Robert Holman, vrchní ředitel a člen bankovní rady, Česká národní banka
Reakce na rozhovor s P. Mertlíkem (E15, 16.2.), nezkrácená verze
Byl jsem opravdu překvapen, když jsem si v pondělním vydání E15 přečetl některé názory hlavního ekonoma Reiffeisenbank Pavla Mertlíka na funkci bank v tržní ekonomice. Pavel Mertlík doslova řekl, že: „Banky tady nejsou od toho, aby někoho úvěrovaly. Jsou tady od toho, aby lidem vrátily jejich peníze.“ Po přečtení jeho slov se mně v hlavě vynořila analogie, že banka je vlastně taková úschovna zavazadel, která mně vrátí kufr, když si ho u ní uložím (za poplatek, samozřejmě).
Ale vážně. Banky se v tržní ekonomice vyvinuly jako finanční zprostředkovatelé, což znamená, že shromažďují vklady, aby je zapůjčovaly podnikatelům. To byla vždy jejich základní funkce, a je tomu tak i dnes. Banky jsou specialisté na získávání informací – o žadatelích o úvěry, o jejich podnikatelských záměrech. Samozřejmě, že jsou banky obezřetné při půjčování peněz a že v době finanční krize a hospodářské recese mají sklon půjčovat méně. To ale neznamená, že si mohou dovolit rezignovat na své základní funkce. Nedovedu si představit, jak by banka mohla jinak pokrýt své náklady, než že bude poskytovat půjčky.
Naštěstí o chování bank nerozhodují názory pana Mertlíka, ani názory mé či kohokoli jiného. Banky jsou podřízeny tržní konkurenci a žádná z nich si nemůže dovolit ztratit svůj podíl na trhu půjček a přenechat jej konkurenčním bankám. Příliš obezřetná banka může na nějakou dobu omezit úvěrování a žít jen z poplatků, ale nemůže si to dovolit příliš dlouho. Nejen vkladatelé, ale i podnikatelé jsou zákazníky banky. Banka, která bude dlouho „sedět na penězích“, přenechá zákazníky svým konkurentům.
Existují ovšem i způsoby, které by bankám zajistily „sladký život“: slušné výnosy bez rizika. První je držba vládních dluhopisů. Pokud vláda vytvoří velký schodek státního rozpočtu a bude jej financovat vládními dluhopisy, které prodá bankám, je pro banky pochopitelně výhodné držet tyto bezrizikové cenné papíry, místo aby poskytovaly půjčky. Druhý způsob je, když bude vláda garantovat bankovní úvěry. Pavel Mertlík jako správný představitel bankovní lobby naznačuje, že právě to je po čem banky touží, když říká: „Systémem garancí se jí dá předejít, protože banky, když se bojí někomu půjčit, ale dostanou státní záruku, tak půjčí.“ Pochopitelně, se státními zárukami se podniká velice dobře. Ale proč by měli daňoví poplatníci fungovat jako bezplatná pojišťovna proti bankovním rizikům? Výnosy bankám, rizika na bedra daňových poplatníků? Ani hospodářská recese by nemohla ospravedlnit takový morální hazard.