Miroslav Motejlek (Týden 4.2.2008 strana 42, rubrika: Rozhovor)
V novodobé historii České národní banky představuje Luděk Niedermayer jediného opravdového jestřába. V bankovní radě centrální banky mu koncem února vyprší druhé a poslední možné funkční období. Ve vedení ústavu pobyl dvanáct let a to z něho dělá rekordmana.
* Příjmení Niedermayer se vztahuje k Habánům, kteří přišli kdysi dávno ze Švýcarska a dnes žijí na obou stranách řeky Moravy. Máte s nimi něco společného?
To opravdu nevím. Řekl bych, že moje příjmení reflektuje historické propojení Brna s Rakouskem, a především s Vídní.
* Na Habány se ptám, protože jejich znakem je výrazná šetrnost. O vás je známo totéž.
Něco na tom bude. V rámci banky se snažím být co nejšetrnější a v soukromí je obtížné chovat se jinak než v práci. Teď ale silně nahráváte mnoha mým známým, kteří si určitě tuto vazbu zapamatují. Já si to taky budu pamatovat.
* Jako člen bankovní rady jste zažil řadu ministrů financí. Udělal na vás někdo z nich výrazný dojem?
Třeba Ivan Kočárník byl člověk, který se opravdu nadstandardně vyznal v tom, co probíhalo na ministerstvu financí.
* Chodíte někdy místo guvernéra na zasedání vlády?
Často.
* Někteří účastníci tato zasedání označili za panoptikum.
Řekl bych, že ta jednání jsou často komplikovaná a ne zcela přímočará. Pokud tohle splňuje definici slova panoptikum, budiž.
* Dolar je v posledních letech jako v mrákotách. Americký ministr financí a bývalý šéf Goldman Sachs Henry Paulson tvrdí, že se zvedne a posílí. Je to reálné?
Pravděpodobnější je, že propad nebude trvat donekonečna a jednoho dne dojde k obratu. Vždyť euro bylo za 0,8 dolaru a teď se obchoduje za 1,45 dolaru. Druhý scénář je, že se Amerika slabému dolaru přizpůsobí. Zatím dávám přednost prvnímu scénáři, neboť při slabším kursu dolaru jsou USA mnohem konkurenceschopnější.
* Dnes mají obrovské dolarové pozice Rusko, Čína, Indie, arabské státy. Co kdyby jim s dolarem došla trpělivost a začaly se ho masivně zbavovat?
Utrpěly by gigantické ztráty, které by byly velké i v případě menších výprodejů. Dolarové pozice těchto států jsou dnes skutečně enormně vysoké. Jistou výhodou je, že dolar je známá, transparentní a předpověditelná komodita. Věřím proto, že po dalším propadu dolaru by celá řada investorů změnila strategii a začali by nakupovat.
* Česko neustále odkládá přijetí eura, termínů už bylo několik. Jak to může ovlivnit tuzemskou ekonomiku?
Názory se velmi liší a v poslední době čím dál víc vyhraňují. Jsme malá otevřená ekonomika s velkou provázaností na silné země eurozóny, hlavně na Německo. Pro podnikovou sféru by tedy brzké přijetí bylo příznivé. Ale abych to řekl na rovinu, přijetí eura není úplně prosté rizika.
* Jaká rizika považujete za hlavní?
I po případném zafixování kursu koruny může být ekonomika vystavena řadě šoků – například poklesu zahraniční poptávky. Proto je důležité, aby byla ekonomika flexibilní a na šok reagovala co nejmenším rozkolísáním. Jinak by mohla přijít recese. Druhá věc je, že po přijetí eura bychom pravděpodobně měli o něco vyšší inflaci. Na ni bychom nemohli reagovat úrokovými sazbami – rozhodovalo by se o nich na úrovni Evropské centrální banky. Mohlo by dojít k přehřátí.
* Ještě v roce 1998 jste byl jediným členem bankovní rady bez komunistické minulosti, dnes jste jediným členem, kterého výrazně nemá v oblibě prezident Klaus. Jak si vaši výlučnost vysvětlit?
Možná to souvisí s tím, že jsem nejdéle sloužící člen bankovní rady. Byl jsem jmenován jiným prezidentem, do jiné bankovní rady. Neřeším to. Pokud bych se snažil vnitřně vymezovat proti názoru na svoji práci, ztrácel bych nezávislost.
* Sestava bankovní rady je oproti minulosti dost jiná: pět lidí, kteří až nekriticky prezidenta obdivují, dále jeden, který nechtěl odejít od rozdělané práce (guvernér Zdeněk Tůma, pozn. red.), a vy. Jak se to projevuje třeba při jednání bankovní rady?
Změnil se pohled bankovní rady zejména na zavedení eura. Názory předcházejících rad byly v této věci rozptýlenější a jejich „střední hodnota“ mířila celkově trochu jinam.
* Do bankovní rady jste byl jmenován v roce 1996, o dva roky později vás Václav Klaus označil za rychlokvašku. Pamatuji, že z něho čišela až osobní nenávist vůči vám. Kde se podle vás vzala?
Opravdu nevím. Mohly za tím být jeho celkově napjaté vztahy s centrální bankou.
* Z posledních pěti nově jmenovaných členů bankovní rady jsou tři jména, řekněme, diskutabilní.
Koho máte na mysli?
* Pavla Řežábka, Vladimíra Tomšíka, Mojmíra Hampla.
Existují studie, podle nichž rozhodování o měnové politice je efektivnější, když existuje rozdílnost názorů. Navíc bych těžko hledal v historii zmíněných členů rady někoho, čí názor by nebyl aspoň někdy přínosem.
* Vladimír Tomšík napsal společně s Václavem Klausem knihu (Makroekonomická fakta české transformace, pozn. red.), prezident ho pak jmenoval do vedení centrální banky. Tím mu zajistil nejméně na šest let velmi slušné živobytí.
Nic o tom nevím. Nevím, kdy ta kniha vznikla, předpokládám, že někdy dřív. Jediné, co můžu říct, je, že má odborná zkušenost s Vladimírem Tomšíkem je výborná a rozumím si s ním. Ale nezkoumal jsem jeho minulost, ani nevím, do jaké míry je kniha ekonomickou studií a nakolik inklinuje k politickým závěrům exaktnosti více vzdáleným.
* Po příchodu Miroslava Singera, Roberta Holmana a Pavla Řežábka začaly rovněž unikat informace ze zasedání bankovní rady.
Znepokojilo mě to. Dobrá zpráva je, že se to už, aspoň podle mého názoru, neopakuje.
* Guvernér rozjel vyšetřování, kdo z vás vynáší. Zjistilo se něco?
Ne, jako už několikrát v minulosti.
* Jak se díváte v ČNB na komunikaci, která pod vás spadá?
Snažíme se být otevření.
* Proč tedy banka vypouští ven následující věty: „Rizika prognózy celkové inflace jsou proinflační, rizika prognózy měnově-politické inflace jsou naopak protiinflační...“?
Když se centrální banka snaží být hodně transparentní, tak jí nezbývá nic jiného než se stále více přibližovat vnitřnímu žargonu, kterému veřejnost nerozumí.
* Nebo: „Rizika prognózy jsou výrazná oběma směry, celkově jsou zhruba vyrovnaná.“
To je opět pravda, za kterou se dá postavit. Chápu, že to čtenáře našich webových stránek neuspokojí, ale součástí komunikace je transparentně říct, jak jsou věci nejasné. Zní to jako protimluv, ale je to bohužel tak.
* Národní banka dohlíží na tuzemské banky. Probíhají u některých z nich kontroly častěji?
Určitě. Záleží na našem vyhodnocení rizikového profilu dotyčné banky a na jejím významu pro stabilitu finančního systému. Konkrétněji hovořit nemohu.
* Co třeba banka, která se zapletla s finančníkem, jenž měl dříve potíže s ČNB? Objevila se informace, že skupině, která banku vlastní, zařídil půjčku a ona pak chtěla oddálit její splatnost – ta skupina tento dluh skutečně potvrdila. Je něco takového důvodem pro zevrubnější kontrolu ze strany národní banky?
Když se něco takového stane, je v zájmu konkrétní banky nás informovat dříve, než se to dočteme v médiích. A pokud by mohla být ohrožena stabilita té banky, naši inspektoři začnou jednat. Chtějí vidět, jak je to zaúčtováno, a podobně.
* Vystupujete proti konání olympiády v Praze. Co vám nejvíce vadí?
Objektivní náklady. Olympiáda je prostě příliš drahý podnik. A potom je tu ještě další věc. Kdybychom si řekli, že suma objektivních nákladů je X, tak při našem zacházení s veřejnými prostředky a s veřejnými zakázkami bychom se k tomu číslu zdaleka nepřiblížili. Náklady by byly mnohem vyšší. Investice by probíhaly pod časovým stresem, to znamená, že prioritou by byl termín, nikoli nejvýhodnější výběr stavitele či dodavatele. Není vyloučeno, že některé realitní kruhy by se dostaly dříve k informacím, které pozemky budou strategické, a státu nebo Praze by je vyfoukly a pak za ně chtěly podstatně vyšší ceny. Zkušenosti, že soukromý sektor se dostane k důležitým informacím s předstihem a zareaguje rychleji než veřejný, tady jsou.
* Mluvíte o korupci?
O tom nechci spekulovat, ale je fakt, že i normální investice státu vypadají velmi draze. Můžeme mluvit o dálnicích, o tendrech na ministerstvu obrany. A pokud by se ty olympijské věci navíc děly pod časovým stresem, rozhodně nebudou levnější.
* Někde jste zmínil, že Česko má druhou nejhorší rozpočtovou politiku v EU. Státní rozpočet je zhruba deset let trvale ve schodku. Změnit to lze jedině snížením výdajů a zvýšením příjmů. Jak to udělat?
Bohužel v době silného ekonomického růstu jsme mířili k příliš vysokým schodkům. Výsledky byly obvykle lepší, což ukazuje na nízkou kvalitu sestavování státního rozpočtu. Trvale se ukazuje, že to, co je předpovídáno, je systematicky neplněno. Ministerstva požadují po státní kase vždycky mnohem více, než kolik jsou schopna utratit. Rozdíl se pohybuje v řádu jednoho procenta HDP, což je kolem třiceti miliard korun.
* Dnes se ale úspěch ministra často hodnotí podle množství získaných peněz.
To není dobrý moment. Ministři místo toho, aby kopali za celou vládu, zakrátko začnou kopat za svá ministerstva. A věřte mi, už jsem pár ministrů zažil. Mnoho se jich rychle dostalo do područí aparátů, vypadá to jako v seriálu Jistě, pane ministře. Ministři se vždy shodnou, že je třeba šetřit, ale zároveň se shodnou, že jedině jejich resort potřebuje více peněz.
* Asi nejpodstatnější částky by se daly ušetřit u ministerstev s největšími výdaji. Jenže tam se vždycky mluví o mandatorních výdajích, což už je politika, nikoli racionální uvažování.
To je pravda. Třeba rozsah diskuse o údajně katastrofických dopadech třicetikorunového poplatku ve zdravotnictví mě překvapil. Přesto si myslím, že rezervy v každém státním úřadě se pohybují v řádu minimálně deseti procent.
* Buďte realista. I ten zmíněný třicetikorunový poplatek přispěl k tomu, že preference opoziční ČSSD jsou dnes zhruba o deset procent vyšší než vládní ODS.
Nemyslím, že je třeba se dívat na výsledky veřejného mínění týden od týdne. Velkou roli hrálo, jak to bylo prezentováno médii. Možná ale, že následkem třicetikorunového poplatku budou u lékaře menší fronty. Až to lidé uvidí, třeba zauvažují, jestli je to špatné nebo dobré opatření. Samozřejmě, nemusejí být žádné poplatky. Ale pak budou chybět peníze, což se dá řešit dvojím způsobem. Buď vyššími platbami zdravotního pojištění, což není korektní, protože lidé s vyššími příjmy přispívají nepoměrně více, než kolik by bylo spravedlivé, anebo budeme omezovat zdravotní péči. Společnost stále očekává, že všechno musí být zadarmo a na nejvyšší úrovni. Tato varianta ale neexistuje. Zavedení poplatku je začátek. Považuji to za jednu z nejpozitivnějších změn, ke kterým tady v poslední době došlo.
* Změnou, která by mohla znatelně zvýšit příjmy státu, je převedení DPH na jedinou sazbu – tu vyšší, devatenáctiprocentní. Je to jednoduché a průhledné, byť krátkodobě by asi stouply ceny.
To je ideální řešení. Taková daň se navíc levněji vybírá, lidé více nakupují. Zdanění spotřeby je nejefektivnější způsob, ovšem u nás se bohužel ukázal politicky neprůchodný.
* Devastující dopad na rozpočet má rovněž množství daňových výhod a podpor týkajících se bydlení. Nebylo by rozumné ten seznam řádně proškrtat, jak to nedávno naznačil premiér Topolánek?
Vlastnické bydlení je u nás opravdu přestimulované, podpory se různým způsobem kříží, a je dokonce obtížné říct, kolik to stát stojí a co vlastně získává. Když lidé věří, že cena bytu poroste, chtějí bydlet vlastnicky. Když věří, že budou klesat, chtějí bydlet v nájmu. U nás je opravdu naprosto asymetricky podporováno vlastnické bydlení, což by za určitých okolností mohlo vést k propadu cen nemovitostí.
* Momentálně je jasné, že schodky se budou hromadit velmi dlouho. Může to skončit státním bankrotem?
Stát má velkou výhodu: na rozdíl od firmy nebo jednotlivce má neustále zajištěny příjmy. Díky právu zvýšit daně je dokonce může navyšovat. Je proto mnoho zemí, které jsou schopny fungovat i při neuvěřitelně vysokých schodcích, které jsou mnohonásobkem našich. Rozhodně to ale není dobrá cesta.
* Kdy se vyrovná životní úroveň Čechů s Rakušany? Kdysi jsme žili v jednom státě, naše země mají podobnou velikost a počet obyvatel...
Kdybychom udrželi stávající tempo růstu dalších deset let, budeme blíž, než jsme o tom kdy snili.