konstatuje, že ČNB by měla být nezávislá v krátkém období, ale nikoli v dlouhodobém. Není mi vůbec jasné, co si pod tímto záhadným výrokem představit. Mohu k tomu jen podotknout, že úloha centrální banky spočívá opravdu především v ovlivňování vývoje ekonomiky při jejím kolísání kolem potenciálu, potenciál samotný však ovlivnit nemůže. Na to jsou potřeba jiné nástroje hospodářské politiky a ty má v kompetenci vláda. Nicméně udržování cenové stability je stejně důležité v krátkém jako v dlouhém období, ať už si pod tímto vágním vymezením představíme cokoli.

Nutno také připomenout, že nezávislost neznamená, že centrální banka není nikomu odpovědná, jak mylně naznačuje Mládek. Skládá účty parlamentu, a to co se týče jak měnové politiky, tak hospodaření. Fakt, že parlament nemůže rozhodnout o personálních změnách nebo jinak ovlivnit rozhodnutí centrální banky, na tom nic nemění. Pojistkou je ustanovení zákona, které dává prezidentovi pravomoc odvolat guvernéra v případě vážného pochybení. Skutečností zůstává, že přinejmenším v posledních letech byly přijaty zprávy k měnovému vývoji a hospodaření ČNB, ať už v rozpočtovém výboru nebo na plénu sněmovny, bez vážnějších výhrad a byly vzaty jednohlasně či převážnou většinou hlasů na vědomí.

Odpovědnost za inflaci

Dlouhodobá perspektiva měnové politiky je dána pochopitelně její strategií a inflačním cílem. I zde dlužno připomenout, že ČNB v posledních letech svoji strategii a inflační cíle konzultovala s ministerstvem financí a předložila k diskusi vládě. Zákonnou odpovědnost za inflační cíl má sice v důsledku harmonizované evropské legislativy centrální banka, ale nikdy jsme se netajili tím, že cíl podpořený vládou má větší kredibilitu a přispívá k lepší spolupráci s vládou.

V článku je dále uváděna nepravdivá informace, že ztrátu centrální banky budou muset převzít po přijetí jednotné měny daňoví poplatníci. Žádné takové ustanovení neexistuje. Je ovšem pravda, že centrální banky s kumulovanou ztrátou (jelikož nejsme jediní) jsou pro EU novým fenoménem a mohou se stát předmětem diskuse. Pokud by však k pokrytí ztráty z rozpočtu někdy v budoucnu mělo dojít, jednalo by se zřejmě jen o účetní operaci se státem a nic by se neměnilo na skutečnosti, že ztrátu pokryje centrální banka ze svých budoucích zisků.

Zcela nepochopitelné je na tvrzení v Mládkově článku něco jiného. Ztráta centrální banky byla opakovaně předmětem diskuse v rozpočtovém výboru parlamentu, což by autor jako jeho člen měl vědět. Očekával bych tedy, že si také bude pamatovat, že ztráta není výsledkem vlastního hospodaření centrální banky, ale kurzových rozdílů. ČNB dostala při svém vzniku do vínku pouze 1,4 miliardy korun základního kapitálu, přičemž celková hodnota aktiv je dnes zhruba 760 miliard. Navíc je zřejmé, že struktura bilance je nepříznivá, neboť aktiva narůstala téměř výlučně zvyšováním devizových rezerv. V této situaci neexistuje prakticky způsob, jak riziko kurzové ztráty eliminovat, a to přinejmenším do doby přijetí eura, neboť pak bude větší část aktiv ve stejné měně jako pasiva a bilance ČNB se tak stane stabilnější.

Proti kurzovým šokům

Samozřejmě lze namítnout, že centrální banka nemusela v minulosti nakupovat tolik devizových rezerv. Jenže větší část rezerv vznikla během devadesátých let v souvislosti s politikou pevného kurzu, kdy intervenovat musela, aby udržela kurz na stanovené úrovni. Po opuštění pevného měnového kurzu jsme měli větší volnost v rozhodování o nákupu a prodeji devizových rezerv a chovali jsme se poměrně střídmě. Naposledy jsme k intervencím a také k nákupům zahraniční měny od státu v rámci vzájemné dohody sáhli v roce 2002, kdy jsme čelili velkému posílení koruny. Mohli jsme samozřejmě ponechat kurz jeho osudu, ale pak by posílení dopadlo na českou ekonomiku naplno. Centrální banka tak pomáhá alespoň částečně odstínit kurzové šoky. V některých státech proto vláda centrální bance ztráty automaticky hradí. Pro Mládka dodávám - bez omezení nezávislosti centrální banky.

Na závěr už jen doplním, že se nám daří rok od roku snižovat reálné provozní výdaje. Nelze než doporučit autorovi dotyčného článku, aby se znovu podíval na zprávy o hospodaření centrální banky. Mohl by získat zajímavou inspiraci, jak se peníze dají šetřit, a nikoli utrácet, což by se mu jako poradci předsedy vlády mohlo hodit.