Robert Holman (Hospodářské noviny 21.5.2008 strana 12, rubrika: Názory)
V průběhu letošních turbulencí na finančních trzích musely mnohé finanční instituce odepsat ve svých bilancích ohromné sumy. Jedním z důvodů (i když ne jediným) může být způsob oceňování aktiv.
Trendem v účetních praktikách posledních let bylo oceňovat položky bilancí pokud možno v tržních cenách. To má své důvody -historická pořizovací cena nevypovídá tolik o tom, za jakou cenu by se aktivum prodalo na trhu.
Pokud se přitom některá aktiva obchodují na málo likvidních trzích nebo se na trzích neobchodují vůbec a nemají tudíž tržní ceny, doporučují mezinárodní účetní organizace používat pro jejich oceňování tzv. fair value, tedy částku, za kterou by se aktivum pravděpodobně obchodovalo, kdyby pro ně existoval likvidní trh. Pro určení fair value se používají ceny obdobných aktiv obchodovaných na trhu nebo oceňovací modely. Odklon od historických cen k cenám tržním a k fair values měl přinést větší transparentnost, zejména z pohledu investorů. Podívejme se, jakou roli sehrávají tyto oceňovací metody při probíhajících turbulencích na finančních trzích. Problémy začaly v USA na trzích cenných papírů, které jsou kryty tzv. druhořadými hypotékami. Trhy s těmito cennými papíry byly odjakživa málo likvidní a obtížně oceňované v tržních cenách.
Situace se zhoršila, jakmile začaly ceny aktiv klesat a likvidita se z mezibankovních trhů vytrácela. Pak se vytratily i trhy s těmito cennými papíry a jejich vlastníci museli provádět jejich oceňování pomocí matematických modelů a s využitím tržních indexů cenných papírů zajištěných hypotékami. Avšak spekulace tržních hráčů na prasknutí nemovitostní bubliny vedly k poklesu těchto indexů, což dále tlačilo dolů fair values mnoha aktiv. Vlastníci těchto aktiv byli nuceni odepsat z bilancí obrovské částky a ocitli se v začarovaném kruhu: Jejich odpisy vedly ostatní účastníky trhů k davovým odprodejům těchto a obdobných aktiv, což dále prohlubovalo pád cen těchto instrumentů a vyžadovalo další odpisy. Ceny finančních aktiv krytých hypotékami klesly v takové míře, že to pravděpodobně ani neodpovídá skutečné výtěžnosti v pozadí ležících hypoték.
Obhájci metody fair value argumentují větší transparencí, neboť historická pořizovací cena působením času ztrácí vypovídací schopnost. Tento argument je nepochybně platný. Kritikové zas namítají, že tato metoda zvětšuje volatilitu ve finančních výkazech a následně i na finančních trzích, což se ve světle současné finanční krize jeví rovněž jako platný argument. Skupina expertů radících Evropské komisi ohledně účetních standardů přišla nedávno s návrhem používat v bilanci při ocenění aktiv metodou fair value průměr za posledních dvanáct měsíců. Takto by výkazy aktiv nebyly narušovány krátkodobou volatilitou na trzích a odpisy by přicházely v úvahu, jen kdyby měly utrpěné ztráty dlouhodobější charakter.
Ale problém je zřejmě hlubší. Přílišné spoléhání na matematické oceňovací modely se nemusí vyplatit. Tyto modely jsou totiž vždy naplňovány daty, která odrážejí momentální sentiment lidí na trzích. A v dobách všeobecné důvěry a optimismu je tento sentiment úplně jiný, než když na trzích převládne pesimismus nebo panika.
Tím se modely finančních trhů odlišují od modelů používaných v přírodních a technických vědách. Jedním z poučení dnešní finanční krize tedy může být poznatek, že řízení rizik není pouze věda a technika, ale také umění.
Finanční krize ukázala, že oceňování aktiv není jen matematickou operací, ale svého druhu i uměním.