Jana Chuchvalcová, Karel Machala (Bankovnictví 27.1.2009 strana 11, rubrika: Rozhovor)
S vrchním ředitelem a členem bankovní rady České národní banky Pavlem Řežábkem jsme hovořili o současné globální finanční krizi a jejích dopadech na český bankovní sektor i klienty bank, především pak na podnikatelskou sféru.
* Jak hodnotíte stabilitu českého finančního systému v porovnání s průměrem zemí EU ve stavu, v jakém je nyní -v lednu 2009
Když budeme hodnotit Českou republiku a nejvyspělejší státy západní Evropy, můžeme říci, že český finanční systém je mnohonásobně stabilnější. Část nákladů jsme si odbyli po přechodu na tržní systém a následně po roce 1997 vznikla další část nákladů, kterou tržní systém přenesl na stát - a ten byl nucen následně ji uhradit. Po privatizaci byly naše banky nesrovnatelně lépe vybaveny a byly mnohem čistší než systém, který momentálně vidíme v západní Evropě.
* Myslíte, že je to porovnatelné s náklady, které budou mít nyní v západní Evropě?
Řekl bych, že určitě ne. V ČR základ nákladů vznikal při přechodu z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní, zatímco v západní Evropě náklady vznikly v rámci existujícího tržního systému, kde došlo k systémovým chybám. U nás byly základem nákladů privatizační náklady a náklady postprivatizačního transformačního období, zatímco v Evropě se tamní přeregulovaný systém spoléhal na ratingové agentury. A tak, jak byl přeregulovaný, nedokázal systémové chyby včas odhalit.
* Vzhledem k tomu, že finanční krize se nás zatím dotkla velmi málo, je teď v další fázi zřejmě důležité, aby se finančního sektoru nedotklo zpomalení ekonomiky či případná recese, které se vždy do určité míry přenášejí do kvality úvěrového portfolia...
S bezprecedentním růstem peněžní zásoby v USA a Evropě se vytvářely bubliny. V České republice tento stav nenastal. Sice i zde rostla peněžní zásoba, ale ČR zároveň procházela obdobím nesrovnatelně vyššího hospodářského růstu a procesem postupné konvergence. To byl hlavní důvod zvyšování jak peněžní zásoby, tak objemu úvěrového portfolia, zejména na bydlení. Banky v ČR neposkytovaly úvěry na bydlení každému, kdo si o ně požádá. To byla v zahraničí asi jedna ze zásadních chyb, navíc umocněná složitými instrumenty, které se vymýšlely, aby se rozpustila rizika těchto instrumentů do celého světa.
* Některé finanční produkty, které se prodávaly a byly jednou z příčin krize, jsou velmi komplikované. Myslíte, že samotní jejich prodejci rozumějí způsobu jejich konstrukce?
Lidé, kteří takovéto produkty prodávají, jim podle mého názoru ani dostatečně nerozumí. Rozumí jim jen ten, kdo je vymyslel. Hypotéka v USA se poskytuje za jiných podmínek než v Evropě. V USA ručí de facto nemovitost a vy máte možnost ji i s úvěrem vrátit bance a banka se s tím musí vyrovnat. V Evropě je zvykem, že ručí klient a má jako pomocnou zástavu nemovitost. To je obrovský rozdíl. Pokud v USA někdo úvěr nesplácí, může se ze svého závazku celkem jednoduše vyvázat. V Evropě to takto jednoduše nejde a tento rozdíl byl málo vnímán. Další odlišností bylo vydávání strukturovaných produktů. Regulace podle mého názoru zapříčinila to, že se všichni na systém regulací a ratingu bezmezně spoléhali. Málokdo již proto dohledával podklad daného strukturovaného cenného papíru. Kdyby to totiž někdo udělal, musel by se podívat na strukturu původně poskytnutých půjček -a pak by to asi těžko takto fungovalo. Skutečnost, že ratingové agentury zklamaly ve finančním sektoru, podobně jako předtím zklamaly u podnikové sféry auditorské firmy, by měla vést k méně alibistickému spoléhání se na někoho třetího.
* Domníváte se, že byla špatná i regulace?
Určitě ano. Jsem přesvědčený, že regulatorní orgány nesehrály správně svoji roli. Problematické cenné papíry byly v portfoliích finančních institucí a dohledové orgány měly tyto instrumenty možnost ohodnotit v rámci své kontrolní a dohledové činnosti. Přitom do doby, než trh samotný zkolaboval, „kvalita“ těchto instrumentů zřejmě nikomu nevadila.
* Vraťme se ale ještě k České republice...
Česká republika je úplně v jiné pozici. Nemáme zde až tak suverénní banky a tyto banky bez souhlasu risk manažerů mateřských společností neměly možnost jít příliš do příliš rizikových instrumentů. Vyspělý svět měl navíc pocit, že tyto instrumenty jsou vysoce výnosné. Myslím, že i určitá ješitnost a snaha získat větší zisky pomohla tomu, že tyto instrumenty samy západní banky nakoupily. V ČR těchto instrumentů bylo v portfoliích velice málo. Postihl nás ale jiný problém. Nedůvěra vzniklá vůči mateřským bankám v zahraničí se následně přenášela i na jejich dceřiné banky do ČR. Myslím, že zde velmi pozitivní roli sehrála i ČNB. Snažili jsme se situaci uklidnit a v rámci svých dohledových aktivit jsme jednoznačně deklarovali, že nevnímáme riziko přenesení této krize. Situace se následně opravdu výrazně uklidnila. I když došlo k výběru části vkladů a někteří lidé si ponechali část peněz doma, jedná se o standardní reakci - každý si chce ošetřit své riziko.
* Má ČNB nějaké signály o zhoršování úvěrového portfolia bank, nebo zatím nic takového není v bankovních bilancích poznat?
Dá se očekávat, že k určitému zhoršení klasifikace úvěrů dojde. Základ se ale nemusí vytvářet v ČR. Znepokojuje mě například informace, že některé německé firmy přestávají platit českým dodavatelům. Myslím, že o tom se musí diskutovat v rámci EU, protože to by se v rámci vyspělého systému dít nemělo. Když to shrnu, českého finančního systému se finanční krize zatím výrazně nedotkla. Myslím tím především, že neutrpěl přímé finanční ztráty. To, co bude následovat nyní, je krize ekonomická - a ta již bude mít dopady i na ČR. Krví ekonomiky jsou peníze. Na jedné straně jsou to vklady, na druhé straně úvěry. Peníze musejí, stejně jako krev, cirkulovat. Nedůvěra, která se momentálně v ekonomice objevuje, zvyšuje zase nedůvěru bank vůči reálné ekonomice. Bylo by škoda, kdyby jí ekonomické subjekty a lidé v bankách příliš podlehli. V tuto chvíli tedy považuji za jeden z klíčových faktorů postoj komerčních bank k úvěrování firem. Jestli se k němu banky postaví negativně, dopady krize do reálné ekonomiky pak budou nesrovnatelně horší. Pokud se k němu banky postaví rozumně a s citem, problém by se v našem bankovním a ekonomickém systému tolik projevit neměl. Mluvíme-li o tom, že na západ od českých hranic se očekává pokles ekonomického růstu, samozřejmě se i v ČR dá čekat pokles tempa růstu HDP - pesimisté tvrdí, že by to mohlo být k nule, maximálně těsně pod nulu. To není nic dramatického v době, kdy okolí zažívá nesrovnatelně horší období.
* Reagovaly podle vašeho názoru centrální banky správně na krizovou situaci?
Většina centrálních bank nereagovala adekvátně. Již na konci roku 2007 jsem v rozhovoru pro agenturu Bloomberg varoval před dopady finanční krize do reálné ekonomiky. I v průběhu roku 2008 jsem opakovaně varoval, že optimismus z americké krize je nemístný a že problémy ve světě budou nesrovnatelně větší. Ještě loni v červenci se ECB vyjadřovala, že má velké obavy z inflace a dokonce zvýšila sazby o 0,25 procentního bodu. Centrální bankéř by měl ctít pravidlo, že měnová politika je vpřed hledící. Tady si myslím, že většina centrálních bank zklamala. V té době jsem proklamoval, že vzhledem ke kumulaci protiinflačních faktorů a hrozbě ekonomického zpomalení, by se měly snižovat sazby a nečekat na to, až nám dá pokyn reálná ekonomika. To není dopředu hledící měnová politika. Ta má reagovat v horizontu 12 až 18 měsíců.
* Domníváte se, že kdyby tehdy začaly snižovat sazby, k současné krizové situaci by nedošlo?
Krize by určitě nastala, ale situace by byla o něco jednodušší. Jestliže problém začínáte řešit až tehdy, když nastal, vždy je to složitější. Stejné je to u českých podniků ve vztahu s tuzemskými bankami. Jestliže banky v ČR nyní začínají překlasifikovávat své klienty a přesouvají je z oblasti běžných klientů do oblasti rizikových, tak si nejsem jist, že je to od nich korektní -zvlášť když těmto klientům ještě do léta poskytovaly a nabízely úvěry. Nyní je to hlavně o komunikaci, která by měla probíhat mezi bankami a podnikatelskými subjekty. Osobně vidím největší problém nikoli v poskytování nových úvěrů, ale v řešení těch dosavadních. Mám na mysli ukončování úvěrů do jednoho roku. To je momentálně nejrizikovější oblast. Jsou to úvěry především na oběžné prostředky, které dosahují u podnikatelských subjektů téměř 42% podílu. Pokud nedojde k rozumnému řešení mezi bankami a podnikatelskými subjekty, může to opravdu způsobit ekonomickou krizi. Těchto 42 % představuje řádově 360 mld. Kč. Smlouvy jsou postaveny velmi tvrdě vůči podnikatelským subjektům a nedokážu si představit, jak se dokáže někdo vyrovnat s tím, že mu jednorázově takový úvěr banka vypoví, sníží či neobnoví. Tyto subjekty budou nuceny na sebe ihned podávat návrh na konkurz a poté se vytasený meč obrátí proti bankám, protože splátky za poslední půlrok před podáním návrhu na konkurz budou vracet do podstaty a banky mohou utrpět vysoké ztráty. Bohužel se ale objevují signály, že někteří bankovní úředníci se to chystají takto nešťastně řešit.
* Přestože ČNB poměrně razantně v poslední době snižovala sazby, banky nereagovaly. Očekáváte ze strany bank takovéto problémy?
Přestože ČNB měla zájem uvolnit měnovou politiku, jednotlivé komerční banky vlastně zpřísnily měnovou politiku ještě více, než jaká byla v loňském roce v době vyšších sazeb, protože dochází k výraznému rozšíření spreadu mezi měnověpolitickými a tržními sazbami. Jestliže se nyní tržní sazby zvýší a zároveň k tomu udělají banky další opatření v úvěrové oblasti, výsledkem může být obrovské zbrzdění celé ekonomiky.
* Může ještě v této oblasti ČNB něco udělat?
Centrální banka může definovat administrativní opatření, jejichž přítelem však nejsem. Můžeme také pokračovat ve svých ekonomických opatřeních. To znamená, že dvoutýdenní reposazba se může dostat na úroveň, kdy se bankám již vůbec nevyplatí ukládat volné zdroje na dvoutýdenní repo a budou muset zvažovat, jak s těmi více než 300 mld. Kč, které mají, naloží. Je třeba přestat s rétorikou obrovské skepse a uvědomit si, že výtěžnost podniků, které skončí v konkurzu, bude horší, než když dojde k rozumné dohodě mezi oběma stranami.
* Myslíte, že se banky stejně postaví i k retailové klientele?
U spotřebitelských úvěrů je úplně jiná situace, protože objem spotřebitelských úvěrů je relativně nízký a úroky tak vysoké, že riziko pokrývají. U hypoték na bydlení je to jiné. Osobně neočekávám, že banky začnou výrazněji snižovat objem poskytnutých hypoték. Navíc tyto smlouvy nelze jednostranně měnit a zejména neexistuje možnost tyto smlouvy bezdůvodně ukončit. Proto v této oblasti tolik problémů nečekám.
* Jak tedy vidíte postup státu při řešení případných bankovních ztrát?
Pro banky je zde určité varování. Jestliže se v letech 1997 až 2001 privatizovaly banky, stát jako vlastník bank byl ochoten ztráty bankám sanovat. Pokud by k tomu však došlo v současné situaci a z důvodu neadekvátního postupu bank, tak si nejsem jist, zda bude stát ochoten banky sanovat. V ČR státní administrativa nenutí ani nenabádá banky půjčovat na rizikové oblasti, jako v USA. Rád bych ale zdůraznil, že v současné době neexistuje jediný důvod, proč sanovat jakoukoli banku v ČR. Je však třeba včas otevřít diskusi a problémy řešit.
* Jaké je řešení takovéto situace?
Jak jsem již zmiňoval. Komunikace, rozum, inteligence a vzájemné naslouchání.
***
Sladký, ale nebezpečný „MEDOVNÍK“
Žijeme v době informací a dostali jsme se tak trochu do pasti naší schopnosti okamžitě získat jakékoli množství informací. V rámci probíhající krize lze vystopovat nový transmisní mechanismus jehož zkratka „medovník“ zní velmi sladce a optimisticky, ale skrývá ve svém názvu bombu (nejen kalorickou...).
Média
Exploze špatných zpráv
Debaty
Obavy
Vyděšení a drastické omezení výdajů
Necirkulování peněz
Insolvence
Krize