Jan Hlaváč, Instinkt str. 10, 12. srpen 2010
Vyrůstal na písničkách Visacího zámku. Dospíváním prošel v důchodkách, na sobě vaťák, přes rameno žebradlo a na něm „známku punku“. Dnes je mu dvaačtyřicet a nedávno ho Václav Klaus jmenoval guvernérem centrální banky. I když není tolik na očích, Miroslav Singer patří vedle prezidenta a premiéra k trojici nejmocnějších mužů v zemi.
* Dostal jste se někdy do situace, že jste neměl peníze?
Asi ne. Už jako dítě jsem byl relativně spořivej. Musel jsem šetřit, ale nikdy jsem neměl krizi ve smyslu, že by mi došly peníze a já je nutně potřeboval. Spíš jsem střádal, abych si mohl koupit třeba knihu. Od malička jsem hodně četl.
* Kdy jste si začal vydělávat?
Na začátku gymplu. V létě jsem jezdil na tábory jako vedoucí, chodil jsem na stavby a třeba i skládal dříví. A taky jsem měl výhodu, že jsem na gymnáziu studoval programátorskou větev, takže jsem byl i v totalitní ekonomice žádaná pracovní síla. Například ve třeťáku jsem programoval učňovskou databázi pro ČEZ. Tenkrát neexistovaly mzdové tabulky pro středoškolské programátory a ve výkazech mě museli vést jako svačináře s platem devět stovek měsíčně. A aby mi mohli za tu moji čtrnáctidenní brigádu zaplatit dohodnutých osmnáct stovek, formálně jsem tam pak dělal svačináře ještě skoro dva měsíce. Naprogramoval jsem jim na slušovickém počítači evidenci učňů a měl jsem naprostou jistotu, že to nebudou schopni použít, protože než jsem ten program odladil, začala se zasekávat klávesnice na nule a na mezerníku. Takže to bylo celé k ničemu.
* Byl jste ve škole problémové dítě?
Chodil jsem na jazykovku a od třetí třídy jsem vždycky měl jednu dvě dvojky. Nejdřív z ruštiny, kterou jsem nikdy moc nedriloval, pak se přidal tělocvik a čeština, kde jsem vedl spory s učitelem. Ale jinak jsem byl bezproblémovej žák. I když drzej. A taky arogantní. Ale moji učitelé na mě vzpomínají v dobrém. Nebo mi to aspoň říkají, protože mají pocit, že by na mě měli vzpomínat v dobrém.
* Z chování jste měl vždycky jedničku?
Párkrát padla ředitelská důtka, většinou za vyrušování. Když jsem se začal ve třídě nudit, četl jsem si pod lavicí nebo se bavil se sousedem, což některé učitele podrobovalo zkoušce trpělivosti. Na gymplu na Arabské jsem dostal pár ředitelských důtek za pozdní příchody. S tím jsem měl problém. Každé ráno stávala před vchodem do školy zástupkyně, a kdo přišel později než ve čtvrt na devět, toho zapsala do knihy pozdních příchodů. V prváku jsme chodili jakž takž včas, ve druháku dostávali důtky všech stupňů, ve třeťáku jsme koncem pololetí zorganizovali krádež té knihy. A ve čtvrťáku jsme přišli na to, že když už člověk jednou jde pozdě, tak si má důstojně sednout do Šárky do bufáče, dát si tam vlašák za dvě padesát a dostavit se do školy, až když všechny hlídky od vchodu odejdou.
* Trochu punkový životní styl, ne?
Taky jsem žil novou vlnou a punkem. Oplackovaný parker, starý saka, důchodky a žebradlo s nápisem Visací zámek. Občas polyetylénové kravaty – v bazaru v Šárce měli úžasné fialové modely za tři koruny.
* Chodil jste na punkové koncerty?
Jistě. Teď jsem četl Hlubokou orbu od Jana Hauberta z Visáčů a uvědomil jsem si, že těch koncertů bylo tak málo, že na dobré polovině těch, co popisuje, jsem byl.
* Brali vás ve třídě za exota?
Neřekl bych. Ve třídě jsme měli spoustu osobností a všichni slušní profesoři dnes říkají, že se u nás dobře učilo, protože jsme nebyli stádo.
* Do třídy s vámi chodila třeba vnučka básníka Jaroslava Seiferta – prý jste mu šli všichni demonstrativně na pohřeb.
To si myslím, že je už jen pověst, přece jen jsme asi byli lehce legendární třída. A pokud si vzpomínám, ten den jsem byl takzvaně nemocný. Školní nudu jsem totiž řešil tak, že jsem se mistrovsky naučil sklepávat teploměr. Takže jsem střední školu studoval tak trochu vysokoškolsky, chodil jsem jenom na zkoušení a na písemky. Vlastně už v osmé třídě základky jsem měl na vysvědčení čtyři sta pět zameškaných hodin.
* Doma vám to tolerovali?
Dobře jsem se učil, takže nebylo co řešit.
* Co dělali rodiče?
Táta je kabelář-projektant, teď už v důchodu. Je ve svém oboru machr, i když měl kádrový strop, protože v osmašedesátém stačil vstoupit do strany a zase z ní vystoupit. A máma dělala na dispečinku, řídila autobusy na ploše ruzyňského letiště. Jako dítě jsem měl na vybranou – buď se nudit ve školce, nebo se chodit dívat na letadla a nechat se rozmazlovat letuškami, které mě krmily bonbony, co se tehdy v letadle rozdávaly proti zalehnutí uší. Dětství jsem strávil na letišti.
* Podepsalo se to na vás?
Řekl bych, že ano. Tak moc jsem chtěl být pilotem, že jsem si četbou knížek o letectví v jedenácti letech zkazil oči.
* Vzpomenete si, kde vás zastihla revoluce v devětaosmdesátém?
No jistě! Byl jsem na vysoké, na ekonomce, a sedmnáctého v pátek ráno jsme celý kruh vrátili svazácké legitimace. Odpoledne se šlo na demonstraci. Na Národní mě ovšem nezmlátili – byli mezi námi v kruhu už zkušení demonstranti a ti už věděli, že se bude bít, takže vytipovali, kudy asi budou utíkat estébáci a provokatéři zamíchaní v davu. Těsně předtím, než došlo k zásahu, provokatéři zdrhli Mikulandskou ulicí a s nimi jsme se dostali ven i my. Pak to esenbáci zavřeli a začal hukot. To už jsme ale seděli v hospodě a probírali to.
* Co se toho dne pro vás změnilo?
Já jsem vždycky chtěl studovat v cizině a najednou se ta možnost otevřela. Předtím jsem se marně snažil vyjet na Západ. Uměl jsem programovat, šla mi matematika i ekonomie a ještě za totality mi nabídli, abych zůstal na VŠE jako asistent, což by znamenalo, že bych snad do té ciziny mohl. Jenže pak za mnou přišel šéf katedry, že si musíme promluvit o mém životním stylu. Já myslel, že mu vadí ten můj vaťák a žebradlo, jenže on vyrukoval: „Podívejte se, váš otec má kádrový škraloup, takže vás jako asistenta vzít nemůžeme, ledaže byste vstoupil do partaje.“ Šli na to chytře, chodili za mnou lidé z katedry, kteří měli u studentů autoritu, a přemlouvali mě. A já už si říkal, že do té strany přece jen vlezu. No a pak se ukázalo, jak je úžasné mít dobré kamarády. Když jsem řekl svému nejlepšímu kamarádovi, že asi podlehnu, on na to: „Ty asi čekáš, Singříku, že tě budu litovat, že jsi vlezl do strany a jak ses obětoval!? Túdle, budu si z tebe do smrti dělat legraci, že jsi bolševik!“ A já pochopil, že to nejde.
* Co jste šel dělat?
V té době nás učil Vláďa Dlouhý (Vladimír Dlouhý, jeden z nejoblíbenějších politiků polistopadové doby – pozn. red.) a nabídl mi, abych šel do Prognostického ústavu. Vplul jsem do úplně jiného světa. Slavný Prognosťák sídlil v Opletalce a za jeho dveřmi byla relativní svoboda. Třeba jsem uklízel Karlu Dybovi kancelář a on tam měl všude letáky a nálepky polské Solidarity. To bylo v té době něco neuvěřitelného! Nadávalo se na režim, psaly se provokativní články do časopisů... Skvělý ovzduší.
* Kdy vám došlo, že skončil socialismus a bude se budovat kapitalismus?
To vím naprosto přesně: v pondělí dvacátého listopadu 1989. Obsadili jsme se spacáky a ešusy školu a vyboxovali si, že tam budeme spát. A ten šéf katedry, co mě tlačil do partaje, za mnou přišel s tím, že jestli budu potřebovat nějaké technické vybavení katedry, počítač, tiskárnu, kopírku, všechno mám k dispozici. Nechtěl jsem tomu věřit a zeptal se ho, jestli ví, že to pro něj může mít nepříjemné následky. A on na to: „Pane Singer, musíte si uvědomit, že když chcete v Čechách budovat nový ekonomický a společenský systém, tak to jistá rizika má.“ Tehdy mi díky němu došlo, že tady nejde o nějakou perestrojku, ale o kapitalismus.
* Šlo to, co vás učili na vysoké, v kapitalistickém prostředí vůbec použít?
Troufám si tvrdit, že jsem měl docela náskok, protože jsem měl slušný obor, a navíc jsem si po večerech sám nastudoval spoustu věcí, hlavně z matiky a ekonomie, které se ve škole neučily. Ale stejně – nutně jsem potřeboval vyjet do Ameriky a studovat tam.
* Jak jste na tom byl s jazykovou výbavou, když jste se do Států pak dostal?
Angličtinu jsem měl od páté třídy. Ale před cestou do Ameriky jsem stejně musel složit zkoušky z jazyka. Tehdy se tu začaly prodávat Newsweeky, a tak jsem si je četl. Pracoval jsem ve firmě, která poskytovala pomoc motoristům v nouzi – v praxi to znamenalo, že sedíte v noci v kanceláři, zavolá třeba nějaký polský gastarbeiter, že se mu na cestě z Německa do Polska kdesi u Jaroměře rozsypal stařičký nissan, rok výroby 1973, a vy se mu anglicky snažíte vysvětlit, co má s tím rozbitým autem dělat. Dostával jsem za to čtrnáct korun a devadesát haléřů na hodinu, za víkend se dalo vydělat něco k tisícovce. Za ty peníze jsem si kupoval Newsweeky a vypisoval si z nich na kartičky anglická slovíčka. Brzy jsem jich měl plné žebradlo... Za pár měsíců jsem se naučil několik tisíc slov, měl slovní zásobu jako hrom, jenže pak jsem v jednadevadesátém roce vystoupil v New Yorku z letadla a...
* ... katastrofa?
Naprostá. Skoro vůbec jsem nerozuměl. Oni mi ovšem rozuměli, i když říkali, že mám těžký slovanský přízvuk. Já nejsem na jazyky nějaký zvláštní talent, to vyžaduje hudební sluch, a ten já nemám.
* Z čeho jste v Americe žil?
To byl docela boj. Tehdy jsem vlastně byl blízko situaci, o které jsme mluvili na začátku – skoro mi nezbývalo na živobytí. První stipendium jsem dostal až na konci prvního měsíce, musel jsem zaplatit první a poslední nájem, učebnice a fůru věcí do začátku a nějak přežít. Ale brzy jsem s překvapením zjistil, že programátoři jsou žádaní všude na světě. Když na univerzitu v Pittsburghu přišel student, který uměl programovat, vždycky měl šanci dostat džob. Poslední dva roky jsem psal s Honzou Švejnarem odborné články a programoval pro něj. Ale stejně – lítat domů jsem chtěl i o Vánocích, chtěl jsem kupovat dárky a knížky, takže v rekordní měsíc jsem na jídlo a ostatní běžné výdaje spotřeboval dolar devatenáct centů na den.
* Bydlel jste v kampusu?
Nejdřív jsem bydlel v takovém zvláštním domečku v ulici, která už byla v černošské oblasti. Moje a kolegova přítomnost z toho místa ovšem vytvořila smíšený distrikt. Černoši ke mně byli jako k bílému cizinci dost podezíraví, ale pak jsem si získal určitou autoritu – přece jenom jsem docela vysoký, a navíc jsem nosil ty vycpané vaťáky. Pak už jsme je s kolegou při návratech z hospody učili zpívat české písničky. Když za mnou přijela moje budoucí žena, žasla, jak černoši vyřvávají Co jste hasiči, co jste dělali, aniž by věděli, co ta slova znamenají. Ale bydlení tam bylo strašlivé. Barák z půlky vyhořelej, černá slepá okna a tak, takže jsem rodičům radši posílal fotky, kde byla vidět jenom ta nevyhořelá část, aby se zbytečně nevyděsili.
* Kdy jste se poznali s manželkou?
Ona to nerada slyší, ale my jsme se po vzoru Vladimíra Iljiče Lenina a Naděždy Konstantinovny Krupské seznámili za velké sametové revoluce ve stávkovém výboru. V pondělí dvacátého listopadu 1989.
* Rodinnou kasu drží ona?
Principiálně ji nedrží nikdo. Manželka je vysokoškolsky vzdělaná účetní, a navíc umí pracovat s počítači, což není úplně častá kombinace. Dokud jsme neměli děti, vydělávala dost na to, aby se uživila sama a ještě jí něco zbylo.
* Dokážete oddělit práci od soukromí? Spousta lidí ve vysokých funkcích tvrdí, že pracují čtyřiadvacet hodin denně.
Mám velkou chuť říct, že se od práce dokážu odstřihnout. Doma třeba nemám ani pracovnu. Ale když tohle řeknu, tak se celá moje rodina bude smát. Propadl jsem blackberry a e-mailu přes mobil, jsem ten typ, co dokáže posílat maily i ve dvanáct v noci.
* Věnujete se vinařství – to máte v genech?
Táta je z Moravy, z Bučovic. Celý život snil o tom, že jednou bude mít vlastní vinici, a když mi bylo dvanáct, tak ji skutečně koupil. Na severu Čech. A o víkendovou zábavu bylo postaráno.
* Bavilo vás rýt v hlíně?
Já to nenáviděl! Znáte to – mladý člověk a motyčka. V pátek, když se mělo odjet na vinici, jsem simuloval různé choroby. Naši mi vždycky nechávali peníze na jídlo, ale já pro ně samozřejmě měl lepší využití než koupit si oběd, takže jsem se naučil improvizovat s tím, co zbylo v lednici. Výsledek byl, že jsem se naučil slušně vařit.
* Víno vám tehdy ještě nechutnalo?
Produkt tátova vinařského úsilí jsem samozřejmě oceňoval. Ve dvanácti jsem začal potají ochutnávat, ale o několik let později jsem objevil svět piva. Dá se říct, že dokud jsem kouřil, byl jsem spíš pivař než vinař. V sedmadvaceti jsem kouření nechal a víno a všechno kolem něj mě začalo bavit. Kuřáci mají zničené chuťové buňky a většinou nedokáží víno vychutnat –, proto mívají rádi ostré, řezavé ryzlinky, aniž si uvědomují, že je to jediné víno, které pořádně cítí.
* Považujete se za znalce?
Občas sám sebe překvapím, že vcelku slušně určím odrůdy. Nedávno jsme seděli s kamarády, někdo otevřel chilský šampus a já povídám: „Hm, chuť toustu s máslem, to bude asi chardonnay.“ A opravdu bylo. Ale spíš mě to vždycky překvapí.
* Změnil se vám život, když jste byl jmenován guvernérem centrální banky a stal se vlastně jedním z nejvlivnějších mužů ve státě?
Uvědomil jsem si, že spousta lidí se na guvernéra dívá jako na symbol České národní banky. To jsem jako viceguvernér nezažil. Vyplývá to z toho, že centrální banka má v našem ústavním pořádku velmi silné postavení a je v lecčems na úrovni vlády. Ale jestli se mi změnil život, to zatím nevím. Možná si dávám na některé věci větší pozor.
* Hledí se na to, aby guvernér banky měl určité politické přesvědčení?
Moje zkušenost je taková, že většina ekonomů se politicky orientuje směrem ke středu nebo kousek napravo od středu. Včetně mě. Ale to je vedlejší, centrální banka je apolitická instituce. Když to tak počítám... Gross, Paroubek, Topolánek poprvé, Topolánek podruhé, Fischer, Nečas... Dneska jdu na vládu a je to už šestá vláda, se kterou jsem nějakým způsobem v kontaktu. A musím říct, že nikdy se žádný premiér, ať levicový, nebo pravicový, nechoval k centrální bance neuctivě.
* Dokážete si představit, že byste vstoupil do politiky?
Neláká mě to. Já jsem byl vždycky spokojený v privátním byznysu, bavilo mě dělat obchody, získávat zakázky. V Pittsburghu se očekávalo, že budu teoretický ekonom, jenže pak přišla nabídka, abych dělal hlavního ekonoma Expandia Finance...
* Kolik vám bylo let?
Sedmadvacet.
* Docela nízký věk na takovou funkci.
Ten můj titul sice zněl vznešeně, ale já tam vlastně byl skoro sám. Polovina devadesátých let, období veselého kapitalismu, kdy všichni měli velké vizitky, ale nikdo nic pořádně nevěděl o byznysu... Mě bavilo pronikat do věcí, řešil jsem podniky, které se z nějakého důvodu dostaly do průšvihu, a vůbec jsem nepřemýšlel, že bych někdy šel do státních služeb. Ale když mi pak prezident Klaus nabídl funkci viceguvernéra, řekl jsem si, že je to možná první a poslední příležitost poznat, jak vypadá centrální banka zevnitř.
* Znali jste se s Václavem Klausem osobně?
Znali jsme se z Prognosťáku. Právě on mě těsně před revolucí hodně zradikalizoval. Poslal mě na konferenci do Maďarska, kde už v té době byla soukromá univerzita, abych okoukl, jak se to dělá. Upozornil mě, že s tím můžu mít ve škole problém, ale já už byl atmosférou, která v Prognosťáku panovala, tak načichlý, že mi to bylo jedno. Vzpomínám si, jak jsme se v tom Maďarsku dívali na CNN, kde běžely reportáže z bourání berlínské zdi. Vydrželi jsme na to koukat celý večery a noci, debatovali jsme s profesory, pili u toho nejdřív budvar, pak berliner a nakonec strašný maďarský pivo a já měl pocit, že už to prasklo i v Čechách. Pak jsem se vrátil domů, na Ruzyni mi celníci zabavili Financial Times, které jsem si v Maďarsku koupil, a v televizi Husák ujišťoval občany, že se nic neděje a že je potřeba zachovat klid na poctivou práci.
* V profesním životopise máte položku „vedoucí analytického týmu pro projekt olympijských her v Praze“. Myslíte si, že bychom skutečně dokázali uspořádat olympiádu a neskončilo by to průšvihem?
Já jsem ten projekt považoval za životaschopný, ovšem musel by být dobře řízený. Jsou země, které olympiádu připravily dobře a prospělo jim to – třeba Soul byl jednoznačný úspěch a Jižní Korea se díky tomu zbavila image výrobce laciných hraček. Totéž Sydney – díky olympiádě se jim v Asii povedlo změnit pohled na Austrálii jako na zemi bílého kolonialisty.
* Vy sám jste někdy sportoval?
Házel jsem kladivem, ale pak mě zradila záda. Se sportem jsem přestal – no a ztloustnul jsem. Ne ale že bych z toho měl mindrák. Považoval jsem se za veselého tlouštíka a lidi mě tak brali.
* Prý si každý den ráno s chutí vyběhnete schody z nábřeží na letenský kopec.
No, s chutí... Když jdu ráno do práce, tak vždycky sejdu z Letné dolů na nábřeží po takových těch klikatých cestičkách a pak vyběhnu nahoru schody. A zase jdu po cestičkách dolů, aby mě lidi neměli za blázna, který běhá sem a tam po schodech. To ale není sport, spolu s ranním cvičením je to nutnost, abych nezačal zase tloustnout.
* Tamhle na skříni vidím tři poháry za vítězství v bowlingu.
Dvě druhá místa a jedno třetí, vítězství žádné. Ty poháry jsou z turnajů České národní banky. Tuhle tradici zavedl můj předchůdce Zdeněk Tůma, který na rozdíl ode mě bowling umí. Mně se to tam naprostým zázrakem nějak povedlo naházet. Já jsem zavedl, že se tu v létě hraje pétanque. Říkal jsem si, proč se potit v bowlingové herně, pétanque se hraje venku a dá se u něj konverzovat. A taky jsem doufal, že Zdeněk konečně přestane vyhrávat.
* Už jste se zabydlel v nové kanceláři?
Teď jsem ve fázi, kdy se ji snažím nějak zlidštit. Často jsem pracoval v otevřených prostorech, kde sedí hodně lidí, a zjistil jsem, že je výborné každou pozici, i tu, kdy už kancelář máte, začít na open spacu. Člověk velmi brzy přijde na to, jak to mezi jeho lidmi chodí, v čem je kdo dobrý, a v čem ne. Vřele to doporučuji všem. A teď jsem se v centrální bance ocitl v ohromné kanceláři, kde mě přes tu vzdálenost neslyší ani asistentka, i když mám otevřený dveře. Docela šok. Tahle budova je z třicátých let, kdy k postavení bankéře patřila obrovská kancelář. Nádherně je to popsané v Saturninovi – továrník Škoda sedí za masivním stolem s telefonem a přichází podřízený požádat o ruku jeho dcery...
* Máte taky masivní stůl s telefonem?
Ano, jen na něm místo telefonu stojí počítač. Mobil mám v kapse. A kolem stolu je na zemi pár krabic, které jsem ještě od stěhování do guvernérovny nevybalil, takže teď budu pokračovat. Pak půjdu na tu vládu.