Kam se poděl ten cenový šok?

(HN 25.6.2004 strana 9, rubrika: Názory)

Oldřich Dědek, viceguvernér České národní banky:

Vstup Česka do Evropské unie obklopovala chmurná očekávání výrazného cenového skoku. Někteří ekonomové se domnívali, že pokud cenová hladina v české ekonomice dosahuje přibližně čtyřiceti procent průměru ještě nerozšířené EU, bude vstup do unie působit jako jakési odstranění špuntu mezi dvěma spojenými nádobami, které uvede do pohybu rychlé vyrovnávání cenových úrovní.

Objevovaly se i názory, že úsilí centrální banky o krocení inflace je ve své podstatě kontraproduktivní. Brzdí spontánní dotahování českých cen k evropskému průměru, aby se pak o to větší inflační náraz odehrál právě při vstupu do EU.

Před několika týdny se členství Česka v EU stalo realitou. To umožňuje alespoň předběžně vyhodnotit robustnost někdejších chmurných cenových předpovědí.

Můžeme ale hovořit o cenovém šoku, když za duben, tedy těsně před rozšířením, byla naměřena nulová meziměsíční inflace a v klíčovém měsíci květnu, po očištění od efektu jednorázových daňových úprav, by inflace dopadla zhruba stejným způsobem? A to si ještě cenový vývoj vypomáhal externími impulsy v podobě rostoucích světových cen ropy a kovů. A nebýt administrativních změn cen na začátku roku, lze jen spekulovat, jak by se české ekonomice dařilo opouštět teritorium statistické deflace.

Spolu s pochmurnými předpověďmi byly vyslovovány i názory opačné. Ty se opíraly o domněnku, že k cenovému skoku nemůže dojít v prostředí, ve kterém výrobci sice v principu mohou jít se svými cenami libovolně vysoko, reálně jsou však omezeni konkurencí, svobodou obchodování, suverenitou spotřebitele a kupní silou obyvatel. Řečeno obráceně, cenový skok se v takovém prostředí může odehrát pouze do té míry, v jaké se odstraňují torza zbývajících obchodních restrikcí či v jaké dochází k novým administrativním zásahům.

V tomto směru začleňování republiky do EU přineslo protisměrné pohyby v oblasti změn spotřebních daní, daně z přidané hodnoty i celních sazeb. Podobná období "zvýšeného nepřehledna" bývají často zneužívána ke svébytnému efektu černého pasažéra, kdy se obchodníkům podaří protlačit větší zdražení, než jaké by bylo odůvodnitelné velikostí prvotních podnětů.

Pokud tedy vstup do unie uvedené cenové vzedmutí nevyvolal, ukazuje to na vysokou účinnost konkurenčního prostředí jako systémové antiinflační pojistky.

Centrální banka však musí být neustále ve střehu před inflačními riziky, třebaže mnohá z nich jakoby podřimují. Nyní jsme svědky například poměrně dynamického mzdového vývoje, jehož inflační ostří je však otupováno neméně dynamickým růstem produktivity práce.

Na síle také nabírá oživení světového hospodářství, třebaže výraznější růst se prozatím vyhýbá Německu, jež je naším nejdůležitějším obchodním partnerem.

Nezvykle prudce rostou ceny zemědělských výrobců, i když je třeba vidět, že dnes spíše jen vyrovnávají dřívější neméně prudký pokles.

V neposlední řadě nízká hladina úrokových sazeb působí uvolněně (možná až příliš uvolněně ve světle rychlého zadlužování domácností), případné posilování koruny by však naopak mohlo vyvolávat samovolné zpřísňování měnové politiky.

ČNB tedy má dostatek materiálu k přemýšlení, a to byla jen výseč ze širšího spektra otázek. Celková bilance proinflačních a protiinflačních rizik je však na hony vzdálená chmurným predikcím cenového šoku.

Kam se tedy poděl efekt vyrovnávání cenových hladin, když nás statistická šetření nadále přesvědčují o přetrvávání významné mezery mezi českou a evropskou úrovní? Tento efekt nezmizel, pouze je třeba jej chápat jako převážně dlouhodobý proces. Jeho přirozené tempo souvisí s postupným vyrovnáváním produktivit práce, s doprovodným růstem reálných příjmů a tím i koupěschopnosti obyvatel, což se projeví rovněž cenovým doháněním v oblasti neobchodovatelného zboží a služeb.

Éru odstraňování špuntů, tedy období cenových přizpůsobení reagujících na uvolňování překážek obchodu a na prosazování svobodné tvorby cen, má česká ekonomika, až na několik málo výjimek, již dávno za sebou.