Mojmír Hampl (Hospodářské noviny 20.11.2009 strana 28, rubrika Finance)
komentář
Regulační opatření
Všimli jste si, kdo v časech finanční krize vystoupil na pódium a začal sebevědomě a s dramatickými gesty kázat finančnímu trhu, jak nezodpovědně, krátkozrace a neopatrně se před krizí choval? Politik. A začal též hned intenzivně vymýšlet a navrhovat, jak napříště tyto „ošklivé praktiky trhu“ zkrotí.
Není to trochu paradoxní? Právě politická sféra ve většině vyspělého demokratického světa není zrovna učebnicovým vzorem péče o dlouhodobé cíle přesahující horizont mnoha volebních období a politických cyklů.
Z definice je naopak schopnost vidět i za další volby v normální demokratické politice utlumena. A nějaké volby jsou na obzoru téměř neustále - vnitrostranické, komunální, národní či nadnárodní. Dlouhodobé uvažování je pak spíše výjimkou. Přináší možná odměnu v učebnicích historie, ale aby se do nich politik dostal, musí též vyhrávat v řadě krátkých období ony volby. Dlouhé období pak nemusí být ničím jiným než součtem nepěkných krátkých období.
Potud je vše v souladu s teorií veřejné volby neboli „ekonomií politiky“. Proto jsou koneckonců krátkodobě bolestné, ale dlouhodobě prospěšné změny či strukturální reformy tak obtížné. Ať už se týkají penzí, zdravotnictví, pružnosti pracovního trhu, či na úrovni v celé Evropské unii třeba nechvalně proslulé tzv. lisabonské strategie, tedy snahy EU ekonomicky „dohnat a předehnat Spojené státy“.
Jak hospodaří země EU Často se též objevuje plísnění finančního sektoru za to, že nevytvářel dostatek rezerv v dobrých časech, aby měl z čeho žít v těch špatných.
I tady mohou politici ovšem posloužit spíše jako odstrašující příklad než vzor ctností. Málokteré časy byly například pro hospodaření veřejných rozpočtů tak dobré jako léta slušného růstu a nízké inflace před nynější krizí. A přesto v letech 2000 - 2007 drtivá většina zemí Evropské unie hospodařila s rozpočtovými deficity.
S velkou slávou kdysi vystavovala EU na odiv svůj závazek nedopustit ani v horších časech nárůst deficitů veřejných financí v jednotlivých členských zemích nad tři procenta hrubého domácího produktu. V dobrých časech, které jsou za námi, měly být rozpočty v průměru vyrovnané nebo dokonce vytvářet rezervy.
Ovšem kreativní úvahou ministrů financí Evropské unie se ono kritérium přeměnilo v přípustný práh nikoli jen pro špatné časy, ale dokonce i pro ty dobré!
A i takto zásadně změkčené bylo kritérium opakovaně v mnoha zemích na východě i západě EU porušováno (viz graf).
Když proto dnes čtu závěry rady ECOFIN (Rada ministrů financí EU), která s vážnou tváří navrhuje téměř každý měsíc nový účetní, regulatorní nebo dohledový nástroj vynucující, aby finanční sektor na špatné časy napříště myslel, musím se pousmát. Jde totiž často o tytéž ministry, kteří stojí za oněmi čísly v grafu.
Leckterý politik tahá bankéře jednou rukou za ucho kvůli jejich „stádnímu“ chování, které pak způsobuje nestabilitu celého trhu. Druhou rukou ale píše nové regulační směrnice, které bankám a dalším finančním institucím ubírají prostor pro vlastní rozhodování, a vedou tak k zesílení stádnosti.
Regulace není totiž nic jiného než nařízená stádnost. Někdy může být dobrá, někdy nemusí. V každém případě táž těsná kazajka sváže i ty finanční instituce, které se stádně nechovaly a z krize vyšly jako vítězové. Kdo píše pravidla Pikantní je pak to, že v současné Evropské unii píší a tlačí nová regulační opatření vesměs ty velké západní země, jejichž finanční systémy se ukázaly v krizi jako nejzranitelnější. Představte si, jak by vypadalo, kdyby ve střední a východní Evropě psali nová finanční pravidla převážně Lotyši či Maďaři.
Aby bylo jasno, rozhodně nepatřím mezi tu část populace, která na politiku pohlíží automaticky s despektem a pohrdáním. A politici pro mě nejsou zvláštní živočišný druh, který se vymyká všemu jinému na této planetě.
Beru to pragmaticky tak, že určitý typ pravidel vede v průměru vždy a všude k podobnému chování a výsledkům. A to se týká i správy věcí veřejných. Právě proto mě překvapuje, že tyto laciné lekce trhům v mnoha zemích světa jsou často tak rychle a nekriticky přijímány, když je jasné, že důvěryhodnost jejich tvůrce či propagátora není zrovna vysoká právě v oblastech, o nichž káže.
***
Průměrný schode/přebytek veřejných rozpočtů v zemích EU (2000 - 2007)
MAĎARSKO -6,5%
MALTA -5,0%
SLOVENSKO -5,0%
ŘECKO -4,7%
POLSKO -4,3%
ČESKO -4,1%
PORTUGALSKO -3,6%
ITÁLIE -2,9%
FRANCIE -2,7%
KYPR -2,5%
RUMUNSKO -2,3%
SLOVINSKO -2,2%
NĚMECKO -2,2%
LITVA -1,7%
V. BRITÁNIE -1,7%
RAKOUSKO -1,5%
LOTYŠSKO -1,4%
NIZOZEMÍ -0,6%
BELGIE -0,3%
ŠPANĚLSKO 0,3%
BULHARSKO 0,7%
ESTONSKO 1,2%
IRSKO 1,5%
ŠVÉDSKO 1,6%
LUCEMBURSKO 2,3%
DÁNSKO 2,6%
FINSKO 4,1%
zdroj: evropská komise