(ČRo - Rádio Česko 12.4.2007 rubrika: 15:35 Studio Česko)
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
U mikrofonu je Martina Mašková. V roce 1999 se začalo v Evropě platit eurem. Jaké jsou strasti a slasti spojené s užíváním společné měny? Jak se euru daří? Budeme se dnes ptát. Přínos jednotné měny i její kritiku si osvětlíme mimo jiné na příkladu Německa. O euru se ovšem stále častěji mluví i v České republice, podmínkou jeho přijetí je totiž disciplína ve veřejných výdajích, takže se proto dnes budeme také ptát, co čeká Českou republiku, která se do eurozóny chystá. Mými hosty jsou Petr Zahradník, ekonom a manažer EU Office České spořitelny, dobrý den.
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Dobrý den.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A také Jaroslav Šonka, který je publicista, vyučuje na Evropské akademii v Berlíně. Dobrý den do Berlína.
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
Dobrý den.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Petře Zahradníku, za velkými projekty se někdy ztrácí konkrétní lidé. Můžete připomenout kdo a kdy přišel s myšlenkou jednotné evropské měny?
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
My jsme před několika málo týdny si připomněli padesáté výročí podpisu takzvaných římských smluv, na základě kterých vzniklo například Evropské hospodářské společenství. A v těch římských smlouvách se o jednotné evropské měně vůbec nemluví. Jinými slovy, když nynější podoba integrace Evropské unie začínala svoji pouť, tak spojená, nebo jednotná evropská měna nebyla na pořadu dne. Nicméně hned na počátku šedesátých let, řekl bych, na francouzských a na britských univerzitách, na britských možná překvapivě, se začal koncept jednotné evropské měny akademicky rozvíjet, ale zatím ještě neměl politickou podporu. Ta politická podpora vznikla až na konci šedesátých let a první, řekněme, politické jméno, které je s existencí společné evropské měny spojeno, je jméno tehdejšího lucemburského ministra financí a následně lucemburského předsedy vlády Pierra Wernera, který v podobě takzvané Wernerovy komise a následně i Wernerova plánu v podstatě vytvořil jakýsi první koncept vzniku společné evropské měny. Tento koncept byl poměrně podobný, respektive cesta k té společné evropské měně byla poměrně podobná jako ta cesta, která reálně následně vyústila ve vznik eura, ale na počátku sedmdesátých let, konkrétně v roce 1974, jak pod vlivem francouzského odmítnutí, tak pod vlivem toho, že svět se tehdy nacházel v měnových krizích, v té době skončil systém ... měnový systém založený na americkém dolaru, takzvaný brettenwoodský systém, který padnul v roce 1973. A zkrátka ukázalo se, že podhoubí pro vznik společné evropské měny v podstatě není úplně valné.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud se vrátím k tomu lidskému faktoru, tak mluví se také o vlivu Jacquese Dellorse, který nastoupil v roce osmdesát pět do čela Evropské komise.
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Právě Jacques Dellors je druhá osoba, se kterou lze personifikovat vznik evropské měny. A je to ta osoba, která v podstatě zahájila proces, který dovedl společnou měnu ke své existenci. Ještě před Dellorsovou iniciativou by bylo vhodné možná zmínit období let 1978 - sedmdesát devět, kdy vzniknul takzvaný evropský měnový systém, jehož cílová vize mělo být vznik měnové unie v prostředí evropských společenství. A Jacques Dellors určitě je člověk, s nímž je spojena tedy ta cesta, ta maastrichtská cesta, která následně teda vedla ke vzniku euro. Význam Jacquese Dellorse spočívá v tom, že ještě před vlastní maastrichtskou smlouvou na summitu Evropské unie v Madridu v roce 1989 v podstatě zkoncipoval, nebo jeho Evropská komise zkoncipovala jakási vstupní kritéria a vymezil fáze, na základě kterých by Evropské společenství mělo do eurozóny vstoupit. Potom zcela určitě tedy maastrichtská smlouva a její výstup v podobě již konkrétního časového scénáře a potom, řekněme, osoby, se kterými lze vznik euro personifikovat, jsou vlastně dva stávající, respektive dosavadní guvernéři Evropské centrální banky. Již bohužel zesnulý nizozemský guvernér Wim Duisenberg, tak stávající francouzský guvernér Jean-Claude Trichet. A za osobu, kterou určitě nelze na této cestě opomenout, je šéf takzvaného Evropského měnového institutu, jakoby předchůdce Evropské centrální banky, ten, který v podstatě odpracoval fiskální disciplínu v podmínkách již Evropské unie, udržel, belgicko-švýcarský ekonom Alexandre Lamfalussy, který právě stál v čele toho Evropského měnového institutu.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
1. ledna devadesát devět se euro začalo používat pro bezhotovostní styk, 1. ledna 2002, nemýlím-li se, tak se jím začalo platit v hotovosti. Obracím se na Jaroslava Šonku do Berlína, jak velká to byla psychologická změna?
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
Hlavně pro německé publikum to byla obrovská psychologická změna, protože země byla po druhé světové válce velice zchudlá, hlavně tedy západní Německo se pak dostalo na cestu neočekávaného hospodářského růstu a to vše se spojovalo s poměrně přísnou rozpočtovou disciplínou a měnovou disciplínou okolo západoněmecké marky. To znamená, tady existovala celá řada předsudků, že jakési jiné evropské země by mohly ohrozit stabilitu, která byla daná měnou deutsche mark. A v podstatě v populaci existovaly značné strachy právě z tohoto.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
To byly ještě větší strachy než to obávané teuro, tedy to, že dojde se zavedením evropské měny k velkému zdražení?
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
Teuro, to je částečně realita a částečně předsudek. To byla čistě početní záležitost, kde banky přecházely naprosto bez problémů z jedné měny na druhou. Ovšem některé obchodní instituce, supermarkety a podobné se snažily na tom trošku vydělat a ten přepočet poněkud zneužívaly. Ovšem to jsou věci, které už trh dávno vyřešil. Spousta lidí si prostě uvědomila, že ty předražené věci není třeba kupovat. A dnes už je tam věc vyřešená.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se tedy, Petře Zahradníku, jednotné měně vede?
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Já si myslím, že se jí vede dobře. Míra inflace neskočila o více než jedno procento, což je, řekněme, rozsah, který je v porovnání třeba s naší deregulační zkušeností v oblasti energie, plynu, telekomunikací v době devadesátých let skutečně zanedbatelná záležitost. Týká se ... to zdražení se týká takzvaného turistického spotřebního koše, tam zcela platí to, co opět říkal pan Šonka v tom, že například ubytování, jídlo, pohár piva či něco podobného tehdy třeba v Německu stálo pět marek, nyní to stojí pět eur, ubytování osmdesát marek, nyní osmdesát euro, tam k tomu zdražení došlo poměrně viditelně. Nicméně podíl toho turistického koše v tom celkovém spotřebním koši je velmi malý, a tudíž cenová hladina nevykázala nějaký nárůst. Jinými slovy, euro naopak přispělo v jiných zemích, které, řekněme, inklinovaly k horšímu ... horší měnového disciplíně a k většímu růstu cen, jako je jižní křídlo Evropské unie, ale konec konců do, řekněme, devadesátých let i země jako Irsko nebo některé severské země, tak euro je zkrátka zkrotilo. Euro, nebo význam společné měnové politiky v této věci spočívá i v tom, že míra inflace je cílována na úroveň dvě procenta, takže v podstatě žádná země Evropské unie by neměla mít dlouhodoběji vyšší míru inflace než dvě procenta, což je první poměrně výrazný přínos eura. Druhý přínos eura je viditelný ve vývoji kursu. V tom roce 1999 kurs euro vůči dolaru startovalo na úrovni zhruba jedna celá dvacet, jedna celá dvacet dolaru za euro, jinými slovy euro bylo v té výchozí pozici silnější než dolar. Z tohoto výchozího bodu zprvu výrazně oslabovalo, dosáhlo až hranice téměř nula celá osmdesát euro za dolar, takže zhruba do roku 2001, respektive do přelomu let 2001 až 2002 dolar získával hodně na síle a v té době rozhodně nebylo možné říci, že euru se z pohledu kursového vývoje daří dobře. Ale počínaje rokem 2002 euro vůči dolaru soustavně posiluje a nynější poměr zhruba jedna celá třicet čtyři až téměř jedna celá třicet pět.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ovšem země eurozóny se zavázaly, že budou budovat vyrovnaný rozpočet, a to do roku 2004. O pár měsíců později se ukázalo, že ani ty největší ekonomiky nejsou schopny rozpočet plnit, včetně Německa. Jaroslave Šonko, vzpomínáte si na tuto etapu? O jaké problémy tehdy šlo?
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
To disciplinování, které to euro vyvíjelo na členy té eurozóny, během této periody se například odhalily určité podvody na straně Řecka, kde se jednalo o záměrně zkreslované údaje, které vedly k tomu, že Řecko mohlo v první vlně k tomu euru přistoupit. Německo nedodrželo tři roky představy, které do toho Paktu stability vneslo samo. Ale tyto problémy platí dnes jako překonané, protože tato problematická perioda se také kryla se slabou konjunkturou v Evropě. V současné době existují v Německu debaty o tom jak zacházet s rozpočtem, jak zacházet s dluhy a euro v tom hraje určitou roli. Že to euro prostě vyvíjí určitou sjednocující sílu, o tom už dnes není pochyb.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tématem naší dnešní diskuse je jednotná evropská měna a mými hosty jsou ekonom Petr Zahradník a publicista a vyučující na Evropské akademii v Berlíně Jaroslav Šonka. Petře Zahradníku, byl to, nemýlím-li se, guvernér rakouské národní banky Klaus Liebschel, který citoval nedávno statistiky, že od zavedení eura, tedy v roce 1999, je Rakousko spolu s Německem a Finskem cenově nejstabilnější, nebo jsou cenově nejstabilnější v Evropské unii. Přitom i tam, tedy v Rakousku, třicet procent žen a patnáct procent mužů nostalgicky vzpomíná na šilinky. Jak si vy vysvětlujete tento rozpor?
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Možná dokonce v těch procentech odmítajících se odráží nějaká, řekněme, frustrace nebo vůbec problém přímo s měnovou záležitostí nesouvisející. Já skutečně naprosto souhlasím s tím, že právě třeba Finsko a Rakousko jsou z hlediska toho dlouhého období, nebo toho období těch pěti, respektive osmi let měnově, nebo inflačně nejstabilnějšími zeměmi eurozóny a to si myslím, že je určitě pozitivní příspěvek, který, řekněme, přehlušuje, nebo převyšuje argumenty některých škarohlídů, kteří, řekněme, třeba o tom problému nemusejí být až tak zcela poučeni.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdyby se teď ve čtrnácti zemích Evropské unie, které zatím euro nemají, hlasovalo o zavedení jednotné měny, tak by prošla jenom v Dánsku, v Rumunsku a na Maltě. Odporují třeba i Lotyšsko a Litva. V Česku je podle průzkumů té zmíněné společnosti Taylor Nelson Sofres proti euru devětapadesát procent lidí, podle CVVM, tedy jiné agentury pro výzkum veřejného mínění, zhruba polovina. Obracím se opět na Jaroslava Šonku. Jaké reakce třeba na ten odpor k euru jste v Německu zaznamenal?
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
V podstatě je to debata, která navazuje na debatu o ústavní smlouvě, návrhu ústavní smlouvy Evropské unie. A celá ta debata může vést k tomu, že dojde k vytvoření jakéhosi jádra evropské integrace, které řekne: "No, dobře, když nechcete, tak si zůstaňte, kde jste. Dělejte si svoji politiku, která zdánlivě vytváří vaše národní zájmy, ale vedle toho kolosu, který ve Frankfurtu má tu Evropskou centrální banku, v podstatě ani hospodářsky, ani měnově nemůžete obstát." Když se člověk podívá například na to, jak se přizpůsobuje švýcarský frank rozhodnutím Evropské centrální banky ve Frankfurtu, tak je to velice poučné, protože ten frank reaguje v podstatě během několika hodin a jede spolu s touto měnou. Je to otázka politická, je to otázka toho, jak je schopná politická elita vysvětlovat určité integrační kroky. Že je tady určitá chyba v práci pro veřejnost, získávání občanů a voličů, to je jistě pravda, ale pokud se týče hodnocení toho eura, je to, myslím, záležitost, kde moc pochyb možných není.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už jsme se dotkli odporu alespoň některých nových členských zemí Evropské unie, pokud se mluví o přistoupení třeba visegrádských zemí k euru, Tibor Erhadt z maďarského ministerstva financí týdeníku Euro řekl, že země Visegrádu spolu soupeří o investory. A ten, kdo zavede jednotnou měnu dřív, tak bude ve výhodě, bude mít lepší pověst. Jak se na to, Petře Zahradníku, díváte vy?
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Z hlediska vnějšího zahraničního investora skutečně zavedení, nebo splnění cesty k euru představuje jakýsi bonus, jakousi přidanou hodnotu a je to vnímáno jako vyšší kvalita. A země, která tedy tuto měnu má, je z tohoto pohledu, zejména, bych řekl, z pohledu mimoevropského investora, vnímána jako bonitní, kvalitní, zkrátka země, která překonala určitou laťku a která si pozornost pro investora zaslouží více než země, která ještě tuto laťku má před sebou. Takže já skutečně s tímto výrokem hodně souhlasím a obávám se toho, že velmi brzo tento výrok přestane být pouze výrokem teoretickým nebo akademickým, ale že začne býti i výrokem, řekněme, zcela reálným, a to poté, co Slovensko s velkou pravděpodobností v roce 2009 jako první z té visegrádské čtyřky skutečně euro zavede. Možná, že tady může být poté vytvořen jakýsi, řekněme, přeshraniční pakt, neviditelný pakt se Slovinskem, které již více než tři měsíce společnou evropskou měnou platí, a že si budeme moci otestovat, zda tyto země jsou, řekněme, z pohledu zahraniční investorské komunity atraktivnější než ty, které, řekněme, zatím stojí opodál.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dovolte mi dostat se teď k tomu, zda je Česká republika schopná přijmout jednotnou evropskou měnu. A pokud ano, kdy? Tu debatu o euru pro Českou republiku rozvinul nedávno guvernér centrální banky Zdeněk Tůma, který přišel v podstatě se třemi scénáři. Ten první - Česko se stanovením data přijetí eura počká, až dokončí reformy. Druhý - ten scénář přijetí eura by se měl odvíjet od každoročního hodnocení stavu ekonomiky. Třetí - datum přijetí eura se stanoví předem a plánování by se mu podřizovalo. A já jsme se guvernéra Zdeňka Tůmy zeptala na ten první scénář, protože ten ... o tom mluvil nejčastěji. Jak může vláda provést reformy a přitom nepodporovat u obyvatel České republiky nechuť k přijetí eura?
Zdeněk TŮMA, guvernér ČNB
--------------------
Především je třeba být fér. Není přece tak těžké ukázat, že v horizontu nějakých deseti, dvaceti let ten důchodový systém bude v deficitu a že reformy se musí udělat, nebo v budoucnu budou ještě bolestivější a bude je ještě obtížnější řešit. Takže já si myslím, že to je jediná cesta, být maximálně transparentní, říct, že tyto věci musíme udělat z těch a těch důvodů. S eurem to nemá vůbec nic společného. Euro samo o sobě není spojeno s reformami. My potřebujeme dát dohromady veřejné finance ne proto, že chceme přijmout euro, to je opět věc, která s tím ne přímo souvisí. A bohužel někdy dochází k tomu v některých zemích, že se argumentuje, "musíme udělat tyto reformy, abychom mohli přijmout euro," já bych tu sekvenci viděl opačně.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Britský list Financial Times zveřejnil průzkum veřejného mínění od Harrisova ústavu a podle tohoto průzkumu je většina obyvatel velkých zemí eurozóny přesvědčena, že euro ničí národní ekonomiky. Myslí si to například dvě třetiny Italů, Španělů, přes polovina Němců a ve Francii dokonce považuje jednotnou evropskou měnu za pozitivní záležitost jenom pět procent dotázaných. Z čeho podle vás pramení skepse vůči euru, když přitom eurozóna měla úspěšný rok?
Zdeněk TŮMA, guvernér ČNB
--------------------
No, já tomu říkám asymetrie vnímání. Když se podíváme na ty poslední roky, tak si myslím, že euro lze označit jako úspěch. Stává se, nebo stalo se rezervní měnou, kredibilita centrální banky je velmi slušná, stejně tak měnová politika jako celek a tak dále. Takže dalo by se toho vypočíst víc. Ale vrátím se k tomu, co jsem nazval asymetrií vnímání. Když se podíváte třeba na situaci, na to období, kdy bylo zaváděno euro, tak obyvatelstvo jako vnímalo velmi citlivě, že dochází k nárůstu cen, a i média to podporovaly a byla spousta /nesrozumitelné/ evidence. A ve skutečnosti to tak nebylo. Celkem se dá jasně ukázat a ty statistiky nejsou žádným způsobem falzifikované, že vždycky tam dochází ke změnám různých cen, některé změny můžou jít víc nahoru. A pochopitelně ty menší položky, jako když si člověk šel někam na kafíčko nebo si šel někam dát pivo, tak tam mohlo dojít k poměrně výraznému nárůstu, ve službách obecně. To je to, co lidi když vyrazí někam na oběd nebo když si kupují nějaké drobnější položky, tak můžou velmi cítit. Ale zároveň musíte se dívat na ty výdaje spotřebitelů jako celek, máte tam bydlení, máte tam elektroniku, máte tam auta a tak dál. Takže skutečně k tomu nárůstu cenové hladiny nijak výraznému nedošlo a přesto dodneška je vnímáno euro, že vedlo k významnému nárůstu cenové hladiny. A myslím si, že dodneška tento jednorázový vliv to
vnímání lidí velice ovlivňuje.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Slyšeli jsme guvernéra Tůmu mluvit, řekněme, ve prospěch jednotné evropské měny. On ovšem zároveň, Petře Zahradníku, kritizuje podmínky pro přijetí eura coby zastaralé a kontraproduktivní. Listu Financial Times nedávno řekl, že například ten požadavek na deficit veřejných financí pod tři procenta už platí jenom formálně. Stejně tak nelze vztahovat inflační kritérium ke třem největším evropským ekonomikám. Tolik citát. Co z toho plyne pro Českou republiku coby kandidáta na euro?
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Já si myslím, že maastrichtská kritéria jako základní makroekonomickou podmínku vstupu do eurozóny můžeme opět z akademického pohledu kritizovat. Je zřejmě pravdou, že maastrichtská kritéria, nebo je zcela pravdou, že maastrichtská kritéria v podstatě to je ten přínos, o kterém jsme mluvili na samém počátku v souvislosti s působením pana šéfa Evropské komise Jacquese Dellorse. Je nástroj, který vznikl právě na tom přelomu osmdesátých a devadesátých let a reflektoval momentální ekonomickou situaci tehdejší dvanáctky evropských společenství, tehdejší jejich problémy. Proto váha maastrichtských kritérií velmi spoléhá na zejména inflačním a druhém měnovém kritériu, kritériu dlouhodobých úrokových sazeb. Proto v původní verzi maastrichtských kritérií, řekněme, fiskální kritéria jsou dána spíše jako, řekněme, sekundární a teprve Pakt stability a růstu v letech devadesát šest a devadesát sedm jako reflexe na to, že země tehdejší EU12, následně po rozšíření v roce devadesát pět EU15 nebyly schopny se s těmi fiskálními kritérii řádně vypořádat, tak proto Pakt stability a růstu. Nicméně tato kritika si myslím, že s ohledem na náš vstup do eurozóny je trošku irelevantní, protože nejenom Česká republika jako sama, ale ani, řekněme, množina dalších nových členských zemí Evropské unie zkrátka s podobou maastrichtských kritérií příliš mnoho neudělají. Nejenom staré evropské země EU15, ale i instituce Evropské unie v tomto směru klíčové, to jest Evropská komise a její generální ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti a zejména pak Evropská centrální banka, nechtějí vůbec slyšet to, že by podoba maastrichtských kritérií se měla nějakým způsobem měnit. A my zkrátka budeme povinni těmto kritériím v tom původním, v té původní podobě vyhovět. Navíc ze slov Zdeňka Tůmy vyplýval nový rozměr, řekněme, zkoušení nových členských, nebo uchazečů o vstup do eurozóny a to je takzvaný, takzvaná připravenost reálného sektoru. Tím reálným sektorem můžeme vnímat například ten penzijní systém, reálným sektorem můžeme vnímat například flexibilitu finančních trhů, reálným sektorem můžeme vnímat například pružnost trhu práce. A nepochybuji o tom, že naši vyjednavači budou, řekněme, konfrontováni s otázkami typu - nemyslíte si, že když nebudete deset let dělat nic s penzijním systémem, že náhodou třeba po těch deseti letech dojde k ohrožení vaší pozice ve vztahu k Paktu stability? Nebo když nebudete dělat nic s legislativou v oblasti trhu práce, že třeba parametry, ve kterých bude euro u vás fungovat, nepovedou k ohrožení trhu práce na nějakém ... v rámci určitého odvětví nebo v rámci nějakého dalšího regionu? Chci tím říci, že možná jako bonus k maastrichtským kritériím budeme zkoušeni z něčeho náročnějšího, co třeba ta původní jedenáctka, která eurozónu vytvářela, v roce devadesát devět nepocítila. A že ta přísnost bude skutečně velká, svědčí loňský případ Litvy, která z pěti kritérií maastrichtských splnila čtyři spolehlivě a jedno jediné, inflační, nesplnila o jednu desetinu procentního bodu a přesto nebyla kvalifikována. Slovinsko původně nemělo být samo, které do eurozóny v roce 2007 vstoupilo, mělo jej doplnit právě Litva a Estonsko. Litva byla diskvalifikována, Slovinsko samo zjistilo, že jej čeká stejný případ jako Litvu, a raději ten boj vzdalo. A vstup těchto zemí do eurozóny byl tak oddálen minimálně o dva roky.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro koho bude, nebo může mít přijetí eura největší prospěch? Míněno pro jaké skupiny obyvatel. Jak to bylo, Jaroslave Šonko, v Německu? Člověk by odhadoval, že nejlépe na tom jsou firmy, které třeba posílají větší obnosy ze svých zahraničních centrál do domácích a tak dále, ale co například státní zaměstnanci a tak dále? Kdo měl z přijetí eura největší prospěch?
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
Ten prospěch jako takový se dá hodnotit jenom dlouhodobě a pro celkové hospodářství. Jak vypadá hospodářství, řekněme, země, která by se od tohoto oddělila, jak vypadá hospodářství země, která je v té eurozóně. Opět bych rád připomněl Švýcarsko. Jakým způsobem reagují země, které mají velice sofistikovanou hospodářskou a finanční politiku. Oddalují se od toho projektu a mají určité hranice vůči tomu, nebo si všímají těch prospěšných faktorů, které jsou v té eurozóně jsou, a přizpůsobují se jim? Na Švýcarsku je vidět, že se přizpůsobují. A v tom Německu v podstatě se jedná o naprosto dvě různé koleje, na jedné je ten prospěch, který se týká celkové hospodářské scény, a na druhé jsou reakce veřejnosti, kterými je třeba se zabývat naprosto jinak. Ono vyčíslovat někomu, kolik zaplatí za deset deka sýru, v podstatě už dnes nepomáhá, tady se musí opravdu začít od podlahy a vytvořit určitou náladu, kde by lidé byli schopni pochopit, co je v jejich prospěch.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaroslav Šonka, který vyučuje na Evropské akademii v Berlíně, dnes byl mým hostem spolu s ekonomem z České spořitelny Petrem Zahradníkem. Oběma děkuji za návštěvu, na shledanou.
Petr ZAHRADNÍK, ekonom, manažer EU Office České spořitelny
--------------------
Díky, na shledanou.
Jaroslav ŠONKA, publicista, profesor na Evropské akademii v Berlíně
--------------------
Na shledanou.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Od mikrofonu se loučí Martina Mašková.