Miroslav Singer (Hospodářské noviny 29.2.2008 strana: 9, rubrika: Názory)
Bylo asi naivní očekávat, že Česká národní banka zůstane při souboji o post prezidenta České republiky stranou pozornosti obou soupeřících táborů. Útok Jana Mládka v textu »Prezident připravil ČNB o pel nezávislosti« (HN 13. února) si však zasluhuje pozornost.
Nikoliv pro kvalitu svých argumentů, nýbrž proto, že tak razantní nařčení (»Byly doby, kdy jsme mívali nezávislou centrální banku.… v roce 2008 to dávno neplatí. «) ze závislosti měnové politiky na politických seskupeních tu již mnoho let nezaznělo.
Lépe než bájná Sibyla
Pokud jde o podporu vlád měnovou politikou, ignoruje Jan Mládek fakt, že v našem politickém systému jde kvůli způsobu fungování měnové politiky a díky nízké stabilitě vlád o věc velmi obtížně realizovatelnou. Měnová politika totiž ovlivňuje ekonomiku s dvanácti- až osmnáctiměsíčním zpožděním. Čísly, která jsou schopná ovlivnit mediální obraz české ekonomiky (a tedy i volby) jsou pouze údaje o HDP a jeho složení publikované se zpožděním dalších tří měsíců. Bankovní rada, která by si přála podpořit nějakého premiéra, by tedy musela cílit horizont 18 měsíců od svého rozhodování. S posledními třemi premiéry sociální demokracie by to však pro bankovní radu skutečně představovalo problém. Průměrná délka období, v němž kabinety jimi vedené vládly, byla totiž kratší - zhruba 16,7 měsíce. Navíc před ukončením období vlád vedených Stanislavem Grossem řada komentátorů očekávala i předčasné volby a s nimi související změnu základní orientace budoucích vlád.
V téměř půlročním období po posledních volbách do Poslanecké sněmovny pak nebylo ani jasné, kdo sestaví vládu. Bankovní rada hodlající podpořit nějakého premiéra, či politické seskupení by tedy musela umět předvídat politické jevy daleko lépe než političtí analytici, naši čelní politici a patrně i lépe než bájná Sibyla.
Mládek opírá své tvrzení o přízni bankovních rad (jejichž složení už ovlivnil Václav Klaus) vůči ODS poklesem průměrných odchylek sazeb ČNB od sazeb Evropské centrální banky. Rozdíly mezi sazbami ČNB a sazbami v eurozóně ale klesají v čase přirozeně s tím, jak česká ekonomika konverguje k ekonomikám vyspělých zemí (v důsledku čehož klesá i tzv. riziková prémie).
Co Klaus ovlivnit nemohl
Jan Mládek by si ale mohl povšimnout, že za vlády Miloše Zemana a Vladimíra Špidly nebyli v bankovní radě žádní členové jmenovaní prezidentem Klausem. Tím část Mládkových tvrzení pozbývá jakékoliv relevance.
Klaus jmenoval první členy bankovní rady v únoru 2005. Hodnotu sazeb v období vlády Stanislava Grosse proto členové bankovní rady jmenovaní současným prezidentem ovlivnit nemohli. Tím padá pod stůl i další z Mládkových námitek. Pokud jde o rozdíl mezi sazbami ECB a sazbami ČNB během období vlády Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, sluší se zdůraznit, že hned na počátku Paroubkova vládnutí bankovní rada snížila sazby na 1,75 %, tedy pod sazby ECB. A po celou dobu je udržovala pod touto úrovní nebo na ní. Rozdíly mezi sazbami ČNB a ECB byly pak za období vlád ČSSD i ODS dány nejen snahou ČNB vrátit inflaci zpět k tříprocentnímu inflačnímu cíli. Ale i nutností respektovat, že sazby na úrovni 2 % a níže by již mohly přinést problémy z hlediska finanční stability.
Nižší sazby bližší nule by totiž uvolnily úvěrovou expanzi a mohly by vést ke zcela neracionálnímu poskytování půjček. Naopak alespoň dílčí oživení v eurozóně umožnilo ECB od počátku roku 2006 zvyšovat sazby a zvýšit tak absolutní hodnotu rozdílu mezi našimi sazbami a sazbami ECB.
Ke zvýšení sazeb nutila ECB i inflace, která se nacházela nad jejím inflačním cílem (do 2 %). Po zvýšení sazeb zpět na 2 % v říjnu 2005, což je asi jediný krok, o němž lze (ovšem s výhodou zpětného pohledu) říci, že mohl počkat, tak přišlo období, kdy naopak podstřelování cíle a vývoj kursu koruny umožnily ČNB držet sazby delší dobu na úrovni 2 %.
I zmíněné možná příliš brzké zvýšení úrokových sazeb na 2 %, však ovlivnilo vývoj ekonomiky až na konci roku 2006 (tedy po volbách). Bankovní rada pak v očekávání postupného nárůstu inflačních tlaků pokračovala před volbami (i po nich) v postupném zvyšování sazeb na obvyklejší úroveň.
Najdi pět rozdílů
Konjunktura české ekonomiky -a v porovnání s eurozónou znatelnější přenos inflačních šoků ze zahraničí - vedou k tomu, že se nůžky mezi sazbami ČNB a ECB od podzimu 2007 zavírají. V lednu dosáhl rozdíl hodnoty pouhých - 0,25 procentního bodu.
Předchozímu zvýšení sazeb předcházela předpověď vzestupu inflace. Dosavadní vyšší rozdíl mezi sazbami evropskými a domácími za vlád Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka je tedy způsoben především velmi racionální nechutí bankovní rady ponechávat sazby na obecně příliš nízkých úrovních.
Pokud jde o výhled do budoucna, přinejmenším kvůli problémům finančního sektoru v řadě evropských zemí nelze zaručit, že sazby ČNB v nejbližším období zůstanou pod sazbami ECB. Rozdíl se tedy bude dále zmenšovat.
Diví-li se Jan Mládek, že v období, kdy u »hospodářského cyklu asynchronnost postupně mizí«, měnový kurs a produktivita práce se vyvíjejí podobně, a politiky centrálních bank se přesto liší, ignoruje tím celou řadu jevů.
Za prvé. Zmenšování rozdílů cyklu obou ekonomiky prvních let této dekády má ještě daleko k významnějšímu sladění cyklů.
Za druhé. Šoky působící na ekonomiku naši a eurozóny (například globální růst cen potravin) nejsou zatím sblíženy. Proto mají různě velký dopad.
Za třetí. Pro českou ekonomiku jsou charakteristické významnější změny institucionálního rámce (například daní a regulovaných cen), na což musí měnová politika reagovat přinejmenším kvůli tlumení sekundárních dopadů takového vývoje.
Za čtvrté. Protiinflačně působící soutěž velkoobchodních řetězců o podíl na českém trhu zřejmě pomalu končí.
A konečně za páté. Obě ekonomiky mají různě vysoké inflační cíle. Tomu zákonitě odpovídá a bude odpovídat jiná měnová politika.
Tajemství bankovní rady
Nicméně v současné době se již rozdíl úrokových sazeb ČNB a ECB nachází na úrovních, které v předvolebním období neimplikují výhodnější měnovou politiku než tu, kterou bylo možno pozorovat před volbami posledními. Naopak, čím později se budou volby konat, tím je takový, rozdílem sazeb daný, výhled měnové politiky nepříznivější. To však členy bankovní rady ČNB netrápí a ani nezajímá.
Za hrubou nekorektnost považuji snahu Jana Mládka hodnotit profesionalitu chování členů bankovní rady při hlasování. Vytváří-li autor ve svém textu dojem, že je toho schopen, chtěl bych věřit tomu, že to je pouze projev nedostatečné korektury jeho textu.
Mládek totiž nemůže vědět, jak kdo hlasoval. Až do hlasování z počátku tohoto měsíce (7. 2. 2008) totiž ČNB zveřejňovala pouze poměr hlasů při rozhodování, nikoliv postoje jednotlivých členů bankovní rady. Opatření k utajení jmenovitého hlasování jsou přísná a hlasy jednotlivých členů bankovní rady budou zveřejněny až za šest let.
Poslední spekulace, či naznačení úniku postoje jednotlivých členů bankovní rady při hlasování o sazbách proběhly v médiích zhruba před třemi lety. Má-li Jan Mládek informace o jmenovitém hlasování rady, nechť je zveřejní. Pokud je nemá, měl by to přiznat.
Co se týče eura, nechci se vyjadřovat k názorům kolegů. Nedomnívám se však, že vztah k euru musí být v bankovní radě jednotný. Není tomu tak ani v jiných centrálních bankách a vstoupení či nevstoupení do eurozóny to zásadně neovlivnilo. O přijetí eura rozhodují politické reprezentace, a je-li přítomna jejich silná vůle podložená ochotou ke vstupu do eurozóny, země do ní vstupují.
Alespoň kompetentní...
Ve svém textu mě Jan Mládek nazval »nepochybně kompetentním ekonomem«. Za takovou lichotku mu tímto děkuji. Musím ale konstatovat, že nezávislost i diskrétnost centrální banky jsou základními hodnotami, které jí umožňují plnit její cíle.
Zpochybňování těchto hodnot může přinést vysoké náklady nejen centrální bance, ale i celé české ekonomice. Pokud k němu tedy dochází, mělo by se tak dít na základě ne-li »nepochybně kompetentní«, tak alespoň »kompetentní« argumentace.