Rozhovor s Janem Procházkou, členem bankovní rady ČNB
Pavel Kohár (Forbes 27. 3. 2026)
Člen bankovní rady ČNB Jan Procházka byl jedním z hostů kulatého stolu pořádaného magazínem Forbes. Předmětem diskuze byl tuzemský kapitálový trh – nejen pozitivní trendy na něm, ale i nešvary. Účastníci se dotkli také souvisejícího tématu finanční gramotnosti. Právě ta má výrazný vliv na mnohdy špatné investiční návyky Čechů.
Tomáš Raška z Natlandu v úvodu pronesl větu, jež se vracela po celou dobu. „Trhu by mohlo přispět trošku méně toho investičního divadla a víc investiční odpovědnosti.“ V tuzemsku nechybějí peníze, které by mohly být investované. Spíš naopak. Náruživá debata se vedla kolem toho, proč jich stále velká část končí buď nevyužitá, nebo ve špatných produktech.
Raška za „investiční divadlo“ označil situaci, kdy pochybným hráčům nejde o férovou správu cizích peněz, ale hlavně o efektní prodej, rychlý obchod a provizi bez ohledu na to, co po nich zůstane klientům. Právě takové nekvalitní produkty, jež se tváří jako atraktivní příležitost, pak ve výsledku jen dál podkopávají důvěru v trh.
Roman Koděra z J&T Banky hned na začátku ukázal, že změna chování investorů ale nemusí jít jen přes regulaci. „DIP je skvělá věc. Mimo jiné tím, že peníze z tohoto instrumentu nejdou snadno vytáhnout, což lidi nutí držet dlouhodobý horizont.“ V debatě to zaznělo jako jeden z konkrétních nástrojů, který pracuje s motivací investorů, nikoli pouze s jejich ochranou.
Většina peněz pořád leží ladem
Základní paradox českého trhu se v debatě vracel opakovaně. Kapitálu je dost, nicméně nefunguje tak, jak by mohl – což Jan Sýkora z Wood & Company shrnul explicitně. „Pětaosmdesát procent peněz leží v bankách téměř za nulu.“ I to podle něj ukazuje, že problém není v nedostatku zdrojů, ale v jejich využití.
Richard Podpiera z Patria Finance přidal další vrstvu, když upozornil, že český kapitálový trh nefunguje tak, jak by měl. Slabina je podle něj především na straně nabídky, protože firmy si pro kapitál nechodí v rozsahu, v jakém by mohly, a domácí trh tak zůstává nevyužitý. V debatě se zároveň objevilo i téma opatrnosti firem, jež často váhají s větším růstem a vstupem na burzu, přestože právě to by mohlo rozhýbat kapitál, který dnes v systému leží ladem.
„Buďme také pozitivní. Když se dívám na statistiky, pokud jde o příliv peněz do investičních fondů, vidím fondy kvalifikovaných investorů, dluhopisové nebo nemovitostní, všechny ty křivky jsou téměř exponenciální. Buďme za to rádi, že trend máme rostoucí téměř exponenciálně,“ odmítl čistě negativní pohled na věc Jan Procházka z České národní banky. Právě tahle dynamika ovšem současně odhaluje slabá místa.
Když peníze tečou špatným směrem
Postupně se debata stočila k tomu, kam kapitál skutečně směřuje. Raška v té souvislosti popsal základní problém struktury trhu, kde drhne vztah mezi produktem, distribucí, marketingem a odpovědností za výsledek. Právě nedostatečné sladění těchto částí podle něj vytváří prostor pro produkty, jež by jinak neměly šanci uspět.
„Soutěže s nejrůznějšími ponzi schématy v podstatě zdražují kapitál úplně pro všechny,“ podotkl Jan Eisenreich z ATIT v narážce na prostředí, kde o investory často soupeří i projekty postavené jen na marketingu a vysokých provizích než na reálné kvalitě. Touha po zisku a tlak na prodej podle něj deformují trh natolik, že prodražují financování také pro projekty, které by jinak obstály.
Dopad je přitom hmatatelný. „Například firemní dluhopisy jsou velký problém, protože jen v roce 2025 padly emise zhruba za 20 až 25 miliard korun.“ Právě na nich je vidět, jak snadno mohou lidé naletět.
Do hry navíc vstupují nové distribuční kanály, jež celý proces ještě zrychlují. „Vytvoří svůj kmen fanoušků a následně ho zobchodují,“ popsal Eisenreich fungování některých nejen zahraničních finfluencerů, kteří stavějí na důvěře komunity a záměrně pak zkreslují skutečná rizika.
V debatě zaznělo rovněž to, že řada problémů vzniká mimo regulovaný prostor, tedy v části trhu, na kterou dohled ze strany ČNB nedosáhne. Právě tam přitom mnohdy vznikají případy, jež následně poškozují důvěru v celý investiční trh.
Jan Sýkora v této části debaty nabídl jednoduchý test, který podle něj vystihuje podstatu problému. „Když někdo agresivně prodává investiční instrument, zeptejte se ho, kolik v tom má on. A když je to tak skvělé, kolik mi proti tomu půjčí,“ uvedl. Pokud na to druhá strana nedokáže smysluplně odpovědět, je to podle něj jasný signál nedůvěryhodnosti.
Jedním z důvodů, proč kapitál zůstává mimo trh, je nastavení dlouhodobých produktů – zejména třetího pilíře penzijního systému, jejž Podpiera označil za slabé místo. „Klienti tam investují příliš konzervativně na to, že to jsou peníze na dvacet, třicet let. To je prostě špatně.“ Systém podle něj vede lidi k opatrnosti i tam, kde by dávalo smysl cílit vyšší výnos, a podstoupit tím pádem vyšší riziko.
Mladí investoři pak často končí ve strategiích, které neodpovídají jejich horizontu. Výsledkem je, že kapitál zůstává nevyužitý, i když je formálně investovaný.
Skutečná škola místo iluze jistoty
A s výše uvedeným souvisí také to, co ovlivňuje chování investorů úplně nejvíc, tedy finanční gramotnost.
Procházka upozornil, že komunikace v této oblasti sice probíhá a zapojují se do ní rovněž lidé z ČNB, jednotlivé školy i ministerstvo, v praxi ale narážejí na systémový problém. Je to mezioborová disciplína, která nemá jasné místo v osnovách, a učitelé tak často nevědí, jak a z čeho ji učit. Výsledek je tristní už několik dekád.
Jan Sýkora téma shrnul s nadsázkou, jež však mířila přesně. „Chceme zvýšit finanční gramotnost? Zrušme na základních školách výuku tvrdého a měkkého i, která dětem zabere stovky hodin. A přidejme ještě mě a mně. Místo toho učme cizí jazyk nebo jak investovat.“
V jedné větě tím pojmenoval jádro problému. Nejde pouze o kvalitu investičních produktů či regulaci, ale o to, že lidé mnohdy nevědí, co vlastně dělají. A dokud se tohle nezmění, investiční divadlo, o němž byla řeč na začátku, bude mít své publikum dál.