Lepší daně?

(Ekonom 16.6.2005 strana 24, rubrika: Politika)

Rozsah daňové progrese ukazuje fakt, že kdyby všichni platili stejně, stačila by "daň z hlavy" - asi 2000 korun od všech práceschopných obyvatel.

Startující závod o "lepší" snížení daní v české ekonomice, jež čelí vysokým deficitům a nekonečným požadavkům ministerstev na nové výdaje, není bez rizik. Nenápadně tak otevírá novou kapitolu "politické ekonomie". Po letech posilování státu s ambicí starat se "o všechno a o všechny", se začíná prosazovat úvaha, že vyšší prosperitu všech může zajistit nižší zdanění, a tedy ponechání zisku v rukou těch, kdo jej vytvářejí. Hledání optimálního daňového systému by mělo vést ke společenské diskusi o roli státu a udržitelné míře solidarity. Významnou roli v těchto úvahách hraje to, o kolik více mají státu odvádět poplatníci s vyššími příjmy, a také otázka nákladů na daňovou správu, neboť ty snižují objem prostředků, které stát může použít na své výdaje.

DAŇ Z HLAVY. Liberální ekonom by mohl pohlížet na stát jako na poskytovatele služeb občanům. Od základních sociálních služeb označovaných za "záchrannou síť", přes podporu zdravotních služeb či vzdělání, až po finanční subvence určitého zboží či podnikání. Tyto výdaje jsou financovány platbou od občanů - daní. Protože občané mají nárok na velmi obdobný rozsah služeb, je logické požadovat, aby za tyto služby platili všichni stejně. Nikoli stejně v procentuelním vyjádření k dosaženému příjmu, ale v absolutní částce! Systém tak zvané "lump sum tax" (tedy daně určené částkou, či daně "z hlavy") je ekonomicky známý koncept s nulovou progresí, a tedy nulovou mírou solidarity bohatých s chudými. Ač je svým způsobem "ekonomicky spravedlivým" a vysoce motivačním systémem, je jen velmi obtížně prosaditelný kvůli tvrdému sociálnímu dopadu na občany s nižšími příjmy.

DAŇOVÁ PROGRESE. Ostatní daňové systémy jsou založeny na progresivním charakteru daní. A to nejen v oblasti daní z příjmu. I zdanění spotřeby pomocí DPH je ve skutečnosti progresivní, neboť "bohatší" utrácejí více, a jsou tudíž více zdaněni. Určitou progresi obsahuje i konstrukce sociálního a zdravotního pojištění. Toto pojištění je ve skutečnosti spíše daní a osoby s vysokým příjmem zaplatí za "pojistné" velmi vysoké částky (až mnoho desítek tisíc měsíčně). Avšak v případě čerpání pojištění například v době nemoci obdrží nepoměrně nízké plnění (méně než 12 000 Kč za měsíc). Systémy zdanění příjmu, které nejsou založeny na systému "daně z hlavy", jsou progresivní, včetně nyní často diskutované tzv. rovné daně. I zde platí, že čím vyšší příjmy občan má, tím více státu odvádí, ač v tomto systému stále podle stejné procentuelní sazby. Progresivnost daňového systému je u daní z příjmu fyzických osob ve většině zemí ještě umocněna dvěma dalšími mechanismy - nezdanitelnou částkou a růstem daňových sazeb v souvislosti s rostoucím příjmem.

NEZDANITELNÁ ČÁSTKA významně snižuje daň pod úroveň daňové sazby pro nižší příjmové skupiny. Při takové konstrukci daňového systému mohou lidé s nízkou mzdou platit dokonce daň zápornou, a tedy místo placení daně od státu peníze dostávat. Hlavním symbolem progresivnosti daňové soustavy jsou ovšem rostoucí daňové sazby při vyšších příjmech. Zatímco nízký příjem je u nás zdaněn nízkou sazbou ve výši 15 %, částky nad tuto sumu se daní postupně vyšší sazbou. Osoba s vyšším příjmem tak platí více nejen absolutně, ale i v procentuelním vyjádření. Zatímco náš systém končí na sazbě 32 %, existují také systémy, které se snaží vyšší příjmy zdanit sazbami dokonce nad 50 %.

PROGRESE S OTAZNÍKEM. Rozhodnutí o vyšší míře progrese daňových sazeb je vlastně rozhodnutím o zvýšení míry solidarity vyšších příjmových skupin s nižšími. Takové rozhodnutí však v praxi zpravidla naráží na problémy. Již bylo zmíněno, že vyšší příjmy jsou v systému s progresivními sazbami daněny čím dál vyšší sazbou. Díky tomu značně narůstá užitek poplatníka z toho, že se vyhýbá daním. Roste tak pravděpodobnost, že vysoké příjmy ve skutečnosti zdaněny nebudou, ať již jejich skrýváním, či například legálním únikem do zemí s nižším zdaněním.

ODEČITATELNÉ POLOŽKY či subvence jsou dalším problémem. Ty obvykle v nemalém rozsahu existují právě v daňově progresivních systémech. Umožňují snížit daňovou povinnost, a to často v podstatné míře. V našem systému jsou nejrozšířenějšími dotace stavebního spoření, což je forma určité záporné daně, nebo subvence či snížení daní u životního a penzijního pojištění. Dosahují sice jen desetitisícových částek, ale na úrovni státních financí jsou již významné. Například rozsah letošní subvence stavebního spoření přesáhl 10 procent ročního výnosu státu z daní fyzických osob. Pokud by tedy systém subvencování stavebního spoření neexistoval, mohli by daňoví poplatníci platit o více než desetinu nižší daně z příjmu, aniž by stát přišel "zkrátka". Jiné daňové položky vedou k paradoxní situaci, kdy na jedné straně se stát snaží více zdanit občany s vysokými příjmy a na druhé straně jsou to právě osoby s vyšším příjmem, kdo možnosti dané odečitatelnými položkami využívají. Největší prostor pro snížení daně osob s vyšším příjmem dává možnost odečtu úroků z hypoték do výše až 300 000 Kč ročně.

NÁKLAD SPRÁVY DANÍ. Výběr daní něco stojí. Ještě dražší je nekonečná snaha omezit daňové úniky. Stát v loňském roce vybral od daňových poplatníků přibližně 250 mld. Kč na dani z příjmu právnických a fyzických osob. Spolu se sociálním a zdravotním pojištěním činí tato částka 650 mld. Kč. Pro představu uveďme, že jde zhruba o jednu čtvrtinu ročního HDP a 60 % státního rozpočtu. Odhady nákladů na výběr daní nejsou pro Českou republiku dostupné, ale v různých zemích se pohybují mezi 10 až 20 % z celkové vybrané částky. Složitější daňový systém nejen motivuje vyšší daňové úniky, ale také je nákladnější. Je-li to případ České republiky, pak snadno představitelné snížení o jeden procentní bod by našemu státu přineslo 3 až 6 mld. Kč ročně.

QUO VADIS? Otázka daňové progrese je otázkou politickou. Většina obyvatel, a tedy i voličů, totiž považuje progresivní systém za výhodný. Heslo "zdaňme více bohaté" zní proto atraktivně pro většinu populace. Na druhé straně jsou to právě osoby s vyšším příjmem, kdo v rozhodující části stát financují a jejich reakcí na "diktát většiny" může být odchod z takovéto ekonomiky. Poté se břemeno vysokých daní u "progresivně zdaňujícího státu" posouvá směrem dolů, tedy i na poplatníky s nižšími příjmy. Rozsah daňové progrese se obtížně vnímá. Ilustrujme jej možná poněkud překvapivým propočtem, že pro zachování stejného příjmu našeho státu ze zdanění fyzických osob by "stačila daň z hlavy" v rozsahu těsně nad 1000 Kč měsíčně od všech občanů nebo asi 2000 Kč od všech práceschopných obyvatel. To vypovídá o tom, že daňová progrese u osob s vysokým příjmem, které platí měsíčně mnoho desítek tisíc na dani z příjmu, je značná. Vysoká progrese zdanění v praxi významně zvyšuje náklad na výběr daní a dříve či později vede k přesunům vyšších zdanitelných částek mimo ekonomiku. Snaha tento trend omezit vede k další komplikaci daňového systému a růstu nákladů na výběr daní. Celkově může pokus o příliš vysokou míru sociální solidarity financovaný vysokou progresí daňového systému vést nejen opačným směrem než je jeho propagátory zamýšleno, ale může i podkopat zdravý vývoj ekonomiky a přivést ji až ke stagnaci či dokonce rozkladu.