(HN 21.1.2003 strana 8, rubrika: Názory a komentáře)
Předmětem diskuse o návrhu reformy veřejných financí se bohužel stala míra ambicióznosti a proveditelnosti návrhu, nikoli otázka kvality správy veřejných prostředků a problém střednědobé rozpočtové strategie. Vzniká také dojem, že neprovedení reforem je jednou z alternativ a že tento postup by dokonce mohl být pro část obyvatel výhodný. Špatný stav našich veřejných financí neukazují jen rostoucí deficity, neboť problém způsobu správy veřejných financí je širší. Data dokládají, že zvyšující se deficity jsou vyvolány růstem výdajů, a to zejména pravidly pro stanovení různých dávek a transferů a značným růstem nákladů na fungování státu. Nejde tedy o odraz dlouhodobých strukturálních politik, jakými jsou třeba reforma penzijního systému, nebo snahy o zlepšování budoucí konkurenční pozice naší ekonomiky investicemi do infrastruktury, vzdělání, vědy a výzkumu a podobných oblastí. Pokračování současného stavu znamená zadlužování země a pomalé, ale jisté zvyšování rozpočtových výdajů o úroky. Navíc stát nemůže reagovat fiskální politikou na ekonomický vývoj. Vysoké rozpočtové schodky během období růstu ekonomiky vylučují při hospodářském poklesu realizaci vládních politik, které by mohly pokles tlumit. Obvykle jde o snížení daní, nové výdajové programy či jiné fiskální stimuly. Cíl reformy by měl být dvojí. V prvé řadě je třeba snížit rostoucí deficity na přijatelnou úroveň. Následně by měl vzniknout udržitelný systém střednědobého řízení státních financí. V první fázi je nutné veřejné finance zkonsolidovat a zajistit jejich lepší krátkodobé řízení. Například existence řady státních fondů či různých mimorozpočtových závazků znesnadňuje řízení státních financí stejně tak jako spoléhání se na mimořádné příjmy, například privatizační. Klíčovým krokem po konsolidaci bude takové nastavení výdajů a příjmů, aby došlo k obratu v dnešním téměř automatickém růstu deficitů. Na straně příjmů bude třeba vzít v potaz reálné omezení při stanovení výše daní, neboť vyšší daně povedou v mnoha případech ke snižování příjmů státu. Redukce deficitů je naopak zjednodušena tím, kdy schodek veřejných financí je menší, než se očekávalo. Deficit očekávaný začátkem roku 2002 byl kolem sedm procent, nedávné odhady Ministerstva financí hovoří zhruba o čtyřech procentech. Ještě důležitějším cílem je vytvoření střednědobých pravidel řízení financí státu. Takový systém by nastavoval nejen velikost deficitů a přebytků rozpočtů, ale obsahoval by i pravidla stanovení hlavních položek státních financí (daně, dávky a transfery), jejichž stabilita a předvídatelnost jsou podmínkou dobrého prostředí pro podnikání. Systém musí být zároveň schopen odhadnout fiskální důsledky změn v ekonomice nebo rozhodnutí o změnách příjmů a výdajů a kvantifikovat jejich dopady na veřejné finance v delším horizontu. Součástí kvalitního systému je i pravidlo reakce rozpočtové politiky na ekonomický vývoj, například na zpomalení ekonomického růstu. Jde obvykle o tzv. stabilizér, který umožňuje vznik určitého deficitu proto, aby snížení výdajů státu při poklesu příjmů nevedlo k prohloubení recese. Nedílná druhá část pravidla - tvoření přebytků v době konjunktury - pak zajistí udržení zdravého vývoje veřejných financí v průběhu hospodářského cyklu. Změny přinesou do makroekonomického uvažování státu potřebný střednědobý horizont, se kterým pracují jiné politiky (například měnová), podniky a občané. Teprve potom vzniknou podmínky pro koordinaci makroekonomických politik a zlepší se klima pro investice a podnikání. Reforma penzijního systému je poměrně samostatnou otázkou, ale pro úspěch reformy je neopomenutelná. Současná pravidla zakládají trvalý nárůst deficitu penzijního systému ze současné úrovně jednoho procenta hrubého domácího produktu k mnohanásobně vyšším hodnotám. Bez reformy bude třeba buďto každoročně financovat tyto vysoké schodky, nebo dojde k poklesu reálné výše důchodů. Nastavení nového udržitelného a spravedlivého systému penzí je jasnou střednědobou prioritou a nevyužití výjimečných privatizačních příjmů na tento účel je neodpustitelnou chybou. Tento zjednodušený seznam úkolů nepředstavuje radikální reformu. Země, které v minulosti prováděly opravdu zásadní obrat veřejných financí, snižovaly deficit o 1,5 až 2 procenta hrubého domácího produktu ročně po dobu tří až pěti let. Přijatelným cílem pro Česko by mohlo být snížení deficitu ke dvěma procentům HDP, z loňských přibližně čtyř procent HDP, během následujících tří až čtyř let (tedy méně než procento HDP za rok). A to s radikálním obratem nemá mnoho společného. Zároveň je vidět, jak malá je souvislost fiskální reformy se vstupem do EU a přijetím eura. Fiskální pravidla platná v některých zemích Evropské unie jsou ovšem inspirací pro druhou část fiskální reformy - vytvoření střednědobého rámce pro vývoj veřejných financí.