Laboratoř ve středu Evropy

(Ekonom 12.8.2004 strana 33, rubrika: Sonda)

Co musí zvládat v odlišných podmínkách dvě centrální banky.

K životu centrálních bankéřů už tradičně patří diskuse hospodářské politiky vlády. Pokud vláda neprovádí reformy, centrální bankéři ji obvykle upozorňují na neudržitelnost veřejných financí, nepružnost trhu práce apod. Na druhou stranu jsou pro strážce cenové stability noční můrou i rychlé reformy, protože mohou dočasně zvýšit inflaci či rozkolísat hospodářství. Která z cest je ale nakonec lepší? Pokusnou laboratoří se ironií osudu staly ČR a Slovensko. Zatímco česká reforma je přijímána s rozpaky jako nejméně ambiciózní v regionu, Slovensko se v poslední době stalo miláčkem publika pro své radikální reformy. Však také mělo co dohánět po velkém zpoždění způsobeném předchozími vládami.

Deregulace. V obou zemích vytvářejí vlády výzvy pro centrální banky svou politikou uvolňování cen, ovšem v opačném směru. Když ČNB vyhlašovala svůj cíl pro inflaci na léta 2002-2005, předpokládala příspěvek regulovaných cen k inflaci na úrovni 1,0-1,5 % ročně. Ve skutečnosti se však téměř vzápětí ocitla v situaci, kdy regulované ceny rostly výrazně méně, resp. počátkem loňského roku dokonce klesaly. Přispěly tak k poklesu inflace pod cíl centrální banky. A nebýt letošních daňových změn spojených se vstupem do EU nacházeli bychom se v podobné situaci i nadále. Uvolnění nájemného uvízlo na mrtvém bodě, velké změny se neodehrávají ani ve školství či zdravotnictví. Naproti tomu na Slovensku se inflace v posledních letech pohybovala těsně pod 10 % a příspěvek státu k tomu byl více než dvoutřetinový. Pro centrální banku je takovéto období složité. Hrozí, že prvotní inflační šok se přelije do inflačních očekávání, mezd a nakonec i do růstu tržních cen. Slovensku se však daří vyrovnat s touto situací poměrně dobře. Růst mezd zůstal víceméně pod kontrolou a tzv. jádrová inflace se pohybuje pod 3 %. To dává Slovensku dobrou šanci dosáhnout cenové stability, až budou reformy dotaženy do konce.

Reformu jen pro formu? Druhý podstatný rozdíl je v reformě veřejných financí. Česká reforma má za cíl dosáhnout 4% schodku v roce 2006, což není příliš ambiciózní. Výchozí úroveň schodku nebyla podle aktuálních dat o mnoho vyšší, a vláda tak usiluje jen o zastavení nepříznivých tendencí. Dosavadní opatření spočívala zejména v dílčích změnách daní, úpravy výdajů byly dosud mírné. Cílová úroveň schodku navíc není dostatečná ke splnění podmínek pro přijetí eura, jeho zavedení v plánovaném horizontu 2009-2010 bude vyžadovat další reformy. Naproti tomu změny na Slovensku rozhodně nejsou formální. Zavedení jednotné daně ve výši 19 % je možná politikou s lehkým nádechem pravicového populismu, v každém případě to však je dobrý marketingový tah, díky němuž se zlepšila pozice Slovenska v konkurenci o příliv zahraničních investic. Dalším významným krokem je penzijní reforma, která sice krátkodobě povede k prohloubení rozpočtových schodků, ale posílí dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Už nyní schodek slovenských rozpočtů klesl z úrovně 10 % HDP před čtyřmi lety na loňských 3,5 %. A bude velmi zajímavé sledovat, jak dopadne hospodaření státu letos, po zavedení jednotné daně. Při nesprávném nastavení její sazby by totiž mohlo hrozit prohloubení schodků. V pololetí tomu však nic nenasvědčuje, jakkoli by bylo předčasné dělat silné závěry před koncem roku. Pokud by to takhle šlo dál, asi by se slovenská vláda a centrální banka mohly začít zamýšlet nad urychlením vstupu do eurozóny oproti současnému plánu přijmout euro v letech 2008-2009.

Ono to jde. Slovenská reforma je udivující už svou existencí, neboť ji provádí menšinová vláda. Za pozornost však stojí i její dosavadní výsledky. Slovenské hospodářství roste v posledních letech rychleji než to české, přes 4 % ročně (v letošním 1. čtvrtletí dokonce 5,5 %), i když z hlediska vývoje životní úrovně jsou na tom obě země podobně. Reformní opatření sice dopadla na rozpočty domácností a omezila růst domácí poptávky, ale zároveň se podařilo najít jiný motor růstu - vývoz. To má své příznivé účinky. Ještě v roce 2002 dosahoval schodek běžného účtu 8 % HDP, během jednoho roku však poklesl na necelé 1 %. Tak rychlá změna je velmi neobvyklá, pomineme-li země procházející krizí. Pro centrální banku je takové zlepšení vnější nerovnováhy ekonomiky jistě příznivou zprávou. Kouzlo úspěchu spočívá v souběhu brzdících efektů reforem na poptávku s náběhem nových kapacit slovenské ekonomiky, zejména v automobilovém průmyslu. NBS mohla vzhledem k tlumícím dopadům reforem na domácí poptávku, přijatelnému mzdovému vývoji a nízké jádrové inflaci reagovat umírněně i na vysokou inflaci spojenou s politikou vlády. Její úrokové sazby momentálně činí 4,5 %, tedy méně než celková inflace. Pokud jsou pro slovenskou centrální banku reformy výzvou, tak možná nejvíce z hlediska svého vnímaného úspěchu. Projevují se totiž masivním přílivem kapitálu a tlakem na posilování slovenské koruny, jemuž NBS čelí snižováním svých sazeb a devizovými intervencemi. Podobnou situací jsme si - z poněkud jiných důvodů - prošli i my před dvěma lety.

Podtrženo a sečteno, nezdá se, že by Slovensko svými rychlými reformami něco výrazného ztratilo, respektive že bychom my málo ambiciózními cíli získali. Spíše naopak. Mimo jiné se zdá, že Slovensko bude schopno výrazně rychleji než naše země přijmout euro. Nakonec však budou muset splnit závazek přijetí jednotné měny obě země. Všechny cesty tedy vedou k předání měnové politiky Evropské centrální bance ve Frankfurtu...
ředitel sekce měnové a statistiky ČNB