Mojmír Hampl (Faktor Soukup 21. 6. 2018 strana 45, rubrika Faktor IQ)
Když se na přednáškách ptám, mají-li lidé alespoň hrubou představu, kolik je aktuálně v našem systému peněz, nikdo neví. A nejen to, číselné odhady se i u trochu vzdělanějších posluchačů liší od skutečnosti klidně o dva řády, míněno o dvě nuly. U inflace naopak skoro všichni řádově vědí. A i u těch nejméně kvalifikovaných se odhady vzdalují realitě jen o jednotky procentního bodu. V tom je vše. To, co všechny skutečně zajímá, není jakési imaginární množství peněz v systému (při vší nejistotě, co peníze jsou a co už ne), ale stabilita a předvídatelnost jejich kupní síly, tedy míra inflace. Ta určuje, budeme-li penězům věřit a používat je, nebo ne. Proto tedy cílování inflace, proto snaha o přímou stabilizaci kupní síly peněz, ne o nespolehlivé a v praxi nefunkční objížďky skrze jakési peněžní agregáty a jejich neodhadnutelné dopady na ceny.
V dřevních dobách si zkoušely centrální banky stanovovat cíle v podobě růstu různě definovaných peněžních agregátů. Skončilo to často neslavně. Pregnantně to formuloval někdejší kanadský guvernér Gerald Bouey: „Neopustili jsme peněžní agregáty, to ony opustily nás.“ Proto jeho centrální banka, jedna z nejpokročilejších na světě, vzdala tyto pokusy již v roce 1982 a sunula se k přímému cílování inflace. To poprvé oficiálně spustili na Novém Zélandu v roce 1990, postupně se k tomuto režimu přidal celý vyspělý svět a začali s ním pak i ti méně vyspělí. A nikdo ho neopustil. Z toho, co vypadalo na začátku jako avantgarda, se stal hlavní proud – zatím úspěšnější než jakýkoli jiný režim striktního měnového pravidla, který byl objeven.
Hra na peněžní cílování zbyla pro ty zaostalejší, kteří díky nerozvinutosti peněžního systému, statistiky a prognózování na více nemají. Proto Mezinárodní měnový fond, zavádí-li v nějaké superchudé zemi světa alespoň rudimentární systém měnové stabilizace, začíná od toho primitivního, tedy od peněžního cílování. Aby až následně přinesl systém vyspělejší a spolehlivější, tedy cílování inflace. A proto s peněžními cíli žijí ty nejzaostalejší země světa, kam by člověk nechtěl na dovolenou: Jemen, Etiopie, Bangladéš, Afghánistán, Malawi, Alžírsko či Gambie. Jedinou vyspělejší zemí s pozůstatky tohoto režimu jsou miniaturní Seychely.
Koneckonců je to hezky vidět i na naší zemi. Peněžní cílování jsme se pokoušeli aplikovat na začátku transformace, ještě navíc s režimem fixního kursu. Výsledky byly spíše smutné. Inflace byla, když odmyslíme šok spojený s jednorázovým narovnáním cen po pádu komunismu, v průměru čtyřikrát až pětkrát vyšší než dnes! Peněžním cílováním se kupní síla nestabilizovala, navíc se hromadily nerovnováhy, které vyústily až v měnovou krizi roku 1997 a následné opuštění tohoto režimu a nastartování cílování inflace v roce 1998. Od té doby zažíváme dvacet let cenové stability a klidu.
Podobnou zkušenost udělaly i jiné země. Ano, má i své slabiny, jakou je potřeba opravdu dobrého odhadu rovnovážného stavu ekonomiky. Ale jinak je to vyšší stadium centrálního bankovnictví. Jako přejít od psacích strojů k textovému editoru. Ten může mít mouchy, ale zpět k psacímu stroji již jaksi nikdo nechce.
Koneckonců všemi respektovaný otec myšlenky peněžních cílů a nobelista Milton Friedman v jednom z posledních rozhovorů z roku 2005 už jako stařešina s úžasem obdivoval, jak hladce centrální banky v novém režimu dosahují svých inflačních cílů. Tak jako měnová teorie přijala řadu jeho myšlenek a udělala z nich součást denní praxe, i on by dnes byl pravděpodobně jedním z čelných obhájců hlavního proudu – tedy cílování inflace –, jež je zhmotněním jeho snah o stabilní měnovou politiku více než cokoli, co vymyslel sám.