Máme s eurem pospíchat?

(HN 28.1.2005 strana 11, rubrika: Názory)

LUDĚK NIEDERMAYER, VICEGUVERNÉR ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY

Klíčová je otázka, zda má Česká republika zájem na rychlém přijetí eura. Zavedení jednotné měny bylo, přes všechny nedokonalosti a kompromisy, úspěšné a množství zemí, které ji užívají, bude růst.

Součástí členství v Evropské unii je závazek přijetí jednotné evropské měny. O tomto kroku se vede jen sporadická odborná diskuse, proto je článek exministra Vladimíra Dlouhého Škrtejme, ale ne kvůli euru (HN 13. ledna) cenným příspěvkem.

Sdílím jeho obavy o kvalitu institucionálního rámce ekonomické i měnové unie. Nejsem ale již přesvědčen, že pro uvažovanou dobu přijetí eura v ČR prezentují vstupní kritéria zcela špatný orientační bod. Mám i odlišný názor na bilanci kladů a záporů rychlého vstupu do eurozóny a faktory, které by měly být prioritně posuzovány.

Kritéria a cíle

Spojování potřeby snížit schodky rozpočtu s přijetím eura je skutečně chybné. Zdravé veřejné finance jsou předpokladem pro dobrý vývoj každé ekonomiky. Proto není v zájmu země dočasně vysokými schodky navýšit dluh tak, že se jeho obsluha v budoucnu stane velkým břemenem veřejných financí. V obecné rovině souhlasím i s konstatováním, že maastrichtská kritéria plně neodrážejí ekonomické podmínky nových uchazečů o euro. Současně si ale nemyslím, že je to případ kritérií fiskálních či úrokových sazeb.

Diskutabilní může být kritérium inflační. Jeho hodnota, díky mechanismu výpočtu, je nejen pohyblivá, ale může být teoreticky i nižší než průměrný růst cen v eurozóně. Ekonomicky logičtější by bylo vycházet z dvouprocentního cíle Evropské centrální banky. Hodnota kritéria by pak činila 3,5 procenta (inflace v EU navýšená dle smlouvy o 1,5 procenta), což se jeví jako rozumná hodnota dokládající na jedné straně dosažení stability cen, ale umožňující pokračování konvergenčních procesů nových zemí.

V obdobném duchu je možné pohlížet i na kursové kritérium. Test, zda země čelí tlaku finančního trhu na devalvaci, ať již kvůli nízké kredibilitě politik, nadhodnocení měny či poklesu konkurenční schopnosti, je v souladu s ekonomickou logikou. Tyto země by neměly být bez odstranění příčin tohoto stavu přijaty do eurozóny. Kritérium ovšem nevylučuje posilování měny během dvouletého pobytu v systému ERM II včetně změny centrální parity. K tomu u některých zemí může dojít, což sníží riziko přijetí eura v příliš slabém konverzním poměru.

Která rizika jsou větší?

I když kritéria byla vytvořena na zcela jiný typ uchazečů o jednotnou měnu, při upřednostnění jejich ekonomického obsahu na úkor formálního přístupu je možné je použít jako smysluplný vstupní test i pro nové členské země.

Klíčová je otázka, zda má ČR zájem na rychlém přijetí eura. Zavedení jednotné měny bylo, přes všechny nedokonalosti a kompromisy, úspěšné a množství zemí, které ji užívají, bude růst. Zejména pro malé a otevřené země s vyšším podílem průmyslu znamená přechod na euro snížení transakčních nákladů, odstranění kursového rizika a v důsledku konkurenční výhodu při soutěži o investice. Pokud přijmeme euro později než okolní země, změní se absence výhody na komparativní znevýhodnění.

Rizika přechodu na euro existují, i když dle mého názoru v jiné oblasti, než je v článku zmiňovaná teorie optimálních měnových zón.

Hlavním rizikem je ztráta nezávislé měnové politiky a flexibility kursu a jeho možného využití pro absorpci vnějších šoků. Ztráta tohoto nástroje vyvolá vyšší požadavky na kvalitu fiskální politiky.

Požadavek na provádění odpovědné fiskální politiky platí i bez ohledu na přijetí eura, a tak je třeba zvážit přínosy zbývajících nástrojů. Nepřísluší se mi, jakožto členu vedení měnové instituce, zdůrazňovat nepochybné výhody autonomní měnové politiky. Oblast kursová je ale více ošidná.

Plovoucí směnný kurs, jako předpoklad pro nezávislou měnovou politiku, je často ovlivněn faktory mimo kontrolu centrální banky. Jeho reakce na vývoj ekonomiky není plynulá ani "racionální", zejména v kratším čase. Zatímco rozsáhlá depreciace kursu neurychlí konvergenci k zemím EU, mírná apreciace může být racionální. Problém je, že mechanismus finančních trhů obvykle změní mírnou a udržitelnou apreciaci na takové tempo zhodnocení, které není udržitelné a ekonomiku zbrzdí.

Měnová unie není autopilot

Jakkoliv tedy považuji nezávislou měnovou politiku s plovoucím kursem pro většinu zemí za "první volbu", jeví se mi přínosy a rizika pro malé, otevřené ekonomiky se silnou vazbou na měnovou unii vychýlené ve prospěch vstupu.

Při posuzování tempa přijetí eura je třeba zohlednit nejen naši pozici "dohánějící" ekonomiky, ale i jako ekonomiky malé, otevřené a s EU silně provázané. A realisticky hodnotit možnosti volby.

Největší riziko ekonomice nehrozí rychlým přijetím eura, ale tím, že podceníme požadavky na racionální a obezřetné provádění hospodářských politik s důrazem na fiskální konsolidaci a zvýšení flexibility. Přijetí eura není "zapnutím autopilota". I v měnové unii dochází rychle ke změně konkurenční pozice členů. Není to z drtivé části vinou unie, ale "zásluhou" špatných domácích politik.

Země s rychle rostoucími a neflexibilními mzdami či velkou regulací čelí vysoké nezaměstnanosti a ztrátě podílu na světovém obchodu. Relativně chudnou a spolu s rozpočtovými deficity čelí i zhoršování kvality veřejných služeb. Proto, bez ohledu na to, kdy přijmeme euro, je třeba posilovat mechanismy, které povedou ekonomiku směrem od této pasti.