Luděk Niedermayer (Hospodářské noviny 22.6.2006 strana 15, rubrika: Z domova)
LEADERS' VOICE
Médii vedená diskuse o důsledcích prezidentského veta k zákonu zvyšujícímu rozsah podpory české filmové tvorby pronikla i do naší malé domácnosti. Jakkoli přítomnost 16měsíčního syna utlumila frekvenci návštěv kin na nulu, i zde došlo ke střetu obdobnému tomu v tisku.
Jakožto člověk, který si je vědom přínosů konkurenčního prostředí a naopak škod působených státními distorzemi jsem argumentoval ve prospěch přinejmenším nerozšiřování současného stavu podpory. Má kulturně sběhlá partnerka varuje před komercionalizací kultury či společenskými důsledky prosazení výhradně »většinové kultury« a tudíž vyšší podporu vítala. Shodu jsme nenalezli.
Pokusil jsem se tedy o problému získat více informací. Internetový vyhledávač mi sdělil, že Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie nemá vlastní internetové stránky a cudně se skrývá pod kapitolou organizací Ministerstva kultury. Kromě nezbytných formulářů, zákonů a kontaktů jsem tam nalezl jen prmálo informací, jak fond český film podporuje a jak úspěšně plní své cíle.
Zveřejněné rozpočety (v různých formátech mnohdy jen s několika nekomentovanými čísly) ukazují, že fond v roce 2006 hospodaří se zhruba 80 milióny korun. V klíčových tabulkách o přidělených dotacích se sice dozvídám, kolik peněz dostal který scénář, film, propagace, festival či kino; nedozvídám se ale proč a s jakým cílem. Také nevím mnoho o neúspěšných žadatelích a o tom, jak ti úspěšní podmínky podpory dodrželi a zda návratnou podporu opravdu vrátili. Světlo do rozhodování Fondu nepřináší ani jedna až dvě stránky výroční zprávy Ministerstva kultury na fond zaměřené.
Původní spor o tom, zda dát či nedat na český film více peněz mne přivedl k jinému poznání. I když ponechávám stranou etické problémy (přidělování peněz dílům spjatým s těmi, co o dotacích rozhodují), ke kterým mne hledání na internetu také přivedlo, tak takto netransparentní rozhodování o veřejných prostředcích (nebo alespoň způsob informování veřejnosti) je pro mne obtížně přijatelné.
Otázku, zda a v jaké míře má stát podporovat kulturu (ale i sport či výzkum) opravdu rozřešit neumím, ale mám naprosto jasno, že pokud takto hodlá činit, musí to probíhat zcela jiným způsobem, než je tomu nyní. A zvyšovat prostředky pro (na první pohled) tak špatný systém, jako je ten nynější, je něco, čemu se ve finančnictví říká morální hazard. A na tomto závěru se zřejmě doma shodneme snadno.