Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny 30. 6. 2017 strana 3, rubrika Speciál)
V posledních měsících jsme svědky emotivní diskuse o regulaci hypoték. Veřejnost obviňuje ČNB, že nulovými úroky nejprve způsobila bublinu na trhu nemovitostí a teď se ji snaží řešit nesprávnými nástroji. Celkem logicky zní otázka, zda by na rychlý růst hypoték nebylo vhodnější reagovat zvýšením úroků. Jsou zde však dvě „ale“. Za prvé, abychom růst hypoték skutečně utlumili, úrokové sazby by musely vzrůst velmi výrazně, tedy o několik procentních bodů. To by ale negativně dopadlo na podniky, což by oslabilo hospodářský růst, zvýšilo nezaměstnanost a způsobilo návrat deflačních tlaků.
A za druhé, nežijeme ve vakuu. V eurozóně trvá politika kvantitativního uvolňování, které spočívá v nákupech vládních dluhopisů. Naše snaha o zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb, které jsou pro hypotéky podstatné, by tak nemusela být příliš úspěšná.
Zcela jinou otázkou jsou závazné limity ukazatelů pro hypotéky, které prosazujeme v novele zákona o ČNB. Návrh vyvolal odpor různých zájmových skupin. Zaznívají hlasy, že jakmile banka nové pravomoci získá, poskytování hypoték výrazně omezí. Proč by ale ČNB chtěla destabilizovat trh, který je hlavním zdrojem růstu úvěrových portfolií bank? Naším cílem je stabilita bankovního sektoru, nikoliv jeho výkyvy.
I proto jsme dosavadní doporučení přijímali postupně a umírněně. Když nám ale zákonodárci dali úkol zajišťovat finanční stabilitu, měli by nám k tomu poskytnout i dostatečné pravomoci. Jejich prosazení je přitom preventivním krokem. Jde o to, aby ČNB mohla pružně reagovat na rizika ohrožující stabilitu bank ihned, jakmile se objeví. Usilovat o silnější nástroje až ve chvíli, kdy jsou třeba, už obvykle bývá pozdě.
ČNB nesmí ani v dobrých časech podléhat sebeuspokojení a zavírat oči před zdroji rizik. Jakmile se ekonomika veze na vlně optimismu, lidé začnou více riskovat. To platí i pro některé bankéře, u nichž pozorujeme, že se dostávají pod silný tlak akcionářů i konkurence a zprostředkovatelů. Cílem posledně jmenovaných je přitom prodat co nejvíce úvěrů v co největším objemu, avšak riziko ponechat v bilancích bank.
Nežiji ve slonovinové věži a jsem si vědom, že kvůli našim opatřením si někteří lidé sen o vlastním bydlení splní s většími obtížemi. Trpělivě se ale snažím vysvětlovat, že povinností banky je nevystavit žadatele riziku předlužení. Banka by měla poskytnout hypotéku jen tomu, u něhož lze předpokládat, že bude úvěr splácet i při zhoršení ekonomické situace. Pokud si ale domácnosti berou stále vyšší úvěry, na jejichž splátky vydávají rozhodnou část svých příjmů, musíme upozornit na možné důsledky.
ČNB si přeje, aby se hypoteční trh dál úspěšně rozvíjel. Současně ale považuje za nezbytné respektovat základní pravidla zdravého úvěrování. Žadatel o hypotéku musí použít alespoň zčásti vlastní úspory a mít finanční rezervu pro případ nepříznivých životních změn. Pokud se tato pravidla nebudou kvůli konkurenčnímu boji či krátkodobým zájmům dodržovat, musí nastoupit ČNB a nastavit meze, kam mohou banky v podstupování rizik zajít. Téměř celá hypotéka se obvykle financuje z úspor jiných domácností. Nelze tudíž dopustit, aby byly v budoucnu ohroženy vklady střadatelů, které dnes financují optimistický pohled na trh s nemovitostmi.